Do několika židovských domů v Nádražní ulici, dříve Židovské, bylo za protektorátu soustředěno více židovských rodin, některé dokonce z Jihlavy. Tady měly vyčkat do okamžiku, kdy budou odvezeni do sběrného střediska v Třebíči a odtud potom, ve dvou velkých transportech, do Terezína. Vše se odehrálo 16.května 1942. Toho dne byly vyprázdněny v Třešti všechny židovské byty. Cesta nevýslovného utrpení byla nastoupena. Její konec byl v pro šestnáct zdejších obyvatel už přímo v Terezíně. Byli to staří a nemocní lidé. A přece. Takový malý zázrak či velká hra osudu. Jednou z nejstarších a nejvíce nemocných už před odjezdem do Třebíče byla paní Žofie Hechterová. Narodila se 18. října roku 1858. Bylo jí tehdy už 84 let. Celou internaci v Terezíně přežila a dočkala se osvobození. Svůj nový život začala žít v Mariánských Lázních. Tady oslavina 100 leté jubileum a tady roku 1963 zemřela. Dožila se požehnaných 105 let. Na jejím
náhrobku jsou In memoriam uvedeni všichni její blízcí. Zahynuli v Osvětimi.Několik málo zdejších židovských obyvatel mělo to štěstí, že se jim podařilo z nacisty okupovaného území buďto uprchnout a nebo za mimořádných okolností vycestovat. Jedním z těch šťastných byl František Meissner, syn továrníka Norberta Meissnera, posledního předsedy zdejší Židovské náboženské obce. Byl vybrán mezi asi 300 mladých mužů a žen, kteří obdrželi pas a mohli vycestovat do Dánska. Byl studentem českého gymnasia v Jihlavě. Jeho životní pouť Dánskem a Evropou je zatím neznámá. Domů do vlasti se navrátil 8. října 1946. Domov nalezl prázdný. Otec Norbert, matka Charlotta a bratr Leo s manželkou Žofií zahynuli v plynových komorách v Osvětimi. Nějaký čas bydlel v Jihlavě o Richarda Weissensteina ve Srázné ulici. Následující čas mu neumožnil uchopit se vedení bývalé továrny a tak vycestoval do světa. Prý úspěšně podnikal a teprve před léty zemřel.
Z Jihlavy do Třeště byly vystěhovány mezi jinými i rodiny Weissensteinů a Pollakových. Tady se před transportem do Třebíče a Terezína potkával pan Richard Weissenstein s paní Cecilií Pollakovou. Osud tomu chtěl, že oba přežili. Oba se znovu po válce potkali v Jihlavě. Oba přišli o všechny své blízké v Terezíně a Osvětimi. Oba se rozhodli v roce 1951 jít společně další životní cestou. Bylo jim oběma už přes 80 let. Po zřeknutí se všech dědických nároků bylo jim
umožněno vycestovat natrvalo do Israele.
Žáci třešťské školy mají dnes jedinečnou možnost setřít mnohé z toho, co čas překryl vrstvou prachu a zapomnění. Našlo se několik pamětníků. A nejsou to ledajací. Jedné z čiperných pamětnic je právě 103 roků. Při jejich vzpomínání mi pojednou připadlo, že Židovská ulice je opět plná židovských kluků a holek a pekaře Thuguta a paní továrníkové Meissnerové a třeba i paní doktorky MUDr. Anny Spitzerové, která po celou dobu okupace léčila všemi možnými i nemožnými prostředky svoje zubožené pacienty v nemocnici v Terezíně a jako jedna z mála přežila a vrátila se do Jihlavy. Znal jsem ji. Chodil jsem k ní do ordinace. Dodnes ji mám před očima. Husté prošedivělé vlasy, černé oči, brýle, laskavou tvář. Popískávala si v ordinaci. Uměla napodobovat zpěv ptáčků. Někteří se nechali zmást a sedali na okno v její ordinaci v Bezručově ulici. Měl jsem možnost vidět obrázek jejího "domova" v Terezíně. Poschoďovou palandu z nehoblovaných prken ověšenou šactvem. Akvarelový obrázek maloval tajně akademický malíř František Mořic Nagl z Telče. Nějaký čas čekal v Terezíně na transport do neznáma a celý ten čas promaloval, byť mu v případě odhalení hrozila okamžitá smrt. Té se však nevyhnul. Zahynul s celou rodinou v Osvětimi.
Dne 18. a 22. května roku 1942 bylo vypraveno z Třebíče do Terezína celkem 1.370 Židů z tehdejšího Oberlandratu Iglau. Přežilo pouhých 60. Práce třešťských žáků může mnohé poodhalit a připomenout. Přihlásili se do programu Zmizelí sousedé. Hned na počátku se jim ozvalo i pár pamětnic. Jedna z nich oslavila v těchto dnech 103. narozeniny. Odměnou za jejich práci bude na sklonku letošního roku jeden takový výstavní panel, kterých je na právě probíhající výstavě v synagoze několik desítek. Patří školám z celé republiky. Putují nejen po celé naší vlasti, ale i po Evropě a v zámoří. Přejme proto třešťským školákům, ať se jim jejich záslužné dílo podaří.
Výstava Zmizelí sousedé - pocta dětským obětem holocaustu potrvá v bývalé židovské synagoze v Třešti do 26. června. Otevřeno je pondělí - pátek 9 - 12 a 13 - 16.30 hodin.

Nebýt šustění papírů a sem tam tichých slov, moje kroky by v tom labyrintu chodbiček a místností či sálů určitě zamířily někam úplně jinam. A pak to přišlo. Prostorná síň, a nepochybně výstavní. Kam oko pohlédlo, obrazy v rámech, bez rámů, v paspartách, nebo jen tak... A barvy, a čerň, a ta zpropadená kumštýřská vůně co nedá očím chvilku ustrnout. Všechno to malované voní stejnými barvami a přesto poznáš co je od zimy a co od léta. Kde právě na střechách oschly poslední kapky deště a kde právě teď začalo krápat a malíř honem honem udělal pár čar a hajdy to domalovat domů. Okamžiky. Takové nicotné nic. Ještě míň, než vteřina. Nejmíň všeho. Obraz. Teď. A ty se díváš a díváš na tu vteřinu už půl hodiny a ona tě né a né opustit. Ten obraz je prostě báječný. Je nádherný. Je na něm mnohem víc, než si malíř možná přál. Střecha pokrytá sněhem, kterou už nikdo nikdy nevrátí do sucha. Mlčenlivá socha na jihlavské kašně na náměstí. Postůj, návštěvníku, právě ti něco šeptá o věčnosti... A tak chodím a koukám po podlaze a po stolcích a po zdech a očima hltám to čtvero ročních období v jednom jediném okamžiku. Obraz. Obrazy. Různé techniky. A všechno do krásna. I to škaredé nebe nad panorámem Stonařova je krásné. Je pohádkové. Je jedinečné. Je neopakovatelné. Je to něco, co bylo, co kumštýře učarovalo a on to dokázal zvěčnit. Ten kousičíček prchavého času. Uchoval jej pro sebe, pro tebe, pro nás ... Obraz je jako otevřené okno do minula. Najednou ti připomene dávno zapomenutý okamžik, kdy tě loupalo v kříži a tys musel jít v tom blátivém čase odněkud někam. Rázem je ti o dvacet let méně. A je ti líp. Je ti zatrápeně spokojeně. Vzpomněl sis. Jak je dobré dívat se na obrazy. Poskakovat očima po barvičkách na vodní hladině rybníka pod Stonařovem. A pak se podívat z opravdového okna do opravdového světa. Ven. Přes ulici. Obyčejné střechy třešťských domů jsou kulisou předehry krásna. Život je krásnej... Život je okouzlující podívaná. Na obrazy za rámy i na obrazy jen tak bez nich ... Člověk by se měl učit vzpomínat. Vracet se a navracet. Dívat se na obrazy. Dívat se a dívat se i bez obrazů. Pro radost. Pro krásu. Pro bohatost života.
Patří vám dík, pane kumštýři. Dík za postávání v tom zatraceně zdivočelém světě, co letí jako bláze při pohledu na hodinky nebo na kalendář. Díky za to stání v krásnu. Za něžné cupitání podzimním listím co tuším tam kdesi za chalupou či pod věží kostelíku. Díky za těch pár čar co kouzlí tváře i něco jen tak. Za pár těch černých míst i za barevné všechno. Díky za to, že všude se vidím postávat. A trvat. A rozumět tichu těch desítek barevných opojení. To všechno je všude kolem nás. A proto se dívejme a dívejme...
Lubomír Peltan se narodil roku 1941 v Třebíči. Nedávno. Maluje, píše, přednáší. A já mu přeji, aby mu to všechno ještě dlouho a dlouho vydrželo. A vám, ostatním, přeji krásné zážitky z návštěvy jeho výstavy v Museu v Třešti.
Výstava přibližující výtvarnou činnost učitele Lubomíra Peltana, horlivého historika zajímajícího se především o minulost Stonařova a našeho regionu bude zahájena v pátek 13. května v domě J.A. Schumpetera v Třešti.