Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
4.8.: Město Jihlava vydalo katalog k výstavě historických fotografií

4.8.: Filmaři hledají v Třebíči komparz pro film Slovo režisérky

4.8.: Eduard Petiška, spisovatel, který nejvíc autorských knih oficiálně věnoval své ženě

4.8.: Dárci krve? V létě nedostatkové zboží

3.8.: Po čelním střetu dvou náklaďáků na Třebíčsku jeden řidič zemřel, druhý utrpěl vážná zranění

3.8.: Na dálnici D1 bouralo před polednem osobní auto a náklaďák, nyní už je dálnice průjezdná bez komplikací

3.8.: Makak jávský z táborské zoo by jako nosič jídla rozhodně neuspěl

3.8.: Komentovaná prohlídka výstavy Sochy mluví v jihlavské galerii

2.8.: U Nového Rychnova zemřel při nehodě osmnáctiletý řidič osobního auta

2.8.: Sýčci letos vyvedli rekordních 95 mláďat

2.8.: Odešel Karel Křesadlo, emeritní ředitel okresního archivu v Jihlavě

2.8.: Na jihlavském magistrátě je nově zřízený dětský koutek plný her a omalovánek

2.8.: Dvojčata Radek a Miloš Kolouchovi získali titul rekordmani roku za absolutně největší sbírku seker a hoblíků

2.8.: Chudobínská borovice u Vírské přehrady je zřejmě o 150 let starší, než se předpokládalo

1.8.: V jihlavské nemocnici je nově rouškomat

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Jak děda František kdysi „zaklel“ zloděje.

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 30.12.2012
Návraty
Kalifornské sluníčko vesele svítilo a já se rozhodl pro první opravdovou procházku po vlastních nožičkách. Za mnoho už nestojí, ale stojí se mi na nich stále ještě obstojně a tak jsem podlehl svodům zdejších chodníků a sám sebe vyslal k procházkování. Ono se řekne chodník, ale tady je chodník elegánem mezi chodníky, které jsem kdy pošlapal. Betonový, rovný, široký a jen pro chodce. Žádné ukrajování chodníků pro kolečkáře se tady nekoná. Výjimku tvoří pouze invalidní vozíky. Cyklisté mají svůj vlastní pruh pod chodníkem a šířkou si nezadá s pruhem pro automobily.
Jak jsem předeslal, vyšlápl jsem s chutí Hanzelky a Zikmunda za poznáním starých cest šlapaných tady před léty za ještě pevných kolenních chrupavek. Co se v ulici, kde vždycky přebývám, za těch pár let změnilo. Domky stojí stále na svých místech, jen v některých se usadil nový majitel. Odešel starý hasič a místo něj se nastěhoval starý válečný veterán z Evropy. Však je to hned poznat. Na domě plápolá ve větru vlajka Spojených států. Ta vlaje na mnoha domech. Patří to ke zdejšímu koloritu. Američané ji mají ve veliké úctě. A pak jsem došel k domečku polských přistěhovalců. Hned je to poznat. Garáž připomíná bazar. Na dvoře stojí stará auta. Hodně stará. Žádný trávník, žádná zeleň, žádná paráda. Žádný pořádek. To po domku ruských obyvatel nezůstalo vůbec nic. Jen pár prázdných květináčů. Místo čeká na nové obyvatele s novým domečkem. Ten přijede buďto na kolech a nebo jej na místo usadí jeřáb. Uvnitř už je vše připraveno k vaření i pobývání. Měl bych poznamenat, že mnozí u nás doma mají větší chaty, nežli jsou tyto domečky k trvalému bydlení. A zdejší obyvatelé si jich považují. Jsou jejich domovy. Tady spí, odtud odjíždějí za prací a večer se sem vracejí.
Proházím cestou takovým nepříliš hlubokým kaňonem na druhou stranu, kde je další domovní zástavba a další krásné a široké asfaltové ulice a báječné betonové chodníky. Tady jsem vždycky obdivoval předzahrádky před jednotlivými domky. A nezklamaly mě. Květiny kvetly úchvatnými barvami, stejně tak keře a kaktusy a v domu u starého pána, takového šedovlasého drobného Japonce, tam jsem opět postál u jeho rudě kvetoucích vánočních hvězd dosahujících výšky přes dva metry. Nebyl doma, a nebo možná že spal. Před léty nám s manželkou utrhl z jednoho keře mandarinky. A vidíte, tuhle scénku si budu pamatovat až do smrti. Jak někdy málo stačí ke štěstí z okamžiku. Takových momentů tady člověk nasbírá mnoho. Třeba teď, stojím před docela obyčejným amerických přízemním domkem v tiché ulici a pohled na neutěšenou předzahrádku, tady se ploty moc nenosí, nutí mě tentokrát, stejně jako před léty, k úsměvu. Pod potrhanou a mnohaletou starou plachtou stojí prastarý a rezavějící auťák, VW, brouk. Starožitnost. A vedle o něco málo mladší VW kombi. Také přikrytý plachtou. Snad aby se nepřehřál. Oba typy u nás doma jezdily. Tady si odpočívají na zaslouženém odpočinku. Tak ahoj. Auťáci!
V další ulici přicházím k domu, kde vždycinky bývala otevřená garážová vrata. A byla i tentokrát. Dokořán. Byl druhý svátek vánoční. Před léty se tady cosi svařovalo a do něčeho mlátilo kladivem. Letos tady stál pan majitel s klapkami na uších, s ochrannými brýlemi na očích. A svátek nesvátek cosi dělal s kusem dřeva na hoblovce. Nesvátečně kvílela do tiché ulice a v něčem mi připomněla naše domácí stachanovce, co mají nejvíc práce o nedělích a o svátcích. Inu, ani Amerika nezná svátkových flákačů. O kus dál za rohem už nebylo slyšet nic a tak cesta pokračovala bez většího pajdání až k místu, kde jsem mezi drátěným plotem pravidelně každé ráno drbal dva staré a obtloustlé basety. Ač bylo odpoledne, byly na zahradě. Mlaskal jsem na ně, volal, ale nepřišli. Ani hlavu nepozvedli. Oba leželi vedle sebe na trávníku pod pomerančovníkem a tvrdě pospávali. Zatrolení psí lenivci. Ale hlavní věc, že jste. Bylo by mi smutno, kdybych vás tady nezastihl. A tak pomalu přicházím k domovu s přesvědčením, že se ve zdejších ulicích a uličkách mnoho nezměnilo. Amerika je pořád stejně čiperná, rozmarná a vrtošivá, jako před léty. Jenom já trošku víc pajdám na levou nohu a trošku víc si ukládám do vzpomínek zase na příště. Snad.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)