Vydáno 26.12.2012
Štědrý den
Purpura na plotně... není. Není na plotně, ale je kdesi kolem mne. A voní, stále voní. Marná sláva, pane Suchý, bez téhle písničky by nebyly letošní české Vánoce v daleké Kalifornii. A na okně u sousedů sedí kočka a venku štěká pes odnaproti a je takřka horký letní den a celý svět se ve mně směje. No, řekněte, kdo by neměl dobrou náladu skrz veskrz, když vás hostitelé hýčkají. Cože si dáme ke štědrovečernímu pokrmu, platýze? Kilo za šedesát dolarů. No, to bude pošušňáníčko a k tomu ještě s českým bramborovým salátem vypracovným zlatými českými ručičkami z amerických organických surovin. Tatínku můj milovaný, tam kdesi nahoře, slyšíš to. Tvůj synek si bude lebedit ještě dál než je daleko za bývalou železnou oponou. Kdo by si to byl pomyslel, Půl století jsem nevytáhl paty za hranice našeho Československého státu. Přečkal dvě okupace a spoustu manifestací, až konečně někdo zacinkal klíčema a neskutečné se uskutečnilo. Letošní české Vánoce budu prožívat celých dvacet čtyři hodin v Kalifornii.
Je štědré dopoledne a já spolu s vnukem jedeme koupit pivo a italskou vodovou zmrzlinu. A teď, čtenáři, pozor. Dojíždíme k pokladně, ve vozíku je balík zmrzliny a krabice s dvanácti láhvemi belgického piva za 15 dolarů. České pivo jsme nenašli. Platíme, či spíš vnuk chce platit, ale pokladní vznáší námitku. Ač je vnuk chlapák jako hora, má vlastní auto i kreditku, pivo nedostane. Není mu jednadvacet. A pokud si jej chceme odvést, ukazuje na mne, tak to pivo musí zalatit ten starý pán, co jde s vámi. Vysvětlení, že jsem dědeček, bylo rázně odmítnuto, I stalo se, dostal jsem do rukou stodolarovku a s noblesou českého magnáta jsem pivo nejen zaplatil, ale také odnesl k autu. Jo, a ještě postřeh, v žádném super či hypermarketu neprodávají cigarety. Nikde žádná reklama, že kouření škodí zdraví. Cigarety se prodávají v takových zvláštních obchodech, kde se nonstop prodává neuvěřitelný sortiment lihovin a piva a kde snad mívají i naše plzeňské, ale je prý drahé..
A další překvapení mě čekalo odpoledne. To jsem jako kluk prožíval velmi těžce a už jsem se nemohl dočkat až přijde Ježíšek. Tentokrát ale přišla americká sousedka, cukrářka, a za dobrou sousedskou spolupráci udělala našim hostitelům dort. Nebylo by to nic divného, kdyby to byl dort, jak jej znám z domova. Tenhle byl ale naprosto vyjímečný. Tvarem i ozdobením. Připomínal část zasněžené hornaté krajiny. Vedle zlatého, ale nejedlého nápisu Merri Christmas bylo po krajině rozeseto pár jedlých cukrových figurek sněhuláků a skřítků a na vrcholku ujížděl Santa se sobím spřežením, žel, také nejedlý. Jen se za cukrářkou zavřely dveře, všichni jsme se pustili do koštování tohoto sladkého zázraku. Byl vynikající. Lehounce se rozplýval na jazyku a mizel v našich lačných dutinách. Úplně jsme zapomněli na předsevzetí, že svoje chuti omezíme na minimum a necháme si je až ke štědrovečernímu stolu.
Musím přiznat, že to byl krásný večer. Přiznala to i naše hostitelka. Na stromečku hořely opravdové svíčičky. Dárků byly hromádky. Ježíšek se plácl přes šekovou knížku. Ale hlavně se povídalo a vzpomínalo. Lidé by si měli povídat. Je toho tolik, co bychom si měli říci a obvykle zjistíme, že už bývá pozdě, že už není se koho ptát. Ptejme se a na nic nečekejme. Stojí za to vědět, vědět víc. Hodně toho vědět. Ptejme se, dokud jsme.
Ladislav VILÍMEK