Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
23.1.: Řidiči bez dokladů a pod vlivem alkoholu stále usedají za volant

23.1.: V jihlavské nemocnici začala oprava stravovacího provozu a přišly změny pro pacienty

23.1.: U Studence na Třebíčsku zemřel po nárazu do stromu řidič osobního auta

23.1.: Nestůjte fronty! Využijte aktualizované online objednávky nově na ekonomickém odboru a živnostenském úřadě

23.1.: Na Českém mlýně v Jihlavě se bude sáňkovat a běžkovat, vyjde-li počasí, bude se zasněžovat již o víkendu

23.1.: Město Jihlava vyjadřuje solidaritu s obyvateli čínského města Wuhan zasaženého koronavirem

23.1.: Mladí lidé v Telči vyjádřili svůj pohled na svět ve fotografiích

23.1.: Ministerstvo zemědělství umožní aplikaci jedu proti hrabošům na povrch půdy; ornitologové upozorňují na nebezpečí

23.1.: Dudáctví na Vysočině bylo zapsáno na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury

22.1.: Řidič turistického vláčku, který v létě 2018 zabil na Šiklově mlýně chlapce, dostal podmínku

22.1.: Žena ve Velkém Meziříčí nadýchala 2,99 promile, skončila na záchytce

22.1.: Výstava Umění knihvazačů na zámku pánů z Říčan v Pelhřimově

22.1.: Vodní ráj v Jihlavě loni navštívilo více než 164 tisíc lidí

22.1.: V Pavlově se léčí vzácný sokol stěhovavý

22.1.: Prázdniny v Jihlavě budou o dva dny delší, děti budou poslední dva červnové dny už doma

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 26.12.2016
Veselé Vánoce
Na moje první Vánoce si nevzpomínám. Byl protektorát, rok 1940. Bydleli jsme v ulici Hans Sachs Gasse číslo 23, dříve Židovská či Judengasse, v přízemním zavlhlém domku na malém dvorku, s ještě menší oplocenou zahrádkou. Já byl zabalen do krajkového poviánu a kakal nejenom do plínek, ale na všechno. Můj několikaletý protektorátní prostor tvořil jenom ten dvoreček a sem tam cupitání do mlékárny k paní Leirichové ve vedlejší ulici. Jen z doslechu rodičů a tety vím, že jsem měl stromeček a na něm papírová jablíčka, třpytivé řetízky a pár lesklých ozdůbek posypaných blýskavou krupicí. Škoda že nic nebylo jedlé. Prý jsem měl pořád hlad. Zvláště po ránu jsem si pochutnával na kouscích černého chleba nadrobených do nasládlé cikorky a doprovázených pobídkou za tatínka, za maminku, za dědečka ... Dokud nebyl plecháček prázdný. Jednou jsem byl přistižen při kázáni na stoličce u stromečku. Horlivě prý jsem cosi povídal a moje vystoupení končilo provoláním - Všechny baby ven ! Nedivte se, moje rodina byla nábožensky založená a já už odmala chodil pravidelně do kostela u minoritů.
Konec války znamenal stěhování do nového bytu ve Znojemské ulici číslo 20, která pak byla přejmenována na ulici Malinovského. Tady už si na vánoční svátky vzpomínám podrobněji. Stromek stával v pokoji na bílém štokrleti a bývala to jedlička. Otec si velmi potrpěl na jejím zdobení, které prováděl spolu s Ježíškem za zavřenými dveřmi, zatímco já a můj malý bratr jsme čekali netrpělivě v jídelně bez jídla. Pak zazvonil zvonek, dveře se otevřely a my vběhli divoce do svíčkami osvícené prostory s otevřeným oknem do ulice, kterým Ježíšek právě odlétl. Zajímavé, nikdy jsme ho nezastihli, ani na vteřinku. V tomto domě jsme jednou s kamarády objevili v altánku na zahradě velkou černou bednu a v té velké čokoládové figurky obalené barevným staniolem. Ač bylo léto, udělali jsme si předvánoční čokoládový hodokvas. Nacpali jsme se, jako nikdy předtím. Nedivte se, nic takového kouzelného nás za okupace nepotkalo. Ale běda, čokoláda byla stará a žluklá a následky byly kruté. Hodně času jsme tenkrát proseděli na pavlači v kadibudkách ...
A pak jsem se znovu stěhovali. Do Minoritské ulice číslo 1, do prvního poschodí. Tady nás překvapil velký pokoj o ploše 49 m2. Tady se vánoční svátky odbývaly ve velkém, za účasti všech tehdejších obyvatel domu. Nejprve naděloval Ježíšek v každém bytě zvlášť. U nás vždycky zazvonil na zvonek, zapálil jednu prskavku a pustil vláček na klíček kolem stromku. A zmizel. My pak, svátečně ustrojeni vběhli dovnitř a rozbalovali balíčky a radovali se z knížek, ručně pletených svetrů a nových pumpek čili kalhot na přesku. Daly se nosit za mrazu spuštěné až ke kotníkům a na jaře jako golfky pod koleny. První opravdové dlouhé pánské kalhoty mi Ježíšek nadělil až před nástupem do průmyslové školy. Moc jsem ti toho vážil. A také už jsem nenosil vysoké šněrovací boty, ale mokasíny. Zkrátka, byl ze mne chlap.
Čas ale plynul dál a jednoho dne jsem také já dostal možnost setkat se s Ježíškem a spolu pak nastrojit vánoční stromek pro mého vlastního synka. Byl to úžasný pocit a dodnes při těch vzpomínkách jihnu. Čas ale pospíchal dál a dál a já dnes sedím tiše s manželkou u malého umělého stromečku a vzpomínám. Dopoledne jsem celé propsal na počítači. Spoustě známých jsem popřál a na klávesnici vyklepal jedno krásné vánoční přáníčko za druhým a pak si šel pochutnat na bramborovém salátě s řízečkem. Kaprový to nebyl, špatně vidím nejen na cestu, ale i do pusy, a nerad bych jel do nemocnice s kostí v krku. Spíš si raději zavzpomínám na pradědečka, který u nás bydlel po vystěhování z Černovic u Tábora. Jeho vánoční pojídání bylo pro mne tichou zábavou. Při usrkávání polévky, která musela bublat ještě na talíři, zůstávaly mu na kníru pod nosem kousky nudlí a u nosu jedna kapička, která né a né ukápnout. Po jídle pak započal vzpomínat na Karpaty a na strasti v zákopech a mrtvé kamarády. Všichni ho napomínali, že už to vyprávěl mnohokrát, ale já poslouchal trpělivě a tak si to dodnes všechno pamatuji. A dědeček. veliký kuřák dýmky, kouřil ji od rána až do večera, se jednoho dne nedostavil na snídani do kuchyně. Otec ho šel vzbudit, ale vrátil se tiše a stejně tak tiše pronesl: Dědeček asi zemřel. Ano zemřel, a matka mi pak pověděla, že měl studené ruce, ale teplou fajfku u pusy.
Vánoce, Vánoce. O čem všem bych mohl povídat. A ono se tenkrát jenom povídalo. Nebylo rádio, nebyla televize a lidé se měli k sobě nějak hodně, ale hodně blízko. 
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)