A také teď, tady v Kalifornii, popajdávám si ulicemi kráčeje po bezvadných betonových chodnících, na nichž čas od času přelousknu název dodavatelské firmy a rok výroby. Tady ve čtvrti La Mesa převládá rok 1955-1963. Tou dobou jsem u nás doma v Jihlavě chodíval nejraději uličkou V důlkách a pak kousek Fibichovou. Ta první ulička byla jen hlína udusaná staletími a místy posypaná škvárou, ta druhá měla chodníky vydlážděné klasickou městskou dlažbou a má je dodnes. Ulička V důlkách zmizela a na jejím místě vyrostl asfaltový obchvat starého města. Vzpomínám si, že jsem tady potkával denně stejné lidi spěchající jako já před šestou hodinou ráno do práce. Nevím, ač bych si rád vzpomněl, že bychom se vzájemně pozdravili dobrým ránem. Bez ohledu na věk či pohlaví. Tady v Americe, když jdu kterékoliv ráno nebo odpoledne na čochtanou, každého koho potkám, mě zdraví. Anglicky. A já mu anglicky odpovídám. Muž nebo žena, bez ohledu na stáří, dokonce i mladá děvčata pochodující za zdravím mě uctivě pozdravují a ještě se při tom usmívají. Dělá mi to moc dobře. Tetelím se, kolik že mám v tom milionovém městě známých. Inu, my pěšáci, ať jsme odkudkoliv a kdekoliv máme k sobě nějak blíž. Sbližuje nás to. Patříme k sobě. Auta vzal ďas.
V pondělí má celá Amerika státní svátek. Státní instituce a podniky mají zavřeno. V kalendáři je 21.ledna uvedeno Martin Luther King, Jr. Day. Vím o něm víc, než mnohý Američan. Psalo se o něm v našich socialistických novinách, Dral se tehdy o práva černochů s americkým imperialismem. A dnes je slavný a vážený a patří mu sváteční den. Vlajky se tady vyvěšovat nemusejí. Tady státní vlajky vlají po celé dny. I na rodinných domcích. Tůhle jsem se musel pousmát. Před jedním domkem majitel předělával zahrádku. Všude samá hromádka, samá jamka, a ve všem tom neuspořádaném chaosu vlály ve větru dvě malé americké vlaječky na špejlích zapíchnuté jen tak do země. Zase mě to přinutilo k návratu domů. Také jsme dávali za okna vlaječky zapíchnuté do květináčů. Bedlivě na to dohlížel uliční důvěrník. On vůbec dohlížel na všechno a na všechny v celé ulici. Někdy i zazvonil a doporučoval nejen naši, ale také sovětskou vlaječku. Nedávali jsme ji. Později v paneláku jsme nedávali do oken vůbec nic. Nějak s tou naší vlajkou neumíme dodnes v úctě nakládat. Škoda. Většina vidí špejle nejraději na jitrnicích. Stačí mi listovat současným děním u nás doma. Kdože z těch dvou ve špíně vymáchaných prezidentských kandidátů vyjde nejčistší a bude na mne shlížet na úřadech a já ho budu olizovat na známkách na dopisy. To tady v Americe mají také vyřešeno. Známky se neolizují, známky se dodávají samolepící. A prezidenta Obamu jsem na žádné známce neviděl. Převládají motivy s americkou vlajkou, s krajinou a nebo s květenou.
Pokud jde o svátky, drží se tady ve Státech úplně jinak, než na co jsme zvyklí z domova. Všechny obchody jsou otevřeny, drobní živnostníci a řemeslníci pilně pracují. Ptal jsem se na platy. Od 35 do 120 $ na hodinu. Podle odbornosti a důležitosti. Tady by se uplatnily zlaté české ručičky. Znám takové a znám i výsledky jejich činností. Těm by tady bylo hej a nikdo by jim nezáviděl. Zítra ráno, ač ve svátek, řemeslníci se objeví i na našem sídlišti a budou pokračovat s rozvodem kabelové televize a zavlažovačů, Bez těch se žádná zdejší zelená plocha neobejde. Nekropit ráno a večer, bylo by po zeleni a po květech. Slunce tady už teď kolem poledního žhne a spaluje. A což teprve v letních dnech, kdy rtuť teploměrů šplhá přes čtyřicítku a občas poskočí i výš. Právě před chviličkou jsme se vrátili z odpolední procházky. Bylo po páté hodině a slunce příjemně hřálo do zad a do kloubů. Doma naopak přimrzá a propadává sníh a na silnicích jsou hlášeny karamboly a o kus dál v Anglii není o nic lépe a Londýn dokonce ruší letecké spoje. Ještě to tak, Abych tady musel zůstat a nepoznat zač je toho letošní zima na Vysočině.