Vydáno 7.5.2008
O chrámu Božského Srdce páně v Malém Beranově
Zavřít foto...
O chrámu Božského Srdce páně v Malém Beranově
Závěrečné postřehy a objevy
Co ještě dodat. Snad jen vyjmenovat několik prací uvedeného autora, jako příkladně kostely sv. Vojtěcha ve Čtyřech Dvorech a sv. Jana Nepomuckého v Praze - Košířích a dále pak celou řadu veřejných budov a jejich přestaveb a adaptací a renovací klášterních a charitativních objektů včetně návrhů maleb a zařízení jejich interiérů.
Událost "Vysvěcení nového kostela v Malém Beranově" byla pod tímto titulkem publikována rovněž v Jihlavských listech čís. 41, ročník 42, dne 13. října 1939. Autor pod značkou" u." byl bezpochyby Vladimír Urbánek. V úvodu píše, že tato nevelká tovární osada se již dlouhá léta dožaduje svého osamostatnění a proto zcela mimořádně prožívala tuto událost. Svěcení proběhlo v neděli dne 8. října 1939 za účasti opata dr. Bohuslava Jarolímka, papežského preláta dr. Gaubeho, městského faráře Christiana Honsiga, kvardiána minoritů Š. T. Vavrečky a dalšího duchovenstva z okolí. Pontifikální mše byla „...zakončena chorálem Sv. Václave a hymnou Kde domov můj". Za Okresní úřad v Jihlavě se slavnosti zúčastnil rada politické správy Bezloja, za krajské a okresní vedení Národního Souručenství člen výboru kpt. Urban, ing. Janáček a krajský tajemník Mach, zástupcové místní továrny, starostové sousedních obcí a na 1090 věřících z celého okolí.
V dalších vydáních Jihlavských listů byly postupně uveřejňovány i ostatní kapitoly z již zmíněné publikace z roku 1940 a to včetně fotografií první maloberanovské kapličky a interiéru právě dokončeného kostela. Několik řádků včetně kresleného obrázku nového kostela v Malém Beranově nalezneme rovněž v kronice české obecné školy dívčí V. obvodu v Jihlavě, dnes škola Komenského ve Fibichově ulici, která je pod invent. číslem 38 uložena ve Státním okresním archivu v Jihlavě.
Jeho výstavbě a svěcení se krátce věnoval farář Oldřich Med ve své publikaci Svatojakubské anály, která je od roku 1964 rozšiřována mezi zájemci a věřícími pouze ve strojopise. V kapitole "Protektorát - r. 1939" mimo jiné uvádí, že plány na stavbu předložili celkem tři autoři: Břetislav Štorm, jihlavský ing. Alois Janáček a ing. Jaroslav Čermák z Prahy, jehož plány byly nakonec schváleny a realizovány.
K zajímavostem patří dochovaný sádrový model celého areálu, jak byl původně navržen architektem Čermákem. Pominout nelze ani obsáhlou fotodokumentaci mapující celou dobu od započetí stavby, až po její dokončení a slavnostní vysvěcení.
V roce 1999 byla zmíněná publikace Chrám Božského Srdce Páně v Malém Beranově vydána znovu Karmelitánským nakladatelstvím s. r. o. se sídlem v Kostelím Vydří. Zásluhou Josefa Kodeta staršího byla doplněna historickými fotosnímky z výstavby kostela a v jeho úvodním slově byly připomenuty další nové součásti interiéru : zajímavě pojatá a ztvárněná Křížová cesta ze sádry včetně sochy sv. Josefa Dělníka od akad. sochaře Josefa Vítka z let 1940 - 1945 a kostelní lavice z téže doby.
V roce 1968 byl celý kostel svépomocí zvenčí opraven a konečně v letech 1995 - 1996 byla provedena jeho generální oprava včetně výměny střechy, okapů a nového vymalování. Práce se vyžádaly částku více jak 750 tisíc Kč.
Při příležitosti 70. výročí posvěcení maloberanovské kapličky byl dne 21. června 1999 vydán Karmelitánským nakladatelstvím drobný malý tisk obsahující kresbu kapličky, její krátkou historii, zásvětnou modlitbu sv. Markéty Marie a snímek pamětní desky z bílého mramoru, která je umístěna uvnitř kapličky "Ku cti Krista Krále věnovali bratří KODETOVÉ L. P. 1928".
Současně byly vydány dvě velmi zdařilé pohlednice maloberanovského chrámu s motivy exteriéru i interiéru. Autorem je ing. Václav Kodet.
V prvních srpnových dnech roku 2001 jsem podnikl krátkou návštěvu Malého Beranova. Právě tady asfaltéři upravovali místní komunikace. Před domem Kodetových jsem si prohlédl květinami ozdobenou kapličku. Nejmladší syn Václav mi byl průvodcem po kostele. Všude vzorný pořádek. Atmosféra svatyně prozářené odpoledním sluncem byla úchvatná. Záměr architekta Čermáka se naplnil. Pokladnička s černouškem, který pokývne hlavou po vhození mince, navrátila mě o více jak padesát let nazpátek. Podobné bývaly v jihlavských chrámech. V malé předsíni jsem si prohlédl sošku Neposkvrněné Panny Marie z konce 19. století stojící na srpku měsíce. Sádrovou sošku. Před nějakým časem se ji pokoušel kdosi ukrást. Kdoví proč. Na její hlavě spočívá královská koruna a v pravé ruce drží další královský atribut - žezlo. To jediné je ze dřeva. Všechno ostatní je sádra. Kdysi běžný výrobek chrámových družstev. Nic vyjímečného. Pro křesťany symbol. Pro zloděje zisk. Pár mizerných peněz. A přesto se dál vykrádají kostely a kaple, množí se loupeže ...
Následoval výstup na kůr. Zatím tady stojí harmonium. Varhany jsou přáním zdejších věřících. V rohu kůru upoutal moji pozornost velmi starý hudební nástroj. Nejsem odborník. Patrně se jedná o malé středověké varhánky. Dech se mi přitom pomyšlení tajil ... Můj mladý průvodce našlapal měchy a z nástroje vyloudil několik málo tónů. Hudba z ráje ... Varhany prý zapůjčil farní kostel sv. Jakuba v Jihlavě. Stojí tady jen tak. Nehrají.
Pokračovali jsme dále po točitých dřevěných schodech až na půdu. Tady se tetelil jen horký vzduch prosycený vůní stárnoucího dřeva a prachu a přítmí. Zahlédl jsem obrysy dvou poškozených malých sošek. Cestou dolů jsem několikrát zavadil o provaz od zvonu. Prý není velký. V jednom koutě se krčil odložený malinkatý umíráček. Cink, cink. Nezněl smutně. A to byl závěr mojí návštěvy. Poděkoval jsem a rozloučil se. Byl to krásný den.
Samostatná obec Malý Beranov byla údajně zaregistrována až v roce 1950. Některé archivní prameny uvádějí, že se tak stalo až v březnu roku 1954, kdy o tom rozhodl tehdejší okresní výbor KSČ. V roce 1980 byl Malý Beranov spolu se sousedním Kosovem připojen k Jihlavě.
K zajímavému zjištění jsem došel při prohlídce archiválií z roku 1945, které zcela jednoznačně potvrdily existenci MNV v Malém Beranově už v prvních květnových dnech roku 1945, řeklo by se - revolučního MNV. Jeho předsedou byl zvolen bratr František Hecht a místopředsedou bratr Alois Bobek. Nasvědčují tomu nejen dochované písemnosti uvedených funkcionářů z té doby, ale rovněž písemnosti různých institucí, nevyjímaje ONV v Jihlavě, zasílaných na adresu MNV Malý Beranov. Dne 14. května 1945 obdržel dokonce zdejší MNV dopis od Františka Honse, předsedy ONV, aby ohlásil jména jednotlivých funkcionářů MNV včetně politické příslušnosti. Zároveň dopis oznamoval, že na Jihlavsku jsou připuštěny strany komunistická, jako strana vedoucí (!) a dále sociálně demokratická, národně socialistická a strana lidová.
Uvedený fond obsahuje dále dokument o jedné z prvních poválečných akcí Kostelní jednoty Božského srdce Páně, kterou bylo uvedení divadelního představení v Katolickém domě v Malém Beranově dne 9. prosince 1945. Jednalo se o hru Jaroslava Streita "Mikuláš a čert na námluvách", kterou zajišťoval jednatel Josef Kodet. Další divadelní představení uspořádal zdejší oddíl Junáka pod vedením svého jednatele Josefa Ebla a to rovněž v Katolickém domě dne 25. prosince 1945. Šlo o divadelní hru Jaroslava Průchy "Sen noci štědrovečerní". Obě představení musel už tehdy povolovat ONV v Jihlavě.
A na úplný závěr první závažný incident, k němuž došlo dne 19. listopadu 1945, kdy ONV Jihlava požádal zvláštní resolucí, tentokrát už MNV ve Velkém Beranově, aby první poválečný předseda František Hecht byl neprodleně zbaven funkce a ta byla předána dosavadnímu místopředsedovi J. Novotnému. Podle založeného konceptu dopisu se celý tehdejší MNV p. Hechta zastal a odmítl splnit požadavek ONV neboť, jak se v odpovědi uvádělo: "... narušila by tato změna klid a pořádek ve vsi a vnesla by nesváry mezi občany". Zda byl dopis skutečně odeslán, nebylo možné zjistit. Je zajímavé, že nikomu z členů MNV nebyly v té době známy žádné závažné důvody pro jeho odvolání a do čela MNV byl jednohlasně zvolen na veřejné schůzi všeho občanstva. Faktem je, že pánové Hecht a Bobek odešli dne 22. prosince 1945 ze schůze MNV a dále již nejsou v zápisech uváděni. Důvod byl tehdy zcela jasný - ani jeden z nich nebyl členem KSČ. K jejich jménu byla připojována zkratka br., tedy bratr, nikoliv s., tedy soudruh.
S několika jmény se můžeme setkat ještě po únoru 1948. Tehdy v říjnu byla v Jihlavě odhalena protistátní činnost skupiny kněží a mezi jinými byl uveden kaplan farního úřadu u sv. Jakuba v Jihlavě, P. Gabriel Vlastimil Kofroň. Vzápění došlo k pozatýkání skupiny lidoveckých funkcionářů na čele s Antonínem Štěpánkem, v níž údajně působili Josef Kodet, Jan Janáček a již zmíněný páter Kofroň. V lednu 1949 byla celá sedmičlenná skupina odsouzena Státním soudem v Brně k odnětí svobody v rozmezí od čtyř měsíců do sedmi let. Dalším postiženým byl František Hecht a jeho údajná skupina, které byla ve vykonstruovaném procesu v roce 1950 v Jihlavě dokázána spolupráce s protistátní skupinou Karla Veselého. Vynesené rozsudky byly šokující. Od čtyř do pětadvaceti let. Pokud jde o Karla Veselého a jeho dvou druhů, Jana Tučka a Františka Roda, byli všichni jmenovaní odsouzeni k trestu smrti provazem a popraveni na dvoře jihlavské věznice. Násilí a utrpení jakoby nemělo brát konce. I takovými cestami kráčela naše novodobá historie. Je třeba nezapomínat!
Mezi písemnostmi jedné poválečné organizace jsem nalezl nenápadný drobný tisk nazvaný Epištoly sdružených organisací národního odboje vydaný při příležitosti oslav 28. října 1945. Ze stati Bohumily Pešlové jsem si poznamenal:
V dopisech našich drahých z vězení objevovalo se čím dál častěji slovo Bůh. Jelikož každé slovo dopisu bylo nám podnětem k vážnému přemýšlení, zvykali jsme si i my Bohem se zabývat. Ať jsme byli či nebyli příslušníky některé z církví, byl náš poměr k Bohu dosud převážně vlažný a prospěchářský. Když nám bylo zle, myslili jsme vroucně : "Pane Bože, zachraň ho! Zachraň ji!" Když smrt našich drahých byla neodvratná, začali jsme mít k Bohu jiný postoj. Uvažovali jsme: "Jaký je můj muž, jaká je má dcera, jací jsou, jak obstojí před Bohem?" Došli jsme k poznání, že víra v Boha má pro nás vážné a trvalé důsledky, které se musí jevit v každé době, v každém našem činu. Mnozí z nás se naučili teprve v této době věřit v nesmrtelnost duše, protože jsme mohli sledovat, jak rostl a mohutněl duch našich drahých, čím více hynulo jejich tělo. Ve chvílích, kdy jsme dokázali zapomenout na sebe a s láskou myslit na druhé, objevovaly se nám dosud netušené výhledy do nesmírné říše lidského ducha, tak málo probádané. Ztratili jsme onen pocit "marnost nad marnost", který nám vnucuje prchavost přítomnosti. Přijali jsme za svůj tento názor T. G. Masaryka:
"Věčnost nenastává teprve po smrti, věčnost je již teď, v tomto, v každém okamžiku. A proto neodkládat ničeho pro nějakou věčnost vzdálenou!"
Ladislav VILÍMEK