Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
23.10.: Výstraha před silným větrem; během noci až 90 km/h

23.10.: Výlov Štěpnického rybníka v Telči v sobotu

23.10.: Vánoční dárek, který pořídíte v novoměstské nemocnici

23.10.: Přední soukromá univerzita přijela na brněnský veletrh Gaudeamus metrem

23.10.: Nákupní centrum Citypark Jihlava slaví 10. výročí otevření

23.10.: Nová působiště pro nevyužívané knihy

23.10.: Na železniční trati v Pohledi na Havlíčkobrodsku zemřel po střetu s vlakem muž

23.10.: Kapela Mandrage jede za fanoušky do regionů; tento týden zahraje v Havlíčkově Brodě a Jindřichově Hradci

23.10.: Hlavní vchod do nemocnice je otevřený

22.10.: Čmuchalové 01: Mladí detektivové mají stopu!

22.10.: Vysočina začala s rekordním sázením lip; slaví tak 100 let republiky

22.10.: V Telči předají ceny žákům, studentům a školským zařízením

22.10.: Slavnostní koncert k 100. výročí vzniku Československa ve Velké Lhotě

22.10.: Pěstitelé potvrzují pokles výnosů brambor

22.10.: Průvodce zdravým stravováním v Jihlavě

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
8) Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

7) Zloděj od svatého Jana…

6) Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

5) Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

4) Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

3) Atentát na Vladimíra Iljiče v Kollárově škole

2) Kalamita na lince A

1) Děda, jehož se Husák bál

Dřevěné mlýny, Bedřichov

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 17.2.2010
Moje hezké odpoledne
Přišlo to zčistajasna. Osiřeli jsme v americkém domě. Naši hostitelé odjeli někam za San Francisco na koncert a ponechali nás osudu. Americkému osudu. Ač neznalí, shledali jsme mnoho věcí stejných s tím českým. Důležité je, nepřestat dýchat. Jakoby se vůbec nic nestalo. Nádech, výdech, nádech...
Zadržet dech na více jak dvacetčtyři hodin nelze ani v zemi neomezených možností. Leda, že bychom volili tu poslední možnost. Zadušení. Ale to nepřichází v úvahu. Stačí pohled na venkovní teploměr. Je kalifornské zimní ráno a rtuť se vyšplhala na 22 stupňů Celsia nad nulu. Komu by se chtělo dobrovolně odcházet. Kam pospíchat, když americký den právě započal a člověk má jedinečnou možnost prožít jej v americkém domě. Na zeleném trávníku v předzahrádce právě kvetou broskvoně a v květech se vrtí včelky. Jsou štíhlejší, to naše včelky jsou boubelatější. Asi mají daleko z úlu ke květům. Ty české mívají nektar hned u hubajzny či u sosáčku. Tady jsem neviděl jedinou zahradu s úly. Patrně půjde o divoké včely z blízkých kaňonů, kde bují pestrá vegetace a není nouze o duté kmeny stromů.
Je to podobné, jako s byty nebo rodinnými domky. Nabídka přesahuje poptávku. A není to jenom o penězích. Zdejší lidé velmi často a bez zbytečných emocí mění bydliště. A často na hony vzdálené. V okolí jsem zaznamenal hned několik stěhování. Za bratrem, za lepším počasím víc na sever, do pensionu pro seniory. Jednoznačně ale převládali rozvedení, s dětmi i bez nich. Měl jsem možnost navštívit zdejší soudní budovu a nahlédnout okénky ve dveřích do jedné ze zdejších rozvodových soudních síní. A byl to pohled jako z filmového plátna. Soudce seděl za pultem na tribuně, strany s obhájci a svědky dole v lavicích, ve dveřích ozbrojená ochranka, nechyběly vlajky USA a státu Kalifornie. V dlouhé čekací chodbě posedávalo nebo přešlapovalo mnoho lidí všech možných vzevření a barev pleti. A abych nezapomněl, při vstupu do budovy soudu jsem prošel bezpečnostním rámem. Ani nepípl. Já také ne. Měl jsem v té chvíli nepříjemné šimrání po zádech i jinde...
Náš americký den začínal českou snídaní. Snažili jsme se. Sáčky s ovocným čajem byly tak říkajíc normální. I máslo včetně pomazánkového chutnalo ponašem. Ale chléb náš vezdejší, ten míjel náš domov řádnou oklikou. Kdeže český chlebíček, kdeže český rohlíček či půlenka. A strouhanka na řízky se dělala z chleba. A když už jsme u řízku, mám rád bramborovou kaši. Marná sláva, nic nebylo jako doma. Brambory chutnaly jinak, řízek nevoněl po našem a okurkový salát v běžné octové vodě s cukrem se tady nedělá. Tady saláty polévají sračičkama, jinak to nemůžu nazvat. Všechno to pálí na jedno brdo, ať už je sklenička pomalována a popsána jakkoliv. Nedávno udělala manželka bramboráky. Ale marnost nad marnost, ani ten česnek není jako ten náš. O bramborách nemluvě. A sůl, sůl nad zlato, solí tady mizerně a tak se už ani nedivím, že ta pohádka o soli mohla vzniknout jenom u nás doma. Teď už se nedivím, proč pan Werich nezůstal po válce v Americe, on prostě nemohl, jeho chuťové buňky by to nevydržely a on by strádal. Doma sic taky strádal, ale od jídla to nebylo, do toho mu bolševici nekecali a tak alespoň v něčem bylo po jeho. Právě při dnešním obědě jsem si na něj znovu vzpomněl. Udělali jsme si brambory a k tomu klobásky osmažené na pánvi na oleji. A tady musím kápnout božskou, klobásky byly mňam, mňam, výtečné.. Český žaludeček se zaradoval a vše zakončila sklenice pepsicoly, jak říkám, jako u nás doma...
Slunce pralo jak o našem červenci a tak jsme s procházkou počkali až do čtvrté hodiny odpolední. Šla s námi pejskova slečinka, tříletá švýcarská salašnice vážící něco kolem padesáti kil. Šli jsme pomalu, my koukali po lidech, ona čmuchala po trávnících a po hydrantech. Taková docela normální procházka. A co je zvláštní. San Diego je velkoměsto. Lidí jako máku. A my je potkávali na cestičkách v parku a oni nás zdravili a my jim slušně odpovídali. Něco takového pamatuji u nás doma, na vsi, na Rounku. Tady se lidé zdravili a zdravili i cizí, když je potkali třeba v lese a nebo cestou na pole. Teď toho zdravení nějak ubejvá, lidi nezdravěj, asi nechtěj bejt zdraví, a kdo ví, jestli vůbec ví, co chtěj... A tak, chtěj nechtěj, šli jsme pomalu podél jedné zdi a já stále připomínal manželce, ať se dívá po zemi, co kdyby někde ležela nějaká stodolarovka. To se ví, neležela. Ale moje žena vidí jako ryska, v jednom případě spatřila na zdi hromádku opravdovejch americkejch centů. Přesně jich bylo jedenáct. Neodolal jsem, ač mi bylo řečeno, abych to nechal ležet. Neposlechl jsem. Peníze musejí být v oběhu. Zabalil jsem je do papírového kapesníku, doma je umyl v mýdlové vodě, to kvůli hygieně, a až přijede vnuk z koncertu, nalezne je pěkně vyrovnané na nočním stolku. Každý milionář začíná od píky, a americkej od centíku k dolárku...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)
Kácení v Jihlavě
- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)