Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.3.: Z policejního deníku: šestnáctiletá dívka byla opila a agresivní; zloděj kradl alkohol a současně napadl zaměstnance prodejny

18.3.: Ulice Hybrálecká v Jihlavě bude od pondělí 25. března z důvodu oprav uzavřena, objížďka povede po ulicích Romana Havelky a Okrajová

18.3.: U Pacova někdo postřelil brokovnicí orla mořského, má zlomené křídlo

18.3.: Jihlavané cvičením podpoří lidi s roztroušenou sklerózou

17.3.: Z policejního deníku: muž nalezl tříštivý granát; zloděj ukradl sazenice jedlí a smrků

16.3.: Z velkomeziříčského zámku: sbírka měřidel

16.3.: Výstava nástěnných kuchařek - Dobré samo se chválí v třebíčské galerii Tympanon

16.3.: Večerní prohlídky Moučkova domu ve Žďáře nad Sázavou

15.3.: Řidiči, jezděte opatrně, dávejte pozor na putující žáby, jsou to přirození regulátoři třeba komárů

15.3.: Z policejního deníku: žena naletěla podvodníkovi, přišla o 150 tisíc korun

15.3.: Oprava hradu Kámen pokračuje, zatím se podařilo odkrýt otvor původního rozetového okna, přibude třeba i pavlač

14.3.: Z policejního deníku: nehoda si vyžádala dva zraněné, řidič nadýchal téměř 1,5 promile

14.3.: Psychologická pomoc pro rodičky a maminky nejen v šestinedělí v havlíčkobrodské nemocnici

14.3.: 14. březen 1939 - Poslední večerní "křty" jihlavských Židů

13.3.: Z policejního deníku: falešný telefonát připravil muže o 360 tisíc korun; zloděj si odnesl z chaty padesát litrů slivovice

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 20.12.2009
Billův obyčejný příběh...
Byl jednou jeden ... Ne, tohle není pohádka. Tohle je příběh opravdový. Pořádný kus života našeho souseda Billa. Starého pána, co žije docela sám v malém domečku obklopeném květináči a tak trochu nepořádkem. Konečně, když už je někomu více jak osmdesát let má právo nedělat úplný pořádek. Nebo raději nedělat nic. Ale to není případ našeho Billa. Ještě před nedávnem dojížděl do blízké nemocnice a tam zdarma vypomáhal v recepci. Napsal jsem, že dojížděl. Ne, není to mýlka. Bill stále ještě jezdí v autě. A když mu náhodou vyjde troška času, zabouchá na naše dveře a jde si na chviličku popovídat. On je tím boucháním už přímo pověstný. Trochu tím všechny rozčiluje, ale co naplat, starý muž má právo na ledacos. A někdy je takové zabouchání docela příjemným vytržením ze všední letargie a koukání do blba.
Tak tedy Bill. Šedovlasý, rozevlátý, s čipernýma očkama. Židovský kluk, kterého se matka zřekla a hodlala ho dát do dětského útulku. O otci Bill nikdy nemluvil. A o matce už vůbec ne. Jeho život se řízením osudu odvíjel docela šťastně. Ujala se ho teta, co měla svých pár dětí a ještě ranč a plno starostí o dobytek. Byla to zdatná žena, která si uměla v životě poradit. Stačila se starat o všechny a o všechno. A pak to přišlo. Malý Bill byl postižen obrnou. Jedna noha nedorostla do délky té druhé. O pár centimetrů byla kratší. Tady se říká o palec, což obnáší 25,4 mm. Bill si vzpomíná, jak ho zdraví kluci provokovali a nutili ho závodit kdo bude první ve stáji. Vítěz dostane napít čisté smetany. Ač se Billovi dařilo doběhnout poslední, o smetanu nepřišel. Hodná a spravedlivá teta měla vždy připravený hrníček se smetanou i pro něho. A taky pohlazení a pár dobrých slovíček, ať si z toho nic nedělá, protože ne každý zdravý kluk má v té své makovici zdravý rozum.
Léta běžela a Bill založil svoji vlastní rodinu. Čtyři kluci a jedna holka se měli čile k světu. Nakonec se k světu měla i jeho žena. Jednoho krásného dne mu utekla s evangelickým farářem. Bill zůstal s dětmi sám. byl to zatraceně zlý čas. Ale Bill vydržel a staral se ze všech sil. Pral se houževnatě s každým dnem a často si přitom vzpomínal na tetu a na její nelehký život na ranči. Všechno nakonec přestál a ještě se postaral dětem o vzdělání a první kroky do života. Dnes žijí po celých Státech a čas od času Billa navštěvují.
Amerika je země zatraceně veliká, cesty dlouhé a času není nazbyt. Něco spraví pohlednice, něco dopis, něco krátká návštěva. A tak Bill tráví většinu času sám. Jeden okamžik se mu natrvalo zapsal do paměti a do srdce. Rád o něm vypravuje. S hrdostí. S dojetím. To když mu osud dopřál oslavit osmdesáté narozeniny. Nic netuše dostával od dětí různé výmluvné depeše. Ten nemůže přijet proto a proto. Ten pro něco jiného. Až jeden dopis ho pozval k návštěvě u jednoho ze synů žijícího v Arizoně. No, když jinak nedají, pojedu k nim a tam tu osmdesátku oslavím. Přiletěl letadlem. Syn čekal na letišti. A než se stačili rozpovídat, stáli před jeho domem. Tati, prosím tě, otevři garáž, ať tam s tím autem můžu zajet. Bill, nic netuše, otevřel garážová vrata. A nestačil ani užasnout. Uprostřed svátečně vyzdobené garáže stál nazdobený stůl a kolem dokola všechny jeho děti s rodinami, s vnoučaty i pravnoučaty. Něco přes třicet jich přijelo oslavit Billovo výročí. Uvítací jásot ustal a všichni očekávali slovo oslavence. Bylo krátké. Zatracení blbouni, chcete aby mě z toho překvapení ranila mrtvice. Já si chci ještě něco užít. A víc už neřekl. Nešlo to. Nemohl. V nitru se nadmul otcovskou pýchou. Dobře jsem žil. Dobře jsem se staral. Mám báječné děti...
Před pár dny Bill zabouchal na naše dveře. Věděl, že jsme přijeli z Česka za dcerou na návštěvu. Donesl nám čokoládu a dva malované kyblíky s cukrovinkami. Ani netušil, jakou jsem měl z jeho návštěvy velikánskou radost. Úplně jsem zapomněl na čokoládu, kterou mám strašně rád. Tentokrát jsem se musel samou radostí vypsat. Aby zbylo i něco pro vás pro všechny. Bill je báječný pradědeček. Báječný starý chlap. Ani nemusel moc mluvit a přece mi toho pověděl tolik, že by to stačilo na knížku. Nezbývá, než i vám, čtenářům Regionalistu, popřát hodně takových krásných setkání. A vůbec to nemusí být v San Diegu v Americe.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)