Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
26.1.: U Budíkovic na Třebíčsku se zranili při nehodě čtyři lidé

26.1.: Tradiční Masopust na Veselém kopci již v sobotu 1. února

26.1.: Měšťanský dům ve Svratce čeká rekonstrukce, bude v něm radnice a galerie vysočinských malířů

26.1.: Meteorologové varují před ledovkou nejen na Vysočině

26.1.: Kytarový recitál Od baroka po současnost v podání Libora Janečka v novoměstské Horácké galerii

25.1.: Vzpomínka na básníka Jana Zahradníčka v třebíčské knihovně

25.1.: V Polné hořelo odpadní dřevo

25.1.: U Starého Pelhřimova narazil kamion do stromu, řidič je zraněný

25.1.: U Pacova se osobní auto převrátilo na bok, nikdo nebyl zraněn

25.1.: O víkendu energetici v Dukovanech ukončí práce na čtvrtém bloku a odstaví třetí výrobní blok

25.1.: Na dálnici D1 v Jihlavě skončil kamion mimo vozovku

25.1.: Filmový klub v Jihlavě uvede německý film Snímek 25 km/h

24.1.: Veřejná sbírka na Mašínův statek, spolek oslovil jihlavské zastupitelstvo i veřejnost

24.1.: U Lovčovic na Třebíčsku utrpěli při nehodě zranění tři lidé, z toho dvě děti

24.1.: Recidivista dostal hlad, ukradl uzenou krkovici

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 17.2.2010
Moje hezké odpoledne
Přišlo to zčistajasna. Osiřeli jsme v americkém domě. Naši hostitelé odjeli někam za San Francisco na koncert a ponechali nás osudu. Americkému osudu. Ač neznalí, shledali jsme mnoho věcí stejných s tím českým. Důležité je, nepřestat dýchat. Jakoby se vůbec nic nestalo. Nádech, výdech, nádech...
Zadržet dech na více jak dvacetčtyři hodin nelze ani v zemi neomezených možností. Leda, že bychom volili tu poslední možnost. Zadušení. Ale to nepřichází v úvahu. Stačí pohled na venkovní teploměr. Je kalifornské zimní ráno a rtuť se vyšplhala na 22 stupňů Celsia nad nulu. Komu by se chtělo dobrovolně odcházet. Kam pospíchat, když americký den právě započal a člověk má jedinečnou možnost prožít jej v americkém domě. Na zeleném trávníku v předzahrádce právě kvetou broskvoně a v květech se vrtí včelky. Jsou štíhlejší, to naše včelky jsou boubelatější. Asi mají daleko z úlu ke květům. Ty české mívají nektar hned u hubajzny či u sosáčku. Tady jsem neviděl jedinou zahradu s úly. Patrně půjde o divoké včely z blízkých kaňonů, kde bují pestrá vegetace a není nouze o duté kmeny stromů.
Je to podobné, jako s byty nebo rodinnými domky. Nabídka přesahuje poptávku. A není to jenom o penězích. Zdejší lidé velmi často a bez zbytečných emocí mění bydliště. A často na hony vzdálené. V okolí jsem zaznamenal hned několik stěhování. Za bratrem, za lepším počasím víc na sever, do pensionu pro seniory. Jednoznačně ale převládali rozvedení, s dětmi i bez nich. Měl jsem možnost navštívit zdejší soudní budovu a nahlédnout okénky ve dveřích do jedné ze zdejších rozvodových soudních síní. A byl to pohled jako z filmového plátna. Soudce seděl za pultem na tribuně, strany s obhájci a svědky dole v lavicích, ve dveřích ozbrojená ochranka, nechyběly vlajky USA a státu Kalifornie. V dlouhé čekací chodbě posedávalo nebo přešlapovalo mnoho lidí všech možných vzevření a barev pleti. A abych nezapomněl, při vstupu do budovy soudu jsem prošel bezpečnostním rámem. Ani nepípl. Já také ne. Měl jsem v té chvíli nepříjemné šimrání po zádech i jinde...
Náš americký den začínal českou snídaní. Snažili jsme se. Sáčky s ovocným čajem byly tak říkajíc normální. I máslo včetně pomazánkového chutnalo ponašem. Ale chléb náš vezdejší, ten míjel náš domov řádnou oklikou. Kdeže český chlebíček, kdeže český rohlíček či půlenka. A strouhanka na řízky se dělala z chleba. A když už jsme u řízku, mám rád bramborovou kaši. Marná sláva, nic nebylo jako doma. Brambory chutnaly jinak, řízek nevoněl po našem a okurkový salát v běžné octové vodě s cukrem se tady nedělá. Tady saláty polévají sračičkama, jinak to nemůžu nazvat. Všechno to pálí na jedno brdo, ať už je sklenička pomalována a popsána jakkoliv. Nedávno udělala manželka bramboráky. Ale marnost nad marnost, ani ten česnek není jako ten náš. O bramborách nemluvě. A sůl, sůl nad zlato, solí tady mizerně a tak se už ani nedivím, že ta pohádka o soli mohla vzniknout jenom u nás doma. Teď už se nedivím, proč pan Werich nezůstal po válce v Americe, on prostě nemohl, jeho chuťové buňky by to nevydržely a on by strádal. Doma sic taky strádal, ale od jídla to nebylo, do toho mu bolševici nekecali a tak alespoň v něčem bylo po jeho. Právě při dnešním obědě jsem si na něj znovu vzpomněl. Udělali jsme si brambory a k tomu klobásky osmažené na pánvi na oleji. A tady musím kápnout božskou, klobásky byly mňam, mňam, výtečné.. Český žaludeček se zaradoval a vše zakončila sklenice pepsicoly, jak říkám, jako u nás doma...
Slunce pralo jak o našem červenci a tak jsme s procházkou počkali až do čtvrté hodiny odpolední. Šla s námi pejskova slečinka, tříletá švýcarská salašnice vážící něco kolem padesáti kil. Šli jsme pomalu, my koukali po lidech, ona čmuchala po trávnících a po hydrantech. Taková docela normální procházka. A co je zvláštní. San Diego je velkoměsto. Lidí jako máku. A my je potkávali na cestičkách v parku a oni nás zdravili a my jim slušně odpovídali. Něco takového pamatuji u nás doma, na vsi, na Rounku. Tady se lidé zdravili a zdravili i cizí, když je potkali třeba v lese a nebo cestou na pole. Teď toho zdravení nějak ubejvá, lidi nezdravěj, asi nechtěj bejt zdraví, a kdo ví, jestli vůbec ví, co chtěj... A tak, chtěj nechtěj, šli jsme pomalu podél jedné zdi a já stále připomínal manželce, ať se dívá po zemi, co kdyby někde ležela nějaká stodolarovka. To se ví, neležela. Ale moje žena vidí jako ryska, v jednom případě spatřila na zdi hromádku opravdovejch americkejch centů. Přesně jich bylo jedenáct. Neodolal jsem, ač mi bylo řečeno, abych to nechal ležet. Neposlechl jsem. Peníze musejí být v oběhu. Zabalil jsem je do papírového kapesníku, doma je umyl v mýdlové vodě, to kvůli hygieně, a až přijede vnuk z koncertu, nalezne je pěkně vyrovnané na nočním stolku. Každý milionář začíná od píky, a americkej od centíku k dolárku...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)