Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
24.1.: Zájem seniorů a žáků o on-line prohlídky infocentra Jaderné elektrárny Dukovany stále narůstá; hlásí se ze všech koutů České republiky

24.1.: Z policejního deníku: Chcípl pes se na Vysočině nekonal; opilému muži v obchodě padaly kalhoty; zloděj se vloupal do auta

24.1.: Knihovna ve Žďáře nad Sázavou má nový depozit pro naučnou a cizojazyčnou literaturu

23.1.: Umělá ledová stěna v údolí Svratky ve Víru na Žďársku je již otevřena

23.1.: Kulturní dům v Mnichu z poloviny minulého století byl prohlášen za kulturní památku

23.1.: Dobrovolní hasiči z Velkého Meziříčí si letos připomenou 150. výročí od založení sboru

22.1.: Česká centra o vědě, tentokráte s výročím Čapkovy hry R.U.R

22.1.: Z policejního deníku: krádež kočárku; krádež nářadí z auta v Radošově za sto tisíc, řidička při nehodě utrpěla zranění

22.1.: Táborská zoologická zahrada se rozrostla o tři mláďata emu hnědého, další vejce jsou v líhni

22.1.: Na Vysočině se loni vyhlašovalo méně pátrání; policisté často pátrají po dětech, které utíkají z výchovných ústavních zařízení

22.1.: Na Hrádku v Třebíči zůstane alej, přibudou stromy, workout, květnaté a bylinné louky, broukoviště i veřejný gril

21.1.: Z policejního deníku: žena a muž putovali do vězení; poslal peníze, zboží nedostal; řidiči pod vlivem drog

21.1.: Drážní objekt v Rozsochách, jenž sloužil jako veřejné toalety, lampárna, sklad a prádelna, je kulturní památka

21.1.: Agresivní muž na Jihlavsku ohrožoval svou partnerku, skončil v policejní cele

20.1.: Z policejního deníku: sprejer řádil v Krucemburku; krádež věcí z auta v Jihlavě

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 19.2.2008
A zůstaly hromady vzpomínek...
Vzpomínky legionářů plnily stránky mnoha obecních nebo školních kronik. Neuvěřitelné příběhy všedních dnů. Válečných dnů.
Legionář Bohuslav Holub vzpomíná na samý počátek cesty k legiím:
Jdeme opatrně vysokým lesem. Je asi devět hodin ráno. Srpnové slunce proniká až do těch hlubokých karpatských lesů. Plížíme se mlčky a pozorujeme, co se kolem nás děje. Ani po deseti minutách cesty nepřicházíme na ruskou frontu. Hledíme hlavně zachovati správný směr cesty, abychom náhodou nepřišli zpět k "našim". Najednou vidíme, že nás zpozorovaly přední ruské stráže. Přiblížili jsme se ještě několik desítek kroků a vtom zahřměl hlas: Stoj!
Všichni tři jsme porozuměli tomuto povelu a mávnutím růžovými polními dopisnicemi jsme ruské polní hlídce dali najevo, že nemáme nějakých nepřátelských úmyslů. Několikačlenná ruská hlídka přiběhla k nám a seznavši, že nemáme zbraní, zavedla nás k rotnému důstojníkovi. Ten nás pohostil čajem a bílým chlebem, na "pamjat" si nás vyfotografoval, načež jsme odešli ke štábu pluku a posléze ke štábu divise. Zde bylo naším úkolem označiti na mapě umístění baterií, jakož i strojních pušek, a dále sídlo plukovního štábu, který byl velmi dobře skryt. Bylo nám slíbeno, že příští noc sídlo štábu pluku dostane granátové pozdravy. Nato jsme šli pěšky do města Roman, kde již bylo více Čechů, většinou se vzdavších. a v počtu asi 1200 pokračovali jsme v cestě k Bakeu, dále přes Jassy do Ungen. Dobrosrdeční Rumuni a Rumunky přinášeli nám vodu, ovoce a hrozny, jež právě dozrávaly. Všude jsme budili pozornost, zvláště v Jassách, kde na hlavní třídě se šlo do kroku, při čemž se zpívala a hvízdala písnička "Šla má milá na houby".
Legionář Alois Holzmann vzpomíná na Bachmač:
Vesnice Doč je skryta za tratí. Byla prázdná. Štábní kapitán Kadlec útočil na vesnici tak prudce, že Němci byli překvapeni, zanechali tam výzbroj i výstroj a zachránili holé životy. Tu a tam přišli na pomoc bolševici. To jsme s nimi chytli! To bylo vojsko! Vyzbrojeni byli nádherně: Pušky dokonce některý dvě najednou, ba i lehký kulomet, pás s patronami přes prsa, papáchu přes ucho a ještě něco, co my neměli. Otýpku slámy. Co s ní budou dělat? Nemohli jsme pochopit. Ale později jsme uviděli, že byli chytřejší než my. Do toho bláta lehnout a střílet, byla od nich skutečná oběť. Vždyť se mohli umazat a bolševický voják sice si nečistil šaty jako my, ale přece chtěl vypadat pěkně. Co by mu řekly báryšni, až by se před nimi objevil zamazaný? I položil si otýpku na zem, lehl si na ni a střílel. Parkrát si střelil, sebral otýpku a zmizel. Tím způsobili jenom zmatek. Utíká, křičí: Germénec nastupájet ! a všichno, co nebylo pevné povahy, utíkalo s ním. A postupovat dopředu? Kdo jim může poroučet? Pažbama jsme je nutili. Alespoň, aby byl větší rámus, i když už netrefí. A ten lehký kulomet nestřílel, protože dobrák bolševik nevěděl, jak s ním zacházet.
Naše nálada byla daremná. Teprve teď jsme si uvědomili, co je ukrajinské bláto, kterého jsme si dříve nevšimli. Poznali jsme, co umí, jak překáží, když šlo o krk nejen nám, ale i těm druhým. Snad bylo ještě horší než Němci. Těch se zbavíš, ale bláta ne. Pekelná palba Němců dodává nám odvahy. Snažíme se mířitco nejlépe, neměli jsme tolik nábojů jako oni, každá naše rána musí letět podle německé hlavy velmi zblízka, chceme, aby každá trefila. Kde jsou ty časy, kdy se na rakouské frontě střílelo jen tak pánubohu do oken. Chlapci se drží, objímal bys je, kdyby to bylo možné. Ten první křest jim jde k duhu. Nemusíme míti strach, že nevydržíme. Takhle zvítězíme!
Legionář Jan Těšínský vzpomíná na dramatické okamžiky v Itálii:
Soustřeďovala nás jediná myšlenka: Kopec musí býti náš. Jednu chvíli, kdy bratr Klímek jsa raněn klesal, fronta naše zakolísala, ale jen na okamžik. Bratří, kteří mezi tím viděli, jak někteří klesli mrtví neb těžce raněni, s novým elánem přímo fascinujícím útočili na rakouské posice a po dobytí jich dále na druhé a třetí až k polním dělům. Možno říci, že rozhodný okamžik zachránil bratr Klímek, který, ač těžce raněn, povstal a s nadlidskou námahou a přemáháním bolestí vedl útok dále. Mezi bojem dozvěděli jsme se, že padl bratr Mlejnek a celá řada druhých bratří. Jestli až dosud jsme vedli boj slušný, nastala nyní pravá řež, a bratří, zvláště Valtr a Zavadil, přímo šílí a vraždí bez milosti. Rakouská přesila, která byla na vrch před útokem dirigována, jsouc den před tím dezertovavším Italem varována před útokem červených ďáblů, jak nás nazývali, byla rozbita, jsouc překvapena rychlostí a divokostí boje, a utíkala jednak do zajetí, jednak do zadu ke svým. V jedné chvíli zavolal kdosi, že na nás zleva útočí. Ohlížíme se a vidíme řady rakouských vojáků utíkati dolů. Vtom však se zmíněný bratr již opravuje, že jsou to zajatci. Vtom běží bratr Macák doleva a volá: Na pomoc Sedleckýmu, tam je zle! Bratr podporučík Motl dává rozkaz obsaditi posice a držeti za každou cenu do příchodu posil, které již na druhou urgenci nepřicházejí. Bratr Pivko jich prostě neměl. Čechoslováci i Jihoslované, jichž několik s námi bylo, útočili všichni.
Vrch byl obsazen. Rakušané v blízkých, narychlo nahozených drátěných překážkách sledovali naši činnost a vyčkávali, co bude dále. My očekávali výměnu, unaveni a nervově vyčerpáni, s obavou, aby tak draho celou řadou životů drahých bratří vykoupené vítězství mělo přijíti nazmar nelogicky zdlouhavým postupem Italů. Konečně k poledni nebo po poledni dostalo se nám výměn a my na rozkaz bratra Pivka stáhli jsme se dolů, kde teprve jsme počítali svoje ztráty a ztrnuli jsme, jaké na náš malý počet byly velké.
Na mnoha místech našeho kraje stojí památníky padlých. Připomeňme si jejich jména. Věnujme pozornost okolí těchto památných míst. Pro naši svobodu obětovali to nejcennější, vlastní životy.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)