V naší ulici máme jednoho takového zaníceného sběratele všepotřebna. Nemá garáž a tak si pořídil dvě auta. V jednom jezdí městem, ve druhém skladuje skvosty z kontejnerů na odpad, které denně zachraňuje před jistou zkázou ve spalovně a nebo na skládce. V tomto, řekněme transportním autě, je jediným volným místečkem sedadlo pro řidiče. Každý den totiž musí s tímto autem ujet pár stovek metrů a pak zaparkovat na jiném místě. Kdyby tak neučinil, našel by auto na odtažném parkovišti a ještě by ho čekala pokuta. Na to tady dohlíží zvláštní policie. Inu, pořádek musí být. Parkoviště u chodníku není odkladiště.
Je obyčejný pracovní den, je úterý. Do sousedního sídliště jednoposchoďových řadových domků přijela úklidová četa. A bylo co uklízet. Se stromů padá listí, jen to šustí. A dole se svěže zelenají trávníky a barvami hýří záhony květin, které tam u nás doma považujeme za letničky a nebo se prodávají řezané v květinářstvích do těch nejparádnějších kytic. Zdejší parta mě zaujala tím, že nic neponechala bez povšimnutí. Sbírala nejen popadané listí v trávních a záhonech, ale pečlivě je setřásala s keřů i keříků. Vymetla každý kout kolem domů a vše vynášela do velkého kontejneru. Takhle se tady uklízí každý týden. Nečeká se, až všechno listí spadne. Mimoděk jsem si vzpomněl na dobu dávno minulou, na směny národní fronty. Né jednou se hrabalo lupení tak, že se hrabalo jen kvůli naplánovanému hrabání. Lupení drželo ještě na stromech. A pak spadlo, ale to už bylo po směně. A národní fronta stála na toaletní papír.
Život je všude stejný. A lidé také. Všude je chleba o dvou kůrkách a jedné vládě. Mne upoutal hned po ránu malý hoch jdoucí pěšky a sám do blízké školy. Měl teplou bundu a černou pletenou čepici na uši. Byl tmavé barvy pleti a tak se mu ani nedivím, bylo jen 10 stupňů nad nulou. Šel pomalu a rozvážně, nikam zjevně nechvátal. Kam taky. Do zvonění bylo nejméně půl hodiny. Náhoda tomu chtěla, že jsem ho zastihl jít ze školy. Byly dvě hodiny odpoledne. Slunce prahlo. Šel pomalu a rozvážně a měl bundu nacpanou do školní brašny. Jen černou pletenou čepici měl stále na hlavě a přes uši. Patrně má za ušima a je si toho vědom. Kdo ví, jestli to nebude jeden z budoucích amerických prezidentů. To u nás doma se to také neví a je nejvyšší čas s tím něco dělat. Až přijedu domů, rád bych měl už poštovní známky s panem prezidentem. A na úřadech by měl také viset, když ten stávající, kvúli amnestii, trčí v rámu někde za kancelářskou skříní. Svět je malý. Všude se ví, kde se co šustne. Kde dávají lišky dobrou noc, kde se dávají amnestie a nebo občanství i s cestovním pasem.