Poledne se plíží upachtěným krokem a zase jen od jednoho krmelce ke druhému. Podle domácího zvyku otálíme s obědem a raději se nabízíme pěšky dojít nakoupit krmení pro kočky. Všude v obchodech je otevřeno, všude dveře dokořán, všude samá sleva, ale nic není zadarmo. A ta zatracená auta. Plné ulice spěchu, předjíždění, chvatu, nervosity. Nikde ani oasa klidu. Jak se v tom mumraji může cítit Ježíšek, když nám je do ouvej. Snad Santa, ten na to vyzrál. Jako každoročně, počká si až bude noc a pak proleze komínem, nacpe něco dárků do bot, něco na hromadu, a frr. Odletí si na zamrzlé pláně kdesi na Kamčatce.
Blíží se tma. Přichází stmívání. Konečně něco rozumného. Přichází zvolna. Majestátně. Slavnostně. Jeden z mála momentů připomínající Štědrý den. Tam u nás, doma. Za vodou, za vodičkou studenou... Z kuchyně naší hostitelky voní smažený rybí řízek. A bramborový salát. Na stole cinkají příbory, svítí opravdické svíčky a také ubrousky mají sváteční potisk s větvičkami a červenými bobulemi brusinek. Pivo nahradí košer ovocný džus z červeného vína či brusinek. Je to k pití. Je to bezesporu zdravé popití, bio popití, organické popití, ale pivo, české pivo to není. Co bych dal za doušek nymburského, jihlavského či novopackého piva, na plzeňské raději ani nepomyslím. Království za doušek... V plechu, plastu nebo ve skle. Vše jedno. Doušku, doušečku, pivíčko české... Ty dárku naší země tam za moři, za horami, za lesy, v české kotlince uprostřed Evropské unie. Pohádko má tekutá. Lahodná. Léčivá. Starodávná. Poklade žíznících tam pod palmami...
Ježíšek. Ano, byl u nás v Kalifornii Ježíšek. Nadělil tiše pod krásnou jedličku za 23 $ a zanechav tam hromádku za 1000 $ zmizel nepozorován v černém palmovém hájku na konci ulice. A radost byla veliká. A opravdická. Čím byl dárek levnější, tím byla radost větší. Zvítězila dětská radost. Těch nejmenších. Co o burse ví pendrek a o světové krisi ještě méně. Listovalo se v knížkách českých i amerických. Pod jehličím se objevila i pravá česká medovina a české tričko s nápisem JIHLAVA.CZ a českou vlaječkou. To až se pojede na okružní jízdu kolem zdejšího jezera, tak aby všichni věděli, odkud si náš jezdec dovezl kořínky. Čas běží povídáním a vzpomínkami a pojednou je deset hodin večer. Tou dobou je u nás sedm hodin ráno a sousedé se chystají do druhého svátečního dne.
Santa je pro zdejší Santa. Trochu mi připomíná dobu dávno minulou, kdy jihlavským náměstím projížděl Děda Mráz a rozhazoval cucavé bonbonky a jednou prý měl nepatřičně upito a choval se k dětem neuctivě. A americký Santa? Ráno koukám do ulice a je nejen liduprázdná, ale i autaprázdná. Nikde živáčka. Velebné ticho hodně vánočního času. Snad až dnes všichni rozbalují dárky a vysypávají barevné botky zavěšené na krbových římsách. Santa. Naplňuje dětské ručičky spoustou pískajících, hučících a mrkajících sarapatiček. Přeslazené dorty se mísí s umouněným dětským přehrabováním. Radost se tetelí za okny bohaté Kalifornie. Důkazem budou nabubřelé útroby kontejnerů na separovaný odpad. Dopoledne pokročilo. Ulice dál přešlapují liduprázdnem a semafory nestačí mrkat do prázdna. Až teď. Je právě osm hodin a padesátpět minut. V dálce se ozývá sanitka. Konečně něco určitého. Něco známého. Někdo někomu spěchá na pomoc. A to je zatraceně dobře. To se mi zatraceně ulevilo. Dobrý den, Ameriko. Dobrý den, tam u nás doma, na Vysočině.