Konec války znamenal stěhování do nového bytu ve Znojemské ulici číslo 20, která pak byla přejmenována na ulici Malinovského. Tady už si na vánoční svátky vzpomínám podrobněji. Stromek stával v pokoji na bílém štokrleti a bývala to jedlička. Otec si velmi potrpěl na jejím zdobení, které prováděl spolu s Ježíškem za zavřenými dveřmi, zatímco já a můj malý bratr jsme čekali netrpělivě v jídelně bez jídla. Pak zazvonil zvonek, dveře se otevřely a my vběhli divoce do svíčkami osvícené prostory s otevřeným oknem do ulice, kterým Ježíšek právě odlétl. Zajímavé, nikdy jsme ho nezastihli, ani na vteřinku. V tomto domě jsme jednou s kamarády objevili v altánku na zahradě velkou černou bednu a v té velké čokoládové figurky obalené barevným staniolem. Ač bylo léto, udělali jsme si předvánoční čokoládový hodokvas. Nacpali jsme se, jako nikdy předtím. Nedivte se, nic takového kouzelného nás za okupace nepotkalo. Ale běda, čokoláda byla stará a žluklá a následky byly kruté. Hodně času jsme tenkrát proseděli na pavlači v kadibudkách ...
A pak jsem se znovu stěhovali. Do Minoritské ulice číslo 1, do prvního poschodí. Tady nás překvapil velký pokoj o ploše 49 m2. Tady se vánoční svátky odbývaly ve velkém, za účasti všech tehdejších obyvatel domu. Nejprve naděloval Ježíšek v každém bytě zvlášť. U nás vždycky zazvonil na zvonek, zapálil jednu prskavku a pustil vláček na klíček kolem stromku. A zmizel. My pak, svátečně ustrojeni vběhli dovnitř a rozbalovali balíčky a radovali se z knížek, ručně pletených svetrů a nových pumpek čili kalhot na přesku. Daly se nosit za mrazu spuštěné až ke kotníkům a na jaře jako golfky pod koleny. První opravdové dlouhé pánské kalhoty mi Ježíšek nadělil až před nástupem do průmyslové školy. Moc jsem ti toho vážil. A také už jsem nenosil vysoké šněrovací boty, ale mokasíny. Zkrátka, byl ze mne chlap.
Čas ale plynul dál a jednoho dne jsem také já dostal možnost setkat se s Ježíškem a spolu pak nastrojit vánoční stromek pro mého vlastního synka. Byl to úžasný pocit a dodnes při těch vzpomínkách jihnu. Čas ale pospíchal dál a dál a já dnes sedím tiše s manželkou u malého umělého stromečku a vzpomínám. Dopoledne jsem celé propsal na počítači. Spoustě známých jsem popřál a na klávesnici vyklepal jedno krásné vánoční přáníčko za druhým a pak si šel pochutnat na bramborovém salátě s řízečkem. Kaprový to nebyl, špatně vidím nejen na cestu, ale i do pusy, a nerad bych jel do nemocnice s kostí v krku. Spíš si raději zavzpomínám na pradědečka, který u nás bydlel po vystěhování z Černovic u Tábora. Jeho vánoční pojídání bylo pro mne tichou zábavou. Při usrkávání polévky, která musela bublat ještě na talíři, zůstávaly mu na kníru pod nosem kousky nudlí a u nosu jedna kapička, která né a né ukápnout. Po jídle pak započal vzpomínat na Karpaty a na strasti v zákopech a mrtvé kamarády. Všichni ho napomínali, že už to vyprávěl mnohokrát, ale já poslouchal trpělivě a tak si to dodnes všechno pamatuji. A dědeček. veliký kuřák dýmky, kouřil ji od rána až do večera, se jednoho dne nedostavil na snídani do kuchyně. Otec ho šel vzbudit, ale vrátil se tiše a stejně tak tiše pronesl: Dědeček asi zemřel. Ano zemřel, a matka mi pak pověděla, že měl studené ruce, ale teplou fajfku u pusy.
Vánoce, Vánoce. O čem všem bych mohl povídat. A ono se tenkrát jenom povídalo. Nebylo rádio, nebyla televize a lidé se měli k sobě nějak hodně, ale hodně blízko.