Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
30.11.: Z policejního deníku: krádež v hudební zkušebně; nález munice či opilí řidiči, kteří bourali

30.11.: Výstava Barbora Šimková, Andreas Gajdošík: Nejlepší z možných výzkumů v jihlavské galerii bude zahájena on-line

30.11.: Vánoční stromeček na jihlavském náměstí svítí, lidé se mohou těšit na ozdobenou radnici, ledovou sochu i stánky

30.11.: Táborská zoologická zahrada otevře pro veřejnost už tento víkend

30.11.: Na muže v lese u Karasína spadl strom, na pomoc mu letěl vrtulník

30.11.: Městská knihovna v Jihlavě otevřela výdejní okénko; ve čtvrtek bude již otevřena

30.11.: Meteorologové v části Vysočiny a Jihomoravského kraje varují před mrznoucí mlhou

30.11.: Lidé v Třebíči mohou přispívat do pokladničky, zastupitelé se zváží a přidají deset korun za každé kilo své váhy

30.11.: Kniha Pověsti z Velkomeziříčska se věnuje strašidlu u Netínského rybníka, bílé paní či zázračné studánce

29.11.: Z policejního deníku: vloupání do domu, recidivista při krádeži přistižen, nález munice či opilý cyklista

29.11.: V domácnostech lidé zapalují adventní věnce; opatrnosti s otevřeným ohněm není nikdy nazbyt

29.11.: Novoměstská Horácká galerie představuje osobnost architekta Bedřicha Rozehnala

29.11.: Muzejní výdejní okénko v Třebíči nabízí výtvarná díla Svatopluka Máchala

28.11.: Ve Světlé nad Sázavou mohou se mohou lidé po celý advent procházet osvětleným městem

28.11.: V kapličce v Petrovicích u Třebíče si mohou lidé o adventních víkendech prohlédnout vyřezávaný betlém

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 16.1.2013
Dobrý den, Ameriko
Netoužím po žádných velkých výletech. Jsem nadmíru spokojen z každého docela obyčejného všedního dne, který mohu tady v San Diegu prožít. Vstávám před sedmou hodinou, ale probouzím se dříve. Ležím a poslouchám startování a odjíždění aut parkujících poblíž našeho domu. Z dálky ke mně doléhá monotonní hukot věčně uchvátané dálnice sever-jih a obdivuji se všem těm, kteří pobývají v blízkosti této komunikace. Občas přeletí nad domem helikoptéra a ještě méně je slyšet pronikavý jekot sirén chvátající ambulance. Dnes ráno hustě pršelo a ochladilo se. Vstával celý dům. Rušno bylo ve všech třech koupelnách. Americká snídaně se odbyla vodou a ovocem, naše česká se drží tradice. Čaj, chléb s máslem, káva, jádra roztodivných ořechů. Doma chroupeme mandle. A pak krátké rozloučení a dům se vyprazdňuje. Vnuk odjíždí na univerzitu a paní domu s vnučkou jedou do servisu na výměnu olejů a na nákup.
Zůstávám doma spolu s manželkou, velkým psem a papouškem. Na ulici a kolem domu začíná být rušno. Blíží se osmá hodina. Přijíždějí auta se školáky. Nikomu se do deště moc nechce. A některým ani do školičky. I to se za mých dětských let stávalo. Nakonec se objevují dva velké žlutě zářící školní autobusy. Každý tady nemá na auto a nebo má jen jedno a s tím rodiče jezdí do práce.
Předpověď na dnešní den se odborníkům vyplnila do puntíku. Je kolem deváté a sluníčko vykukuje z mraků. Na chodnících se objevují první pejskaři se svými mazlíčky. Většina pejsků má teplé oblečky. Zima je zima. V mém americkém domečku přifukuje klimatizace. Teploměr ukazuje 18.9 stupňů Celsia. Sedím v křesle u okna a sleduji zprávy z domova. Žádná sláva. Spíš chmurno a nehostinno. Český rozhlas Region mě informuje, že se doma chystá přelomový protikuřácký a protialkoholní zákon. Tady se v restauracích nekouří a první, co vám přinesou před jídlem na stůl, je obyčejná pitná voda s ledem. Jihlavské listy píší o přípravách prvních přímých voleb našeho prezidenta, ale také o novoročních opilcích, požárech a dopravních nehodách. Tady byl na nový rok až podivuhodný klid. Jihlavský deník zase spočítal, že školních dětí bude na vesnicích pořád stejně. Bodejť by nebylo. Jsme pořád stejní. Já se o to snažím i tady, daleko od domova. Libuji si v obyčejných všedních dnech. Snažím se nemít žádný problém. Za ten jediný a největší považuji zdraví. Dělám všechno pro to, abych si ho hýčkal. Jenže stárnutí je neodvratné a vetře se všude. Teď jej cítím v levém koleni. Zmínil jsem se paní domu a hned mi koupila meducínu, jak říkával můj děd, krém IcyHot Arthritis. Zabral. Na chvilku se mi ulevilo. A chvilka je dost času na radost.
Kolem poledního přijeli všichni domů. Radostí byl kopec. Vše se vydařilo. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že dnes ráno jeden policista zachránil matku a dvě malé děti z hořícího domu. Přijel tam ještě před hasiči. Požár uvěznil matku na balkóně v prvním patře odkud zoufale volala o pomoc. Policista ji přesvědčil, aby mu děti spustila dolů. Všechny je pochytal do náruče. Zachránil i matku. Okolí jásalo. Stal se hrdinou. Nechal prý se slyšet, že by to udělal každý policista. Byla to jeho povinnost. Ovace odmítl. Ta zpráva mě hluboce oslovila. Cítil jsem dojetí. Všude na světě jsou báječní docela obyčejní lidé. A vůbec k tomu nic nepotřebují. Stačí mít srdíčko na správném místě. I tady, v Americe, odkud k nám domů přicházejí povětšinou jenom informace o mordech a násilnostech. Právě proto jsem tady rád v každém obyčejném dni. V čase, kdy lidé jezdí do práce, kdy nakupují, kdy kropí zahrádky a nebo zametají spadané listí. Netoužím po velkých výletech. Velký je pro mne každý americký všední den. Tak tedy, dobrý den, Ameriko!
Ladislav VILÍMEK


Vydáno 16.1.2013
No, konečně
Je sobota, sedm hodin ráno. U nás doma v Česku o devět hodin více. Hledám na internetu poslední nejčerstvější zprávu z domácího politického dění. Kdo postoupil do druhého kola prezidentských voleb. Nabídl mi ji Český rozhlas radiožurnál. Postoupili pánové Schwarzenberg a Zeman. Ten první se zaštítil heslem Pravda vítězí a zpěvem naší hymny. Druhý, jako správný politik, hledí už daleko dopředu, bude to souboj levice a pravice. Vetřela se mi úvaha. Koukám na svoje dvě ruce a napadá mě, co bych asi dělal, kdybych neměl jednu z nich. Pravou nebo levou. Pravou i levou klepu písmenka na počítačové klávesnici.
Pravou píšu psacím písmem a maluju a tluču kladivem a dveřma. Levou se chytám zábradlí a utírám si zadek. Nemám navybranou. Všechny potřebuji. Pravou i levou. Vzpomínám si, že po válce, když jsem nastoupil do první třídy, každý žáček musel psát pravou rukou. Leváci byli peskováni a pohlavkováni. Já byl pravičák a tak jsem se zařadil mezi ty správné žáčky. Dnes se ve školách může psát levou rukou bez problémů. Pravá si alespoň odpočine. Jak dál a k čemu ji takový levák používá, to nevím. A je mi to jedno. Já používám obě ruce a nedovedu si bez nic život představit. Neumím a ani si nechci vybavit další volbu prezidenta jako souboj levice a pravice. Proboha, lidi, potřebujeme obě. A nejen ruce. Třeba i strany. Co bychom si počali bez obou stran. Žádná cesta nevede rovně. Každá se klikatí. Jednou je třeba zahnout doleva, podruhé zase doprava. Důležité je udržet se na cestě a vyvarovat se karambolů.
Z další pravolevé meditace mě vyvedla americká hospodyně. Jede se nakupovat. A tady se to stalo. Zrovinka dneska. Osudový okamžik. Před léty jsem při jednom ze zdejších pobytů navštívil čínskou restauraci. A protože mi tam nadmíru chutnalo, napsal jsem jim česky do pamětní knihy : Moje srdce patří Česku, můj žaludek této čínské restauraci. Spolu s anglickým překladem a fotografií celé naší rodiny to bylo vyvěšeno ve vestibulu této restaurace zvané Mandarin. Věřte nebo ne, všichni jsme se dnes po více jak šesti letech potkali. V milionovém San Diegu při nákupu v jednom velkém supermarketu. Přál bych vám vidět tu vítací scénu. Přiznám se, vymluvil jsem se na ostré sluníčko, ale slzy nebylo možné udržet. Čínsko české přátelství. Uprostřed Ameriky. Tak by mělo přátelství vypadat. Úplně jsem zapomněl na naši domácí levici a pravici. Inu, když se potkají lidi s lidmi, pendrek na tom záleží.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)