Vydáno 23.2.2010
Nashledanou Ameriko...
Zavřít foto...
Nashledanou Ameriko...
Blíží se konec února. Únor bílý, pole sílí. Doma to letos vypadá na obézní lány. Dříve kolchozní, dnes venkovského podnikatele. Tím pádem nelze zapomenout ani na únor Vítězný s velkým V, kdy se jeden soudruh v beranici objevil na balkoně a zamumlal, že se právě vrátil z hradu a uvědomělé náměstí mu tleskalo a skandovalo a jásalo. Velke V se v našich končinách objevilo už dříve. Za protektorátu, co se psával také s velkým P. Vono všechno velikánský začíná velkým písmenem a po čase končí malinkatou tečkou. To protektorátní V znamenalo Viktoria, vítězství , a bylo tehdy všude. Na oknech, na stěnách domů a stodol, na lokomotivách. Po Vítězném únoru se pro změnu vyrojila pěticípá rudá hvězda. Taky všude. Na oknech, na stěnách a střechách budov a továren, na lokomotivách. Každej takovej symbol byl v minulosti pro jedny důvodem k fanatické radosti, jiné zavedl do slzavého údolí a odvážlivce do kriminálů...
Píše se rok 2010. A americké svátkování si nehodlá oddechnout. Svátek stíhá svátek. Ale pozor, většinu z nich lidé neproleží v pelechu, ale chodí pracovat a po práci se radují. Tak nějak se odporoučel Valentin, pár srdíček dotlouklo ve výlohách, a kroky mílovými už kráčí nový oslavenec. Happy Patrick's Day. Na několika domech už plápolají ve větru žluté fángle s vesele mašírujícím boubelatým psíkem nesoucím přes rameno zelený čtyřlístek. A pokud vám pošťák donese do schránky hromádku reklamních letáků, jistě nebude chybět pozvání na Velikonoce. Co stránka, to hopsa hejsa, roztomilý zajíček uprostřed amerických kraslic. Jsou určitě z umělé hmoty a hýří barvami a roztodivnými ornamenty. Nedá se nic dělat, našince neoklameš, hned po čuchu pozná Made in China.
Je pondělí a na prstech jedné ruky už si počítám den odletu. Troška shonu ted provází každý náš den. A taky dešťové přeháňky, , což nebývá v Kalifornii obvyklé. Ranní procházka Balboa parkem byla krásně střídavě oblačná. Pár lidiček a my. V jednom podloubí hrál na housle vlasatý mladík. Obešli jsme ho. Neměl jsem to srdce projít kolem něho jen tak, a v kapse jsem nenašel ani cent. Chvíli jsme postáli u uzavřeného pavilonu s varhanami. Jen ptáci zpívali a nad hlavami nám každou minutu zahučelo přistávající dopravní letadlo. Současná Amerika žije ve vzduchu a na zemi. Auto stíhá auto. Lidi se ženou za vším možným i nemožným. A tohle všechno, možná, bude mi za pár dnů scházet. Blikající křižovatky a ambulance a neonové reklamy a hasičská auta. Budu si vybavovat kůru palem, květy oleandrů, listy pepřovníků, vůni levandulových záhonů. Budu marně hledat souseda, co každý den ve dvě hodiny odpoledne obchází svoji minizahrádku a každý pátek seče minitrávník velkou elekrickou sekačkou. Budu si lámat hlavu, jak se čte správně to či ono, kde končí bilý plůtek naší zdejší americké sousedky a začíná harampádí našeho souseda přes ulici, co den co den háže všechno z poštovní schránky rovnou do popelnic. Bude mi scházet zatraceně moc obyčejných všedních věcí a zanedbatelných zvuků. A když se občas doma v noci probudím, budu si muset zase zvykat na ložnici s dřevěným stropem, na kliky u dveří, na splachovadlo s řetízkem a malé umyvadlo s pákovou baterií a vůbec na všechno, co před časem bylo zcela samozřejmé a dneska je nezvykle překvapující. Tak nevím, asi budu mit dva malé domovy na různých adresách a jeden velikánský někde hluboko ve mně...
Ladislav VILÍMEK