Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
14.10.: Řidiči projedou po silnici II/602 mezi Jihlavou a Pelhřimovem v úseku Strměchy–Olešná už ráno 16. října; rekonstrukce končí o dva týdny dříve

14.10.: Výstava věnovaná dvojici osobností české grafiky – Adolfu Absolonovi a Martinu Srbovi v jihlavském muzeu

14.10.: V kině Dukla v Jihlavě proběhne přehlídka německy mluvených filmů Das filmfest

14.10.: Plicní lékaři z Vysočiny odhalili v kraji 14 nemocných; Den otevřených ambulancí upozornil na smrtelnou nemoc – idiopatickou plicní fibrózu

14.10.: Opilí a zdrogovaní hříšníci za volantem

14.10.: Neznámý pachatel se v Lučicích na Havlíčkobrodsku vloupal do prodejny, způsobil škodu za třicet tisíc korun

14.10.: Na Telčsku a v Novém Městě na Moravě se opilci vlamovali do bytu ke známým

14.10.: Na Pelhřimovsku hořela výrobna dřevěných pelet, škoda je šest milionů korun

13.10.: Vzpomínky na Karla Gotta mohou Třebíčané zapsat ještě v pondělí

13.10.: V jihlavské galerii vystoupí Burkhard Beins; představí sólo na bicí

13.10.: V areálu nemocnice v Pelhřimově bude volné parkování třicet minut

13.10.: U Osové Bítýšky havaroval motorkář, těžce se zranil

13.10.: Neznámý pachatel sebral z auta ve Víru na Žďársku peněžensku s finanční hotovostí, osobními doklady i platební kartou

12.10.: Vyrážíte do Podyjí na kole? Tady je jednoduché desatero vstřícného chování k přírodě

12.10.: Přednáška o milostném obraze Salus Populi Romani

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 29.1.2010
Ať žije zima...
Obdržel jsem krátkou zprávu z domova: Ani nevíte, o co přicházíte. Všude bílý prašan, závěje, sněhové jazyky, nádhera... Vím, o co přicházím. Denně přicházím o jeden den svého vlastního života. Když jsem přecitoval zpráva o sněhové nadílce na Jihlavsku a dvoumetrových závějích na náměstí v Jihlavě, listoval jsem už v historii. A protože můj současný pohled je naplněn sluncem a po sněhu není v Kalifornii ani památky, zabrousil můj mozeček do dávnější historie. Do zimního času mého mládí...
Měli jsme doma masivní sáňky zvané kozy. Dřevěná konstrukce měla oplechované skluznice zakončené vpředu dvěma výstupky připomínajícími kozí růžky. Jiným druhem saní byly berany. Měly přední část skluznic zakroucenou, jako beraní rohy. Sedací plocha našich sáněk byla vypletena hrubým textilním kalounem. Jezdilo se na nich báječně. Uvezly tatínka a mě a mladšího brášku. A když tatínek dostal echo, že mu soudružská komise přijde zabrat a zlikvidovat živnost, měl opravnu elektromotorů poblíž jihlavské brány, odvezly naše milé sáňky nejednu hromadu měděného drátu do bezpečí pana B. na Starohůrské silnici. Ještě ten otcův dobrý přítel žije. A jak jsem se už zmínil. Sáňky jezdily náramně. Nejlépe a nejrychleji Na křížku. Největší odvážlivci jezdili až ze samého vršku, kde stál velký železný krucifix na kamenném soklu a kde bývalo popraviště. A když tam v zimě fičel severák a kříž vydával podivné zvuky, staří lidé nám říkali, že to tam naříkají odsouzenci. Trochu nám to nahánělo strach, ale nakonec zvítězil pocit úžasné jízdy dolů, velký skok na mezi v půlce kopce a pak dojezd na zamrzlý rybník U Koželuhů. Bože můj, co tam bylo rybníčků. Celá kaskáda. Tam se zase hrával hokej. Bez bruslí a s ohnutými větvemi. Kdo měl hokejku, třeba i rozbitou a různě poslepovanou, tam byl obdivován a jeho hokejka se půjčovala jako ta nejcennější věc.
Kdeže loňské sněhy jsou. A co bývalo sněhu. Na křížku jsme si stavěli sněhové hrady a jeskyně. Časté byly bitvy na život a na smrt. Končily obvykle za soumraku a rvačkou všech se všemi. A nakonec jsme se udobřovali kouřením astmatických cigaret, které se prodávaly v lékárně u pana Váchy na rohu Benešovy ulice a Matky Boží. Ten dům už nestojí. Dnes tam rámusí rušná křižovatka. Pan lékárník Vácha byl hodnej pán. Často se divil, proč si pro cigarety nechodí sama babička nebo dědeček. Jistě musel tušit, že naše naivní argumenty jsou lživé, ale kouřit zdravotní cigarety nám přesto dopřával. A nám pak, po takovém bafání a kašlání nezbylo nic jiného, než celou cestu domů cumlat jednu hašlerku za druhou. Ještě štěstí, že jsme doma měli dědečka a ten cumlal fajfku od rána do večera a tak z nás nikdo ten kouř necítil. Alespoň se domnívám. Byla to krásná doba. Zatraceně nádherné dětství. Sněžilo a mrzlo jen to praštělo a nikde žádná extremní zima. Chodilo se v teplákách a vysokých botech a v hnědých bavlněných punčocháčích. A když se tepláky dole obalily sněhem a vážily často půl jejich nositele, lítali jsme po stráních s polonahým zadkem. A vidíte, všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, jen... Jen druhý den se mi nechtělo vstávat a raději bych šel na klouzačku se šironkama...
Šironky... Podle francouzského závodníka Louise Chirona. Viděl jsem ho po válce na vlastní oči na Masarykově okruhu v Brně. Šironky byly lehce přenosným malým pohybovadlem. Malé prkénko, dole přibité dvě brusle, obvyklé seksny na kličku, po stranách dvě držátka z kousku kůže a na sedací ploše zmuchlané staré hadry přikryté koženkou a nebo pytlovinou. A hurá, na trať, na ledovku. Na Křížek, do Fibišky či Fibichovy ulice a nebo do Havířské. To byly panečku jízdy. To byly závody. Někdy i poškrábané ruce, ale všechno se dalo vydržet. Jedinou překážkou našich vykřičených závodů byla náhlá obleva a nebo blbí dospěláci, kteří nám dráhy posypávali popelem...
Takových krásných zim jsem už napočítal celkem sedmdesát. Některé si připomínám rád a s chutí, po jiných ani nevzdechnu. Jen se mi zdá, že ten sníh držel v minulosti po celou zimu. Rád vzpomínám i na teploučko mého domova. Na příděly uhlí a dřeva. Na nošení uhlí ze sklepa do prvního poschodí v Minoritské ulici. Jak jsem se bál jít s baterkou do jihlavského podzemí pro uhlí. Jak jsme topili jenom v kuchyni a před spaním se teplo větralo do ložnice. Jak jsem do postele nakrátko dostával thermofor a pak si jej převzala ještě vlažný maminka. Jak jsem v zimě sedávali všichni v kuchyni a povídalo se o všem možném a tatínek s dědečkem nadávali na lidovědemokratickou politiku a dědeček tvrdil, že nejlepší to bylo za France Josefa, protože od něj dostal zlatku někde na manévrech a pak se za něj bil v první válce v Karpatech. Ale to už není zimní historie. To už je spíš kalamita a extremně blbej nečas. A o tom zase až někdy jindy.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)