Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
27.1.: Zděděná sbírka obrazů Josefa Kosinky by mohla být instalována ve Staré radnici ve Žďáře nad Sázavou

27.1.: Z policejního deníku: opilá agresivní žena se zranila, opilec seděl na chodníku, šestnáctiletý hoch usedl opilý za volant

27.1.: Sněžení nejvíce komplikuje dopravu na Žďársku

27.1.: Registr vozidel v Jihlavě již funguje v běžném režimu, pracovníci se vrátili z karantény

27.1.: Pojmenujte zubří mláďata z táborské zoo, autoři vybraných jmen je nakrmí

27.1.: Loni policisté na Vysočině zahájili 238 správních vyhoštění cizinců

27.1.: Auto, se kterým řidič ujížděl policistům, patři matce řidiče bez řidičáku, policistům se přihlásil důležitý svědek

26.1.: „Covidový“ rok přinesl v Jihlavě více porodů; narodilo se 1370 dětí

26.1.: Za přetížená vozidla padají vysoké pokuty; policisté z Kamion týmu se loni zaměřili na vozidla převážející dřevo

26.1.: Z policejního deníku: krádež horského kola, žena neplatí alimenty, šoféři bez řidičáků

26.1.: Výjimečná naučná stezka Šebeň nedaleko Velkého Meziříčí je poškozená

26.1.: Tuhou zimu prožívají nejhůře dravci a sovy, kterým jde často o život

26.1.: Na Vysočině loni zemřeli při nehodách tři cyklisté; příčina vážných zranění nebo úmrtí cyklisty při dopravní nehodě je poranění hlavy

26.1.: Na Vysočině je 276 mostů, žádný není v havarijním stavu

26.1.: Havlíčkův Brod je Historickým městem roku 2020, postupuje do celostátní soutěže

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 24.11.2011
Den díkůvzdání po česku...
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Já jsem si špacíroval sedmdesát let po naší Českomoravské vysočině. Na štěstí jsem na neštěstí nenarazil. Sem tam mě dloublo v kloubech, koleno zavrzalo, ale jinak nic vážného. Už už to vypadalo na báječný život bez útrap, když tu pojednou se docela potichoučku ozvala očíčka. Šedý a zelený zákal. Nezbývá, než operace, rozhodl odborník. Já se rozhodoval dlouho. Ne a ne si dodat odvahy k nástupu do nemocnice. Rozhodnutí nakonec padlo. Krásný vzhled je na ten Boží svět. A tak jsem se jednoho krásného letního dne vydal na oční oddělení nemocnice v Jihlavě.
Poprvé v nemocnici. Poprvé na operaci. Poprvé jsem si připustil bláhovost mého dlouhého rozhodování. Všude kolem báječní lékaři, starostlivé sestry. Všude pořádek. Na operace jsem málem zapomněl. Dodnes ale nezapomínám na oční oddělení jihlavské nemocnice. Stále vidím jako rys. Postarší. Jen při čtení sahám po brýlích. A při psaní na počítači. Někdy se přistihnu, že už mám napsaných pár řádků a brýle leží nehnutě přede mnou. Zatrápené stáří. A nebo díky za to něžné zapomínání, ani nevím.
Den díkůvzdání. Samozřejmě, že po česku. Ten dnešní den mě to napadlo hned po ránu. Před pár dny jsem se znovu vrátil domů z nemocnice. Z nemocnice Jihlava. A opět uzdraven. A plný dojmů. Ale to bych předbíhal. Ono mě toho potkalo více. Vše začalo bolestmi břicha a důkladným vyšetřením mého zdravotního stavu. Než jsem se nadál byla přede mnou operace čehosi zhoubného v močovém měchýři. Ocitnul jsem se na urologickém oddělení. A opět bych mohl psát o báječném přístupu lékařů a sester a dalších pracovníků tohoto oddělení jihlavské nemocnice. Všechno bylo perfektní. Se vším jsem byl denně seznamován. Nyní už docházím na toto oddělení jen k pravidelným kontrolám. A nepřestávám si fandit, že jsem a že budu zdráv, jako ta rybička.
Ale pojďme dále. Jen o pár měsíců. A znovu operace. Tentokrát jsem byl zbaven pupeční a tříselné kýly. To už jsem kráčel do špitálu jako nebojácný hrdina. Podlamující kolena nebylo vidět. Měl jsem dlouhé kalhoty. Vše se odehrálo na chirurgickém oddělení A jihlavské nemocnice. Ač se nechci opakovat, musím. Lékaři, sestry a vůbec celý můj pobyt byl bezvadný. Nezaznamenal jsem jedinou vadu. Denní řád mi nedělal problémy. nemocniční strava mi chutnala, všichni se o mne starali, jako o pacienta. Musím přiznat, že se mi nelehko odcházelo.
Asi to neznáte. Starší chlap je víc na měkko. Všechno ho dojímá. Mne to také neminulo. Člověk chce něco na rozloučenou říct a ono se to tam kdesi v krku zadrhne. A nic. Zmůžete se tiše poděkovat a odcupitat uzdravený zase domů.
Nějaký čas cupitáte cupitáte a najednou jste sám. Zdraví vás opustilo a dostavila se nevýslevná bolest. Než se nadějete, už se řítíte večerním městem opět do nemocnice. Do jihlavské. To všechno už znáte, ale přesto je to nové. Žlučníkový záchvat je jeden velký prevít. Byly tři. Uložili mě na chiriurgickém oddělení B a nade mnou věšely kapačky jednu za druhou. Ani nevím, kolik jich bylo. Splývaly s bílým stropem a jen občas jsem zaregistroval hůlkovým písmem psaný text BRAUN-B. Noc a den splývaly. Lékáři a sestry přicházeli a odcházeli. Bude se operovat. Žlučník se bude operovat. Ještě před tím došlo na odstranění žlučových kamenů. Dva zůstaly v Brně ve Fakultní nemocnici U sv. Anny a jeden kámen našli a odstranili v Jihlavě. Všichni byli na mě hodní, šetrní. Byly to bezbolestné zákroky.
Neskrývám ale strach, který mě při nich provázel. Přesto jsem to nevydržel a v Jihlavě jsem si po onom zákroku zanotoval. Asi dost falešně, ale tamní sestra mě pochválila, prý jsem vůbec jediný, kdo jim tady poděkoval písničkou. Ale co naplat. Operace se nakonec přece jenom konala.
Operace. Zaspal jsem ji. Jako dudek. Pak jsem z veliké dálky uslyšel volání mého jména. Nezbylo, než si poručit, Vilímku, probuď se. Byly čtyři hodiny odpolene. Putoval jsem na jednotku intensivní péče. Poprvé v životě. Úžasný zážitek. Starali se o mne jako o miminko. A opět chvála všem tamním zdravotníkům. Zbytek nemocničních dnů jsem ztrávil na svém lůžku na oddělení chirurgie B. Den mého uzdravení se neodvratně blížil. Díky vzorné péči se blížil rychle. A znovu se budu opakovat. Báječní lékaři, báječné sestry, a vůbec všichni na tamním oddělení. Na dotazník pro pacienty jsem se nejen podepsal, ale uvedl jsem všechno to báječné, čím jsem byl obklopen. Tady jsem si připadal, jako mezi lidmi. Je krásné vidět mladou sestřičku, jak pomáhá staříkovi s převlékáním či namazáním rohlíku máslem. Já to viděl a prožil a proto jsem tento den nazval dnem díkůvzdání celé nemocnici Jihlava.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)