Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
27.1.: Zděděná sbírka obrazů Josefa Kosinky by mohla být instalována ve Staré radnici ve Žďáře nad Sázavou

27.1.: Z policejního deníku: opilá agresivní žena se zranila, opilec seděl na chodníku, šestnáctiletý hoch usedl opilý za volant

27.1.: Sněžení nejvíce komplikuje dopravu na Žďársku

27.1.: Registr vozidel v Jihlavě již funguje v běžném režimu, pracovníci se vrátili z karantény

27.1.: Pojmenujte zubří mláďata z táborské zoo, autoři vybraných jmen je nakrmí

27.1.: Loni policisté na Vysočině zahájili 238 správních vyhoštění cizinců

27.1.: Auto, se kterým řidič ujížděl policistům, patři matce řidiče bez řidičáku, policistům se přihlásil důležitý svědek

26.1.: „Covidový“ rok přinesl v Jihlavě více porodů; narodilo se 1370 dětí

26.1.: Za přetížená vozidla padají vysoké pokuty; policisté z Kamion týmu se loni zaměřili na vozidla převážející dřevo

26.1.: Z policejního deníku: krádež horského kola, žena neplatí alimenty, šoféři bez řidičáků

26.1.: Výjimečná naučná stezka Šebeň nedaleko Velkého Meziříčí je poškozená

26.1.: Tuhou zimu prožívají nejhůře dravci a sovy, kterým jde často o život

26.1.: Na Vysočině loni zemřeli při nehodách tři cyklisté; příčina vážných zranění nebo úmrtí cyklisty při dopravní nehodě je poranění hlavy

26.1.: Na Vysočině je 276 mostů, žádný není v havarijním stavu

26.1.: Havlíčkův Brod je Historickým městem roku 2020, postupuje do celostátní soutěže

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 12.2.2010
Učme se radovat
Celá Vysočina poskakuje stále ještě v bílé košilce. Sníh nepřestává padat a vyplazuje jazyky na upachtěná auta s radlicemi. Blíží se půlka února. Lidé jsou netrpěliví a mrzutí. Jedni se na oblevu těší, druzí se děsí záplav. Vybavuji si celou řadu zimních dnů a za humny zavátých úvozů. Ledových fičáků a zamrzlých rybníčků pod vrchem U svatého Antonína nad Rounkem. Vzpomínám na první cestu sněhem ke kapličce. Na první oslavu svátku sv. Valentina či našeho českého Valentýna.
Taková náhoda to byla. Takové docela obyčejné listování v pamětní knize farního úřadu ve Vyskytné nad Jihlavou. Takový docela malý odstaveček psaný rukou důstojného pana faráře Prokeše. Farnost obdržela čtyři oltářní kameny pro zdejší čtyři kaple. Nevelké destičky z bílého mramoru a uvnitř ostatky dvou patronů - sv. Valentina a sv. Bonifáce. V tom okamžiku se zrodil nápad a vznikla tradice. Už více jak deset let uběhlo od první oslavy. Na vstupní mříži do kaple sv. Antonína v lese nad Rounkem se ocitl obrázek se životopisem obou světců. V dalších letech už lidé přicházeli postát ve sněhu a mrazu na krátkou bohoslužbu pod bílými statnými smrky a pak se tiše rozcházet bílým tichem ke svým domovům. Sváteční dny patří k našemu životu. Patří se slavit a scházet se a tiše postávat a rozjímat sám nad sebou. Je třeba zalistovat v paměti a lecos si připomenout. Osvěžit. A nebo zahnat kamsi do ústraní. Nejen radosti nás provázejí od rána do večera...
Právě sedím u okna a vyhlížím do překypující zeleně palem a pepřovníků a kvetoucích broskvoní a záhonů s barevnými hledíky a maceškami a chtě nechtě se vracím do sněhu a k bílým střechám na naší návsi. Je báječné lebedit si v únoru v tričku a kraťasech na sluníčku a procházet se mokrým pískem po pobřeží Pacifiku. Je stejně báječné poslouchat praskání dřevěných polínek ve starých kamnech a hřát si ruce na teplém bílém komíně ve vyhřáté světnici. Dokud to všechno vnímáme, cítíme, osahaváme, je nám hej. Jen nám dudáčku hrej. A nebo zůstaň potichu stát a poslouchej. To ticho staletých trámů, to mlčení kamenných zdí lepených na maznici, to ovzduší naplněné tichem tisíců halasných hašteření našich dávno zmizelých sousedů. Poslouchej a dívej se očima dokořán. Dívej se do oparu nad rybníčkem na návsi, do korun staletých lip, do hnijících vrat prázdných stodol a rozlámaných lisatek zarůstajících do kopřiv opuštěných zahrad. Není kam spěchat. Žijeme. Žijme...
Neděle bude pro někoho svátkem sv. Valentina, pro jiné docela obyčejná všední neděle. Budu se budit v sedm hodin ráno a u nás doma už budou čtyři hodiny odpoledne. Ke kapličce sv. Antonína bude vyšlapaná cestička a nebo nebude. Já si tu svoji cestičku znovu vyšlapu. Půjdu úvozem, lesem, kolem hájenky a postojím před zelenou mřížící co vykoval pan Gustav Krum, tatínek jihlavského malíře Gustava Kruma. Neviditelným klíčkem ji otevřu, tiše zavrzá v prokřehlých pantech a já, nikým neviděn, tiše postojím uprostřed té barokní nádhery. A až se budu vracet, zatahám třikrát za zvoneček. To aby se mi splnila všechna přání. To abych se, pokud budu na světě, stále jen radoval. Abych se samou radostí někdy i rozbrečel.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)