Vydáno 1.1.2013
Něco končí, něco začíná
Zavřít foto...
Něco končí, něco začíná
Kalifornie. Silvestr 2012. Ráno svítí slunce a obloha je pečlivě vymetena. Tady se na pořádek dbá. Všude je vymeteno. Teplota 4 stupně Celsia nad nulou. Nikde živáčka. Ani ptáčkové nepípají. Uprostřed papundeklových domovů je zima. Jak je venku, tak je uvnitř. Zlaté české chaloupky. Pod peřinkou jako nad peřinkou. Všude vůkol je to jadna velikánská lednička. Konečně, po chodníku běží černovlasé děvče s pejskem. Běhá tady kdekdo s kdečím. Hlavně za zdravím. To jest odkudkoliv kamkoliv. Nikdo neví proč se to tak děje, ale děje se to. Naši hostitelé také běhají. S velkým salašnickým psem sedm kilometrů, s malým chlupáčem polovičku. Vypadají zdravě. My neběháme a taky vypadáme. Člověk nemusí běhat, aby vypadal. Čím jsem starší, tím víc vypadám. Taky mě, a to přiznávám, občas napadne, že bych měl vypadat jináče, ale nejde to. Vypadá to, že už s tím současným vypadáním nic neudělám. A běhavcem už nebudu.
Snídaně proběhla tak trochu po česku. Chléb s pomazánkovým máslem, čaj, pět mandlí, ale snědl jsem jich osm, černá káva s přírodním třtinovým cukrem a místo džusu, čtyři čerstvě utržené mandarinky. Všechno, samozřejmě, organické. Už teď cítím, že kypím zdravím. Ono kypět je úžasné. Člověk pojednou celým tělem vnímá, že je. Ať se hnu kamkoliv, kypím a jsem. A to je pořád ještě starý rok. Za pár hodin budu kypět nově. Jsem zvědav na ten rozdíl. Nové kypění ve starém obalu. Už aby to bylo. Ještě štěstí, že kdosi kdysi vymyslel kalendář. Nedovedu si představit, že bych měl kypět furt jenom postaru. A což teprve ti, co si dávají k novému roku nová předsevzetí. Chudáci, táhli by životem jen tak. Nebo dokonce jen tak tak.
Říkal jsem si ráno, vydrž to a napiš něco hned první nový den v roce 2013. Nešlo to vydržet. Praha hlásila do světa už v podveče na Silvestra, že má plné záchytky. A tady se pracuje. Kolem dokola se dělá, stavaři stavějí, kopáči kopou a hospodyně přijela rozčílená, že její oblíbený market vyměňuje podlahy a musela jet 20 mil dál, aby nakoupila organické bagety a šunku a vajíčka a pomazánku na jednohubky. Taková americká jednohubka je ale pořádný kusanec. Tady vůbec je všechno nějak větší, Snad je to tou velmocí. Třeba malá lžička na kafe. Ta moje doma je proti té americké pidižvík. A protože ta je větší, a já jsem zvyklý na tři lžičky, mám to americké ranní kafe sladší. Každej si tak spočítá, že tím pádem je tady sladší celej zdejší život. Mne to bude po návratu domů stát tři lžičky navíc, abych si udržel ten americkej standard. Štěstí, že mi sociálka zvýšila důchod. Zase bude dobře.
Málem bych zapomněl, že jsem byl ještě za mlada na výletě na Mount Helixu. Zítra už budu o rok starší. Krásný kopec, asi 600 m nad Pacifikem, který je odtud vidět stejně dobře, jako Mexiko. Obrovskou výhodou je, že se dá autem vyjet až na vrcholek a tam zaparkovat. Pak máte 30 minut na koukání a zase šup do auta a pěkně dolů do údolí. Dobrá věc se podařila. Mám zase o čem přemýšlet a psát. Další výhodou je, že si šetřím ošoupané kolenní chrupavky a zítra ráno si do nového roku chutě povyskočím jako za mlada. Ono mlado, marná sláva, bývalo hejtoto. Ale o mladu zase až příště. Teď si navzájem popřejme šťastný a legrační rok 2013 a hlavně hodně zdravíčka.
Ladislav VILÍMEK