Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
27.1.: Zděděná sbírka obrazů Josefa Kosinky by mohla být instalována ve Staré radnici ve Žďáře nad Sázavou

27.1.: Z policejního deníku: opilá agresivní žena se zranila, opilec seděl na chodníku, šestnáctiletý hoch usedl opilý za volant

27.1.: Sněžení nejvíce komplikuje dopravu na Žďársku

27.1.: Registr vozidel v Jihlavě již funguje v běžném režimu, pracovníci se vrátili z karantény

27.1.: Pojmenujte zubří mláďata z táborské zoo, autoři vybraných jmen je nakrmí

27.1.: Loni policisté na Vysočině zahájili 238 správních vyhoštění cizinců

27.1.: Auto, se kterým řidič ujížděl policistům, patři matce řidiče bez řidičáku, policistům se přihlásil důležitý svědek

26.1.: „Covidový“ rok přinesl v Jihlavě více porodů; narodilo se 1370 dětí

26.1.: Za přetížená vozidla padají vysoké pokuty; policisté z Kamion týmu se loni zaměřili na vozidla převážející dřevo

26.1.: Z policejního deníku: krádež horského kola, žena neplatí alimenty, šoféři bez řidičáků

26.1.: Výjimečná naučná stezka Šebeň nedaleko Velkého Meziříčí je poškozená

26.1.: Tuhou zimu prožívají nejhůře dravci a sovy, kterým jde často o život

26.1.: Na Vysočině loni zemřeli při nehodách tři cyklisté; příčina vážných zranění nebo úmrtí cyklisty při dopravní nehodě je poranění hlavy

26.1.: Na Vysočině je 276 mostů, žádný není v havarijním stavu

26.1.: Havlíčkův Brod je Historickým městem roku 2020, postupuje do celostátní soutěže

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 26.12.2016
Veselé Vánoce
Na moje první Vánoce si nevzpomínám. Byl protektorát, rok 1940. Bydleli jsme v ulici Hans Sachs Gasse číslo 23, dříve Židovská či Judengasse, v přízemním zavlhlém domku na malém dvorku, s ještě menší oplocenou zahrádkou. Já byl zabalen do krajkového poviánu a kakal nejenom do plínek, ale na všechno. Můj několikaletý protektorátní prostor tvořil jenom ten dvoreček a sem tam cupitání do mlékárny k paní Leirichové ve vedlejší ulici. Jen z doslechu rodičů a tety vím, že jsem měl stromeček a na něm papírová jablíčka, třpytivé řetízky a pár lesklých ozdůbek posypaných blýskavou krupicí. Škoda že nic nebylo jedlé. Prý jsem měl pořád hlad. Zvláště po ránu jsem si pochutnával na kouscích černého chleba nadrobených do nasládlé cikorky a doprovázených pobídkou za tatínka, za maminku, za dědečka ... Dokud nebyl plecháček prázdný. Jednou jsem byl přistižen při kázáni na stoličce u stromečku. Horlivě prý jsem cosi povídal a moje vystoupení končilo provoláním - Všechny baby ven ! Nedivte se, moje rodina byla nábožensky založená a já už odmala chodil pravidelně do kostela u minoritů.
Konec války znamenal stěhování do nového bytu ve Znojemské ulici číslo 20, která pak byla přejmenována na ulici Malinovského. Tady už si na vánoční svátky vzpomínám podrobněji. Stromek stával v pokoji na bílém štokrleti a bývala to jedlička. Otec si velmi potrpěl na jejím zdobení, které prováděl spolu s Ježíškem za zavřenými dveřmi, zatímco já a můj malý bratr jsme čekali netrpělivě v jídelně bez jídla. Pak zazvonil zvonek, dveře se otevřely a my vběhli divoce do svíčkami osvícené prostory s otevřeným oknem do ulice, kterým Ježíšek právě odlétl. Zajímavé, nikdy jsme ho nezastihli, ani na vteřinku. V tomto domě jsme jednou s kamarády objevili v altánku na zahradě velkou černou bednu a v té velké čokoládové figurky obalené barevným staniolem. Ač bylo léto, udělali jsme si předvánoční čokoládový hodokvas. Nacpali jsme se, jako nikdy předtím. Nedivte se, nic takového kouzelného nás za okupace nepotkalo. Ale běda, čokoláda byla stará a žluklá a následky byly kruté. Hodně času jsme tenkrát proseděli na pavlači v kadibudkách ...
A pak jsem se znovu stěhovali. Do Minoritské ulice číslo 1, do prvního poschodí. Tady nás překvapil velký pokoj o ploše 49 m2. Tady se vánoční svátky odbývaly ve velkém, za účasti všech tehdejších obyvatel domu. Nejprve naděloval Ježíšek v každém bytě zvlášť. U nás vždycky zazvonil na zvonek, zapálil jednu prskavku a pustil vláček na klíček kolem stromku. A zmizel. My pak, svátečně ustrojeni vběhli dovnitř a rozbalovali balíčky a radovali se z knížek, ručně pletených svetrů a nových pumpek čili kalhot na přesku. Daly se nosit za mrazu spuštěné až ke kotníkům a na jaře jako golfky pod koleny. První opravdové dlouhé pánské kalhoty mi Ježíšek nadělil až před nástupem do průmyslové školy. Moc jsem ti toho vážil. A také už jsem nenosil vysoké šněrovací boty, ale mokasíny. Zkrátka, byl ze mne chlap.
Čas ale plynul dál a jednoho dne jsem také já dostal možnost setkat se s Ježíškem a spolu pak nastrojit vánoční stromek pro mého vlastního synka. Byl to úžasný pocit a dodnes při těch vzpomínkách jihnu. Čas ale pospíchal dál a dál a já dnes sedím tiše s manželkou u malého umělého stromečku a vzpomínám. Dopoledne jsem celé propsal na počítači. Spoustě známých jsem popřál a na klávesnici vyklepal jedno krásné vánoční přáníčko za druhým a pak si šel pochutnat na bramborovém salátě s řízečkem. Kaprový to nebyl, špatně vidím nejen na cestu, ale i do pusy, a nerad bych jel do nemocnice s kostí v krku. Spíš si raději zavzpomínám na pradědečka, který u nás bydlel po vystěhování z Černovic u Tábora. Jeho vánoční pojídání bylo pro mne tichou zábavou. Při usrkávání polévky, která musela bublat ještě na talíři, zůstávaly mu na kníru pod nosem kousky nudlí a u nosu jedna kapička, která né a né ukápnout. Po jídle pak započal vzpomínat na Karpaty a na strasti v zákopech a mrtvé kamarády. Všichni ho napomínali, že už to vyprávěl mnohokrát, ale já poslouchal trpělivě a tak si to dodnes všechno pamatuji. A dědeček. veliký kuřák dýmky, kouřil ji od rána až do večera, se jednoho dne nedostavil na snídani do kuchyně. Otec ho šel vzbudit, ale vrátil se tiše a stejně tak tiše pronesl: Dědeček asi zemřel. Ano zemřel, a matka mi pak pověděla, že měl studené ruce, ale teplou fajfku u pusy.
Vánoce, Vánoce. O čem všem bych mohl povídat. A ono se tenkrát jenom povídalo. Nebylo rádio, nebyla televize a lidé se měli k sobě nějak hodně, ale hodně blízko. 
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)