Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
27.6.: V Novém Městě na Moravě vyprošťovali hasiči auto z potoka

27.6.: U Kamenice narazila řidička s osobním vozidlem do stromu

27.6.: Staročeská petropavlovská pouť na hradě v Ledči nad Sázavou

27.6.: Silnice II/602 mezi Olešnou a Strměchy se od 1. července uzavře; nahradí ji pětiminutová objížďka

27.6.: Ranní tragickou dopravní nehodu u Děbolína na Jindřichohradecku nepřežila mladá dívka

27.6.: Kůrovcová kalamita pohledem lesníka

26.6.: Výstava Ladislav Novák 1925-1999 v zámeckých konírnách v Třebíči

26.6.: Vysvědčení na Vysočině je připraveno pro téměř 65 tisíc žáků a studentů

26.6.: V Jihlavě v Brtnické ulici zemřel ráno po nehodě motorkář

26.6.: S létem u Sázavy ožily vážky

26.6.: Konec karenční doby: Firmy výrazně rozšíří možnost placeného volna v době nemoci

26.6.: Jihlavský dopravní podnik má nového ředitele

26.6.: Do jihlavského Cityparku přicházejí světové prémiové značky

26.6.: Adapťácký jarmark aneb staré dobré časy na téma pro VI. Květinový den

25.6.: Václav Klaus k aféře „doprava zdarma“ na pražskou Letnou

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 20.12.2009
Billův obyčejný příběh...
Byl jednou jeden ... Ne, tohle není pohádka. Tohle je příběh opravdový. Pořádný kus života našeho souseda Billa. Starého pána, co žije docela sám v malém domečku obklopeném květináči a tak trochu nepořádkem. Konečně, když už je někomu více jak osmdesát let má právo nedělat úplný pořádek. Nebo raději nedělat nic. Ale to není případ našeho Billa. Ještě před nedávnem dojížděl do blízké nemocnice a tam zdarma vypomáhal v recepci. Napsal jsem, že dojížděl. Ne, není to mýlka. Bill stále ještě jezdí v autě. A když mu náhodou vyjde troška času, zabouchá na naše dveře a jde si na chviličku popovídat. On je tím boucháním už přímo pověstný. Trochu tím všechny rozčiluje, ale co naplat, starý muž má právo na ledacos. A někdy je takové zabouchání docela příjemným vytržením ze všední letargie a koukání do blba.
Tak tedy Bill. Šedovlasý, rozevlátý, s čipernýma očkama. Židovský kluk, kterého se matka zřekla a hodlala ho dát do dětského útulku. O otci Bill nikdy nemluvil. A o matce už vůbec ne. Jeho život se řízením osudu odvíjel docela šťastně. Ujala se ho teta, co měla svých pár dětí a ještě ranč a plno starostí o dobytek. Byla to zdatná žena, která si uměla v životě poradit. Stačila se starat o všechny a o všechno. A pak to přišlo. Malý Bill byl postižen obrnou. Jedna noha nedorostla do délky té druhé. O pár centimetrů byla kratší. Tady se říká o palec, což obnáší 25,4 mm. Bill si vzpomíná, jak ho zdraví kluci provokovali a nutili ho závodit kdo bude první ve stáji. Vítěz dostane napít čisté smetany. Ač se Billovi dařilo doběhnout poslední, o smetanu nepřišel. Hodná a spravedlivá teta měla vždy připravený hrníček se smetanou i pro něho. A taky pohlazení a pár dobrých slovíček, ať si z toho nic nedělá, protože ne každý zdravý kluk má v té své makovici zdravý rozum.
Léta běžela a Bill založil svoji vlastní rodinu. Čtyři kluci a jedna holka se měli čile k světu. Nakonec se k světu měla i jeho žena. Jednoho krásného dne mu utekla s evangelickým farářem. Bill zůstal s dětmi sám. byl to zatraceně zlý čas. Ale Bill vydržel a staral se ze všech sil. Pral se houževnatě s každým dnem a často si přitom vzpomínal na tetu a na její nelehký život na ranči. Všechno nakonec přestál a ještě se postaral dětem o vzdělání a první kroky do života. Dnes žijí po celých Státech a čas od času Billa navštěvují.
Amerika je země zatraceně veliká, cesty dlouhé a času není nazbyt. Něco spraví pohlednice, něco dopis, něco krátká návštěva. A tak Bill tráví většinu času sám. Jeden okamžik se mu natrvalo zapsal do paměti a do srdce. Rád o něm vypravuje. S hrdostí. S dojetím. To když mu osud dopřál oslavit osmdesáté narozeniny. Nic netuše dostával od dětí různé výmluvné depeše. Ten nemůže přijet proto a proto. Ten pro něco jiného. Až jeden dopis ho pozval k návštěvě u jednoho ze synů žijícího v Arizoně. No, když jinak nedají, pojedu k nim a tam tu osmdesátku oslavím. Přiletěl letadlem. Syn čekal na letišti. A než se stačili rozpovídat, stáli před jeho domem. Tati, prosím tě, otevři garáž, ať tam s tím autem můžu zajet. Bill, nic netuše, otevřel garážová vrata. A nestačil ani užasnout. Uprostřed svátečně vyzdobené garáže stál nazdobený stůl a kolem dokola všechny jeho děti s rodinami, s vnoučaty i pravnoučaty. Něco přes třicet jich přijelo oslavit Billovo výročí. Uvítací jásot ustal a všichni očekávali slovo oslavence. Bylo krátké. Zatracení blbouni, chcete aby mě z toho překvapení ranila mrtvice. Já si chci ještě něco užít. A víc už neřekl. Nešlo to. Nemohl. V nitru se nadmul otcovskou pýchou. Dobře jsem žil. Dobře jsem se staral. Mám báječné děti...
Před pár dny Bill zabouchal na naše dveře. Věděl, že jsme přijeli z Česka za dcerou na návštěvu. Donesl nám čokoládu a dva malované kyblíky s cukrovinkami. Ani netušil, jakou jsem měl z jeho návštěvy velikánskou radost. Úplně jsem zapomněl na čokoládu, kterou mám strašně rád. Tentokrát jsem se musel samou radostí vypsat. Aby zbylo i něco pro vás pro všechny. Bill je báječný pradědeček. Báječný starý chlap. Ani nemusel moc mluvit a přece mi toho pověděl tolik, že by to stačilo na knížku. Nezbývá, než i vám, čtenářům Regionalistu, popřát hodně takových krásných setkání. A vůbec to nemusí být v San Diegu v Americe.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)