Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
4.8.: Město Jihlava vydalo katalog k výstavě historických fotografií

4.8.: Filmaři hledají v Třebíči komparz pro film Slovo režisérky

4.8.: Dárci krve? V létě nedostatkové zboží

3.8.: Po čelním střetu dvou náklaďáků na Třebíčsku jeden řidič zemřel, druhý utrpěl vážná zranění

3.8.: Na dálnici D1 bouralo před polednem osobní auto a náklaďák, nyní už je dálnice průjezdná bez komplikací

3.8.: Makak jávský z táborské zoo by jako nosič jídla rozhodně neuspěl

3.8.: Komentovaná prohlídka výstavy Sochy mluví v jihlavské galerii

2.8.: U Nového Rychnova zemřel při nehodě osmnáctiletý řidič osobního auta

2.8.: Sýčci letos vyvedli rekordních 95 mláďat

2.8.: Odešel Karel Křesadlo, emeritní ředitel okresního archivu v Jihlavě

2.8.: Na jihlavském magistrátě je nově zřízený dětský koutek plný her a omalovánek

2.8.: Dvojčata Radek a Miloš Kolouchovi získali titul rekordmani roku za absolutně největší sbírku seker a hoblíků

2.8.: Chudobínská borovice u Vírské přehrady je zřejmě o 150 let starší, než se předpokládalo

1.8.: V jihlavské nemocnici je nově rouškomat

1.8.: Filmový klub v Jihlavě uvede maďarskou hravou absurdní pohádku pro dospělé Líza, liščí víla

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Jak děda František kdysi „zaklel“ zloděje.

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 20.1.2010
Psáno mezi kapkami deště...
A bylo rušno. Takřka celá naše americká rodina prožívala očividné rozechvění. Jeden přes druhého odbíhali k oknům a hleděli kamsi do výšky a do dálky. Ptám se, co se děje. Dědo, dědo, přijde silný déšť a ještě silnější vítr. Mezi San Diegem a Los Angeles se očekává tornádo. Podívej se tady na obrazovku iPhone 3G. Koukl jsem, pokýval nad tím hlavou a dál seděl klidně u šálku ranního čaje a přikusoval zdejší děravý bílý chléb připomínající plátek ementálu namazaný máslem.
Dědo, ty možná nevíš, že v okolí San Diega prší ročně v průměru asi patnáct dnů. Nevěděl jsem to. A jen mi to připomnělo jednu naši emigrantku, která mi před lety řekla, že je tady odporně krásně a že jí to sluníčko pěkně leze krkem. Popravdě řečeno, mně sluníčko krkem neleze. Já už před tím vším, co tady viděl a vidím, už nemám hubu votevřenou a jestli mi něco leze krkem, tak to není sluníčko.
Vonehdy jsme s manželkou čekali před divadlem. Konalo se tam dětské představení a naše vnučka tam hrála malou roličku. Byl podvečer a rodinky přicházely k osvětlenému hlavnímu vchodu. Co setkání či jenom míjení se známých doprovázely halasné pozdravy dospělých a řev, ano, přímo lví řev dětiček urvaných ze řetězu. Dětičky lítaly neomaleně davem, válely se po zemi, lezly po stromech a po zábradlí a dospělí, ti se bavili a objímali a líbali na tváře, což je tady jakýsi ustálený zvyk. Mne s manželkou nikdo neobjal, ani nepolíbil. Ani se nedivím. Stáli jsme tam jako vytesaní z kamene. Žádná radost se v našich očích neodrážela, konečně, v životě jsem se nařval a nalítal dost...
Dědo, dědo, už prší. A lilo. Na americké poměry jako z konve, na naše poměry tak akorát. A vítr fičel. To zase jo. Po ulici lítaly noviny a lupení a v sousední zahrádce padaly na zem velké dřevnaté lusky z australského stromu, co nemá patrně český název a latinsky se jmenuje Bradvychiten discolor. Dostat tou luskou do hlavy by se jistě neobešlo bez boule. Vzdálenější soused takové štěstí neměl, zhroutil se mu stanový přístřešek nad rozestavěnou besídkou, s níž se hmoždil celý víkend. Voda zmáčela zaparkované automobily a stěny nízkých rodinných domků, protože většina zdejších objektů nemá okapové žlaby. Na co taky. Za pár hodin vysvitne slunce a všechno vysuší. Tentokrát ale pršet nepřestávalo a já s podivem zjistil, že aut na jinak rušných ulicích očividně ubylo. I semafory na blízké křižovatce mrkaly čas od času barevně do prázdna. Ale listonoš přijel. Ten tady jezdí i v sobotu. Vozí se v nevelké speciální dodávce co má volant na pravé straně, aby nemusel pořád vystupovat. On ten americkej pošťák je vikuk. Občas vjede na chodník a pak pokračuje od schránky ke schránce a tam jenom zasunuje zásilky neboi bere poštu k odeslání. Ten co má na starost naši ulici, jezdí v kovbojském širáku, krátkých kalhotech, dlouhé šedivé vlasy má upravený do copu a zdraví nás a mává nám do okna. Je to náš jediný stálý americký kamarád.
Tak vidíte. Pošťák. Dříve to byl vážený listonoš. Já pamatuju ještě listonoše s francouzskými čepicemi a v černých pláštěnkách a s velkými koženými kabelami na rameni, co po válce chodili po Jihlavě od domu k domu a nebo seděli na kozlíku modrých hranatých vozů tažených koníkem a rozváželi balíky. Modrá barva byla barvou listonošů a krásně tvarovaných litinových poštovních schránek. Později se objevily schráky oranžové. Ale to už byla docela jiná doba, jiná pošta a na poště censura. Obálky z ciziny i do ciziny se rozlepovaly a pročítaly a sem tam i vykrádaly. Mně posílal americké žvýkačky bývalý spolužák Petr ze Západního Německa a nebylo dopisu, aby některá nechyběla. Dneska, kdy je všude žvýkaček habaděj a já můžu jet za žvýkačkama i do Ameriky, nežvýkám. Na stará kolena nebudu mlet hubou na prázdno. To nechám jiným. Na obrazovkách televisoru...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)