Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
22.10.: Čmuchalové 01: Mladí detektivové mají stopu!

22.10.: Vysočina začala s rekordním sázením lip; slaví tak 100 let republiky

22.10.: V Telči předají ceny žákům, studentům a školským zařízením

22.10.: Slavnostní koncert k 100. výročí vzniku Československa ve Velké Lhotě

22.10.: Pěstitelé potvrzují pokles výnosů brambor

22.10.: Průvodce zdravým stravováním v Jihlavě

22.10.: Kůrovcová kalamita na Vysočině v číslech; 150 tisíc kůrovců stačí na napadení až osmi nových zdravých stromů

21.10.: Výsadba ovocných stromů na ovčí pastvině

21.10.: Největší česká medaile a Světová růže pro pelhřimovské Muzeum rekordů

20.10.: Kraj Vysočina vydává nástěnný kalendář s motivem vzrostlých stromů

20.10.: Filmový klub v Jihlavě uvede snímek Kytice na motivy balad K.J. Erbena

20.10.: Dvořákova hudba rozezní New York

19.10.: Záchranáři na Vysočině sdílí data o pacientech s krajskými nemocnicemi, uložené údaje šetří čas

19.10.: Padesát let kulturního domu Máj v Pelhřimově

19.10.: Koncert Komorního orchestru Filharmonie Gustava Mahlera v Třebíči

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
8) Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

7) Zloděj od svatého Jana…

6) Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

5) Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

4) Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

3) Atentát na Vladimíra Iljiče v Kollárově škole

2) Kalamita na lince A

1) Děda, jehož se Husák bál

Dřevěné mlýny, Bedřichov

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 8.5.2011
Výstava Zmizelí sousedé v Třešti
Stojím v bývalé třešťské synagoze. Je květen 2011. Venku vlahé povětří, uvnitř výstavní panely přeplněné nevýslovným smutkem. Čas po 15. březnu 1939 byl smutným časem. Smutné jsou podobizny židovských dětí, starců, mužů i žen. Někde chybí docela. Zmizelí sousedé. Jak asi vypadali. Z Třeště bylo odvezeno 110 židovských obyvatel. Nejmladší Kateřina Krauszová se narodila 26. července 1937. Spolu s tatínkem a maminkou zahynula v plynové komoře v Osvětimi někdy v září roku 1943. Zmizelí sousedé. Už už by se zdálo, že si na ně nikdo nevzpomene. A přece. Žáci zdejší základní školy, pod vedením učitelky Heleny Štumarové, zapojili se s velkým odhodláním a nadšením do progamu mapujícího alespoň kousíčky života těch, kteří celý svůj život věnovali tomuto městu. Třešti. Třešťští Židé.
Do několika židovských domů v Nádražní ulici, dříve Židovské, bylo za protektorátu soustředěno více židovských rodin, některé dokonce z Jihlavy. Tady měly vyčkat do okamžiku, kdy budou odvezeni do sběrného střediska v Třebíči a odtud potom, ve dvou velkých transportech, do Terezína. Vše se odehrálo 16.května 1942. Toho dne byly vyprázdněny v Třešti všechny židovské byty. Cesta nevýslovného utrpení byla nastoupena. Její konec byl v pro šestnáct zdejších obyvatel už přímo v Terezíně. Byli to staří a nemocní lidé. A přece. Takový malý zázrak či velká hra osudu. Jednou z nejstarších a nejvíce nemocných už před odjezdem do Třebíče byla paní Žofie Hechterová. Narodila se 18. října roku 1858. Bylo jí tehdy už 84 let. Celou internaci v Terezíně přežila a dočkala se osvobození. Svůj nový život začala žít v Mariánských Lázních. Tady oslavina 100 leté jubileum a tady roku 1963 zemřela. Dožila se požehnaných 105 let. Na jejím
náhrobku jsou In memoriam uvedeni všichni její blízcí. Zahynuli v Osvětimi.Několik málo zdejších židovských obyvatel mělo to štěstí, že se jim podařilo z nacisty okupovaného území buďto uprchnout a nebo za mimořádných okolností vycestovat. Jedním z těch šťastných byl František Meissner, syn továrníka Norberta Meissnera, posledního předsedy zdejší Židovské náboženské obce. Byl vybrán mezi asi 300 mladých mužů a žen, kteří obdrželi pas a mohli vycestovat do Dánska. Byl studentem českého gymnasia v Jihlavě. Jeho životní pouť Dánskem a Evropou je zatím neznámá. Domů do vlasti se navrátil 8. října 1946. Domov nalezl prázdný. Otec Norbert, matka Charlotta a bratr Leo s manželkou Žofií zahynuli v plynových komorách v Osvětimi. Nějaký čas bydlel v Jihlavě o Richarda Weissensteina ve Srázné ulici. Následující čas mu neumožnil uchopit se vedení bývalé továrny a tak vycestoval do světa. Prý úspěšně podnikal a teprve před léty zemřel.
Z Jihlavy do Třeště byly vystěhovány mezi jinými i rodiny Weissensteinů a Pollakových. Tady se před transportem do Třebíče a Terezína potkával pan Richard Weissenstein s paní Cecilií Pollakovou. Osud tomu chtěl, že oba přežili. Oba se znovu po válce potkali v Jihlavě. Oba přišli o všechny své blízké v Terezíně a Osvětimi. Oba se rozhodli v roce 1951 jít společně další životní cestou. Bylo jim oběma už přes 80 let. Po zřeknutí se všech dědických nároků bylo jim
umožněno vycestovat natrvalo do Israele.
Žáci třešťské školy mají dnes jedinečnou možnost setřít mnohé z toho, co čas překryl vrstvou prachu a zapomnění. Našlo se několik pamětníků. A nejsou to ledajací. Jedné z čiperných pamětnic je právě 103 roků. Při jejich vzpomínání mi pojednou připadlo, že Židovská ulice je opět plná židovských kluků a holek a pekaře Thuguta a paní továrníkové Meissnerové a třeba i paní doktorky MUDr. Anny Spitzerové, která po celou dobu okupace léčila všemi možnými i nemožnými prostředky svoje zubožené pacienty v nemocnici v Terezíně a jako jedna z mála přežila a vrátila se do Jihlavy. Znal jsem ji. Chodil jsem k ní do ordinace. Dodnes ji mám před očima. Husté prošedivělé vlasy, černé oči, brýle, laskavou tvář. Popískávala si v ordinaci. Uměla napodobovat zpěv ptáčků. Někteří se nechali zmást a sedali na okno v její ordinaci v Bezručově ulici. Měl jsem možnost vidět obrázek jejího "domova" v Terezíně. Poschoďovou palandu z nehoblovaných prken ověšenou šactvem. Akvarelový obrázek maloval tajně akademický malíř František Mořic Nagl z Telče. Nějaký čas čekal v Terezíně na transport do neznáma a celý ten čas promaloval, byť mu v případě odhalení hrozila okamžitá smrt. Té se však nevyhnul. Zahynul s celou rodinou v Osvětimi.
Dne 18. a 22. května roku 1942 bylo vypraveno z Třebíče do Terezína celkem 1.370 Židů z tehdejšího Oberlandratu Iglau. Přežilo pouhých 60. Práce třešťských žáků může mnohé poodhalit a připomenout. Přihlásili se do programu Zmizelí sousedé. Hned na počátku se jim ozvalo i pár pamětnic. Jedna z nich oslavila v těchto dnech 103. narozeniny. Odměnou za jejich práci bude na sklonku letošního roku jeden takový výstavní panel, kterých je na právě probíhající výstavě v synagoze několik desítek. Patří školám z celé republiky. Putují nejen po celé naší vlasti, ale i po Evropě a v zámoří. Přejme proto třešťským školákům, ať se jim jejich záslužné dílo podaří.
Výstava Zmizelí sousedé - pocta dětským obětem holocaustu potrvá v bývalé židovské synagoze v Třešti do 26. června. Otevřeno je pondělí - pátek 9 - 12 a 13 - 16.30 hodin.
Ladislav VILÍMEK


Vydáno 8.5.2011
Než oči prohlédnou...
Takový docela obyčejný jarní den. Na sluníčku teplo, ve stínu chládek. Stoupám po starých schodech do prvního patra musejní budovy v Třešti. Míjím ještě starší olejová plátna s podobiznami bývalých majitelů zdejšího panství, která až do konce války zdobila síně třešťského zámku. Jdu se podívat na místo, kde se rodí výstava mého dlouholetého přítele, učitele a malíře, Lubomíra Peltana ze Stonařova.
Nebýt šustění papírů a sem tam tichých slov, moje kroky by v tom labyrintu chodbiček a místností či sálů určitě zamířily někam úplně jinam. A pak to přišlo. Prostorná síň, a nepochybně výstavní. Kam oko pohlédlo, obrazy v rámech, bez rámů, v paspartách, nebo jen tak... A barvy, a čerň, a ta zpropadená kumštýřská vůně co nedá očím chvilku ustrnout. Všechno to malované voní stejnými barvami a přesto poznáš co je od zimy a co od léta. Kde právě na střechách oschly poslední kapky deště a kde právě teď začalo krápat a malíř honem honem udělal pár čar a hajdy to domalovat domů. Okamžiky. Takové nicotné nic. Ještě míň, než vteřina. Nejmíň všeho. Obraz. Teď. A ty se díváš a díváš na tu vteřinu už půl hodiny a ona tě né a né opustit. Ten obraz je prostě báječný. Je nádherný. Je na něm mnohem víc, než si malíř možná přál. Střecha pokrytá sněhem, kterou už nikdo nikdy nevrátí do sucha. Mlčenlivá socha na jihlavské kašně na náměstí. Postůj, návštěvníku, právě ti něco šeptá o věčnosti... A tak chodím a koukám po podlaze a po stolcích a po zdech a očima hltám to čtvero ročních období v jednom jediném okamžiku. Obraz. Obrazy. Různé techniky. A všechno do krásna. I to škaredé nebe nad panorámem Stonařova je krásné. Je pohádkové. Je jedinečné. Je neopakovatelné. Je to něco, co bylo, co kumštýře učarovalo a on to dokázal zvěčnit. Ten kousičíček prchavého času. Uchoval jej pro sebe, pro tebe, pro nás ... Obraz je jako otevřené okno do minula. Najednou ti připomene dávno zapomenutý okamžik, kdy tě loupalo v kříži a tys musel jít v tom blátivém čase odněkud někam. Rázem je ti o dvacet let méně. A je ti líp. Je ti zatrápeně spokojeně. Vzpomněl sis. Jak je dobré dívat se na obrazy. Poskakovat očima po barvičkách na vodní hladině rybníka pod Stonařovem. A pak se podívat z opravdového okna do opravdového světa. Ven. Přes ulici. Obyčejné střechy třešťských domů jsou kulisou předehry krásna. Život je krásnej... Život je okouzlující podívaná. Na obrazy za rámy i na obrazy jen tak bez nich ... Člověk by se měl učit vzpomínat. Vracet se a navracet. Dívat se na obrazy. Dívat se a dívat se i bez obrazů. Pro radost. Pro krásu. Pro bohatost života.
Patří vám dík, pane kumštýři. Dík za postávání v tom zatraceně zdivočelém světě, co letí jako bláze při pohledu na hodinky nebo na kalendář. Díky za to stání v krásnu. Za něžné cupitání podzimním listím co tuším tam kdesi za chalupou či pod věží kostelíku. Díky za těch pár čar co kouzlí tváře i něco jen tak. Za pár těch černých míst i za barevné všechno. Díky za to, že všude se vidím postávat. A trvat. A rozumět tichu těch desítek barevných opojení. To všechno je všude kolem nás. A proto se dívejme a dívejme...
Lubomír Peltan se narodil roku 1941 v Třebíči. Nedávno. Maluje, píše, přednáší. A já mu přeji, aby mu to všechno ještě dlouho a dlouho vydrželo. A vám, ostatním, přeji krásné zážitky z návštěvy jeho výstavy v Museu v Třešti.
Výstava přibližující výtvarnou činnost učitele Lubomíra Peltana, horlivého historika zajímajícího se především o minulost Stonařova a našeho regionu bude zahájena v pátek 13. května v domě J.A. Schumpetera v Třešti.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)
Kácení v Jihlavě
- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)