Koukání na zem, na chodník, mě tady v amerických ulicích přimělo zpozornět. Chtě nechtě jsem začal registrovat podivuhodné igelitové balíčky poházené někde přede dveřmi do domu, jinde před vraty do garáže a nebo jen tak na chodníku před domem. Náhoda tomu chtěla, že jsem jednoho dne, kvůli dešti, procházku vynechal. Druhého dne leželo na chodnících dosti promočených balíčků a vedle nich balíčky nové, do kterých se opíraly dopolední sluneční paprsky. I dostalo se mi vysvětlení. Do novinových schránek lidé dostávají výhradně dopisy a reklamní letáky. Roznášku novin zajišťuje novinová služba. Do schránek je nedává, v igelitových obalech je roznáší či spíš rozhazuje před domy. Tím by moje novinové povídání mohlo skončit, ale je tady ještě jeden můj né nezajímavý postřeh. Někde leží těch balíčků víc. Už kolik dnů je nikdo nezvedá a neodnáší a tím pádem ani nečte. A přitom v domě štěká pes a na okně sedí kočka a někde je balíček před garáží zcela evidentně přejet autem majitele domu. To se u nás doma nestává. U nás si čtenáři rádi počtou. Zvláště v posledních dnech tištěné řádky přímo hltali.
Měl jsem možnost navštívit před pár dny areál University of California v San Diegu. Město ve městě. Obrovitánský komplex roztodivných budov. Přehlídka moderní architektury. Vlastní klinika, laboratoře a výzkumná pracoviště, jídelny, kavárničky, obchody, bazény, posilovny, domovní bloky ubytoven pro studenty, knihovna ve tvaru létajícího talíře na betonových sloupech, kde po čas zkoušek mají otevřeno ve dne i v noci. Obrovské trávníkové plochy a stejně rozlehlé parky s košatými stromy. Lavičky se stolky, všude odpadkové koše. Mezi jednotlivými budovami asfaltové komunikace, po kterých projíždí nepřetržitě místní autobusová doprava. Vedle parkovišť pro automobily jsou zde parkoviště pro jízdní kola. Tolik mladých lidí z celého světa jsem pohromadě jak živ neviděl. V doprovodu vnuka jsem nahlédl do jeho učeben. V knihovně jsme vyjeli rychlovýtahem až do posledního patra odkud je výhled na nedaleký lesknoucí se Pacifik. V přízemí jsme si prohlédli výstavku fotografií a vitríny se starými knihami ze 16. a 17.století. Nevím, co mě to napadlo, zeptal jsem se na Palackého Dějiny národu českého. Mají ho tady, v němčině.
Je první únorová neděle. Je krásný den. Zastavujeme na parkovišti a spolu s vnukem jdeme koupit kytičku pro naši hospodyni. Blíží se poledne a teploměr ukazuje 30 st.Celsia. Na přechodu pro chodce nám zastavují auta. Tady auta vždycky zastavují. Při vstupu na velkou žlutou ocelovou desku pro slepce, která je tady instalována na okraji chodníků na všech přechodech, náhle klopýtám a upadám. Ani nevím jak se to přihodilo. S rukama na betoně, s koleny na hrbolaté žluté desce. Pomalu vstávám. Kolena a dlaně mě pálí. Vyděšený vnuk mi pomáhá. Přibíhá nějaký mladý muž a nabízí pomoc. Rázem procitám. A děkuji. Už stojím. Hlavou mi problesklo několik podobných příhod z domova. Nikdo mi nikdy nepřišel na pomoc. Nemluvě o čekání na přechodech. U nás máme uchvátaná auta. A nejvíc mají napilno, když prší. Nějaký čas teď budu pokulhávat a koukat pod nohy. Určitě zase uvidím něco zajímavého o čem žádný průvodce městem nepíše a kam noha turisty nikdy nevkročí.