Jakoby mávnutím kouzelného proutku je tady začátek listopadu a utržený kalendářní list nám připomene památku na zesnulé. Smutnění se počne střídat s horečným sběrem neopadavých větviček a vysušených květů. Někdo podlehne vábení barviček a umělých hmot z dovozu a odnese si na hrobeček svých blízkých nevůni asijských manufaktur.
Hřbitov. Hřbitovy. Cestičky a silnice se potýkají s přívaly návštěvníků směřujících k hrobečkům a hrobům. Někdo přichází a odchází jednou za celý rok, jiný si chodí povyprávět s nebožtíky častěji. A pak dochází i na monumentální návštěvy. Do cestiček se přihrnou delegace. Kytičky zastíní kytice a vzpomínky zasypou věnce se stuhami.
Smutek se rozroste o projevy a přešlapování chladnoucích nožiček. Bývaly doby, že se smuteční řeč linula jen na některých místech. V současnosti těch míst přibylo. Konečně, proč ne. Vzdejme úctu všem. Vítězům i poraženým. Obojí věřili ve vítězství.
Hřbitovy. Hřbitov. Ten můj, a nejenom můj, je stranou všeho smutečního rojení. Tady se pokládají kamínky. A delegace by se musely vláčet s balvany. A tak, ač památka těch prvních listopadových dnů patří všem zesnulým, je na židovském hřbitově pusto. Sám a sám jsem postál před hrobem mého přítele Jiřího Kohna, a položil docela malinkatý kamínek, a šel dál žlutou cestou vystlanou lupením a položil stejný drobný kamíneček u památníku židovských obětí první světové války. A považte, jeden větší kamínek už tady byl. Někdo si vzpomněl. Někdo nezapomíná.
Památník obětem holocaustu či lépa šoa je navštěvován po celý rok. Je hned na začátku hřbitova a je zaplněn kamínky. A protože kámen je stále studený, těžko s určitostí poznamenat, že alespoň pár kamínků bylo položeno teď, na podzim, v prvních dnech listopadu roku 2009.