Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 27.1.2014
Den památky obětí holocaustu
Usedám k počítači, kde jsem před chvílí dopsal povídání o třešťských Židech, kteří se v průběhu 19. století rozhodli dále žit a podnikat v Jihlavě. Některé rodiny tady zůstaly až do osudového dne 15. března 1939. Čekaly a doufaly, že budou kamsi přestěhovány, ale netušily, jakých tragických konců budou svědky. Jen několika málo mladým mužům a ženám bylo umožněno vycestovat do Dánska. Všechna loučení byla smutná, nádraží se utápěla v slzách a slibech brzkých návratů. Nezapomeň psát. Nezapomněl. Jednoho dne ale nebylo adresáta. Nebylo milióny adresátů.
Nedávno jsem prošel naším jihlavským židovským hřbitovem. Na nemnoha pomnících jsou In memoriam uvedena jména těch, co zahynuli v koncentračních táborech. Další stovky jmen nebylo kým a nebylo kam napsat. Nedávno bylo pětadvacet trávou porostlých hrobů opatřeno bílými tabulkami se jmény. Ještě pár desítek jich na tabulku čeká. Zemřeli krátce po vyhlášení protektorátu, krátce po vypálení obřadní síně na zdejším židovském hřbitově, krátce po zatčení a odvlečení rabína. Ještě krátce před vyhlášením konečného řešení židovské otázky. Žel, už tehdy nebylo řádných obřadů. Nebylo kameníků. Židovský hřbitov měl navždy osiřet.
Mám před očima černou mramorovou desku se jménem a příjmením. S datem narození a úmrtí. Nic víc. Proč taky. Komu žalovat, že se sám připravil o život. Že nemohl přestát stálá předvolání a výslechy na gestapu. Žena s dětmi byla vystěhována z Jihlavy a pak dál a ještě dál. Všichni zahynuli v osvětimské plynové komoře. Není kdo by vzpomínal, kdo by postál, kdo by dopsal In memoriam jména těch několika dalších.
Před léty jsme v den památky obětí holocaustu postáli tiše ve zdejší obřadní síni židovského hřbitova. Stáli jsme mlčky vedle pana André Spitzera a Jiřího Kohna. Jednomu i druhému zahynula maminka v Osvětimi. Jména obou žen a přes tisícovku dalších jsou napsány dětským písmem na zdi této síně. Žalují tady tiše. Žalují každý den. Stejně potichu tady budou promlouvat po celý den 27. ledna 2014, kdy svět si připomíná Den památky obětí holocaustu.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")