Bílý den. Nikde živáčka. Ještě se z nedaleké pouště nevrátila ani jediná terénní motorka, jediné monstrum na čtyřech kolech ne nepodobné auťáku. Jediní čiperkové jsou kolibříci. Kmitají neviditelnými křídly u rozkvetlých květin a keřů. Popíjejí svůj denní nektar a je jim úplně f uk, jaký je dneska slavný den. Stejně tak jeden z našich sousedů. Blíží se první poledne nového roku a on si zapne sekačku na trávu. Na dva čtvereční metry vadnoucí zeleně. Říkám naší hostitelce: Co ten chlap blbne na Nový rok. A dostávám odpověď: On je to důchodce. Každý pátek seče, a dneska je pátek, tak proč by měl dělat výjimku. Už neříkám nic. Ty zdejší bledé tváře jsou z jiného těsta. Ty nejsou z toho kynutého. Z toho našeho. Českomoravského.
Bílý den. Nikde nikdo. Jdeme s manželkou po ulici a brebentíme. A tu najednou, co nevidíme. První normálně bílí lidé. První normálně černí. U nich se bledost stejně asi nepozná. A všichni pejskaři. Všichni vyšli s pejsky do ulic pozdravit první den nového roku prvním psím hovínkem. Všichni slušní. Už na dálku si přejeme nejen dobré ráno, ale i krásný nový rok. A on je krásný. Je 10 hodin dopoledne a teploměr v jedné zahrádce ukazuje 22 st. Celsia. Na tom teploměru je ještě jedna stupnice, ale ta ukazuje mnohem víc. Nějaké F. Asi pro fajnový lidi. Inu, Amerika. Člověk z vísky, kde lišky dávají dobrou noc, ví pendrek o světlech velkoměst a zámořských teploměrech. Mně stačil celý život Celsius. Už od malička. Někdy ukazoval víc, než tady v San Diegu. Prý to bylo zánětem průdušek. Ale tady také není o teplotu nouze. Někdy to jde přes 40 st. C. Ale oni nevolají doktora, jako kdysi moje maminka, oni se nalévají vodou s ledem a taky Coca colou a taky dalšími nápoji, o nichž naše bytná říká, že to jsou sajrajty plné barviva a chemie. Nevím, občas si nějaký ucucnu, zatím žiju, stolici mám pravidelnou a daří se mi dobře.
Bílý den. Ještě vám musím povědět, že jsme nakonec potkali starého pána, co házel malý tenisový míček starému malému pejskovi. Byl to starý, ale statný muž. Měl bílé vlasy a krásné modré oči. Stál sám uprostřed prázdné ulice a pořád házel a ten pejsek pořád běhal a pořád mu ten míček nosil. Zastavili jsme se. Ten pán nejen, že nám popřál hezké ráno, on si chtěl povídat. On totiž nemá na světě nikoho jiného, než toho pejska. Má ho rád a ten pejsek má rád jeho. Oba se mají rádi. A ten pán má navíc rád lidi. To se pozná. A zatím, co on stále házel a byl tak docela obyčejně bílej, já jsem ten den o trochu víc zbělel. Nemohl za to Silvestr. Padla na mne samota toho pána. Měl jsem sto chutí házet tam tím míčkem celej ten první den nového roku. Oslavit ten den. Něčím krásným. Něčím užitečným pro lidi i pro pejsky. A tak jestli můžu poprosit, házejte pejskům tenisáky a postůjte alespoň chvilku se starými lidmi. Toho stáří se také jednou dočkáte... Než se nadějete!