Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.3.: Z policejního deníku: šestnáctiletá dívka byla opila a agresivní; zloděj kradl alkohol a současně napadl zaměstnance prodejny

18.3.: Ulice Hybrálecká v Jihlavě bude od pondělí 25. března z důvodu oprav uzavřena, objížďka povede po ulicích Romana Havelky a Okrajová

18.3.: U Pacova někdo postřelil brokovnicí orla mořského, má zlomené křídlo

18.3.: Jihlavané cvičením podpoří lidi s roztroušenou sklerózou

17.3.: Z policejního deníku: muž nalezl tříštivý granát; zloděj ukradl sazenice jedlí a smrků

16.3.: Z velkomeziříčského zámku: sbírka měřidel

16.3.: Výstava nástěnných kuchařek - Dobré samo se chválí v třebíčské galerii Tympanon

16.3.: Večerní prohlídky Moučkova domu ve Žďáře nad Sázavou

15.3.: Řidiči, jezděte opatrně, dávejte pozor na putující žáby, jsou to přirození regulátoři třeba komárů

15.3.: Z policejního deníku: žena naletěla podvodníkovi, přišla o 150 tisíc korun

15.3.: Oprava hradu Kámen pokračuje, zatím se podařilo odkrýt otvor původního rozetového okna, přibude třeba i pavlač

14.3.: Z policejního deníku: nehoda si vyžádala dva zraněné, řidič nadýchal téměř 1,5 promile

14.3.: Psychologická pomoc pro rodičky a maminky nejen v šestinedělí v havlíčkobrodské nemocnici

14.3.: 14. březen 1939 - Poslední večerní "křty" jihlavských Židů

13.3.: Z policejního deníku: falešný telefonát připravil muže o 360 tisíc korun; zloděj si odnesl z chaty padesát litrů slivovice

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 15.2.2010
Výlet do lesa mrakodrapů
Napadlo mě začít básničkou z dětství. Mraveneček v lese, těžkou kládu nese... Tak jsem si připadal v sobotním odpoledni při návštěvě Dolního města v San Diegu. Stál jsem uprostřed lesa mrakodrapů. Všude kolem lesknoucí se betonová monstra obalená sklem a podivuhodně vysoké domy zdobené žebříkovými klikyháky od půdy až do přízemku. Prý zbytky staré zástavby, která ještě před pár lety byla předurčena k demolici a dnes se závratným tempem renovuje do původní podoby. Do vybydlených prostor bezdomovců, kriminálníků a narkomanů se postupně stěhují luxusní restaurace, hotely a kanceláře. Těch není nikdy nikde dost. Kanceláře jsou nejpotřebnější všude na světě.
Ale vraťme se k básničce. Tu kládu by tady žádný mraveneček nenosil. Zdejší termiti se zbytečně nedřou, oni tu kládu jednoduše sežerou, a basta. Běda zdejším dřevěným domům. A co je s těžkou dřinou, tu převzali mexičtí dělníci a stroje. Gigantické jeřáby, bagry a autotahače. Dívat se z chodníku na vrcholky mrakodrapů je věc ošidná. Měl jsem dojem, že se naklánějí, že co nevidět musí některý z nich spadnout. Nespadl žádný. Jenom mě zatraceně dlouho loupalo za krkem. A pak přišla možnost vystoupat na jeden z těch menších objektů tvořících zdejší zábavné centrum. Zatímco většina zvědavců se tlačila u zábradlí, já stál opodál. Nemám rád výšky, mám závratě a potom, kdo mi zaručí, že ta zábradlí jsou dobře ukotvena. Nechci tady v Americe spadnout. A z takové výšky. I to pojištění by mi bylo houbec platný. Byl bych na placku...
Zmínil jsem zábavné centrum. Něco jako náš jihlavský City Park, co dráždí city nejednomu starousedlíkovi. Ale několikanásobně větší, s garážemi pro několik tisíc aut. A aby člověk trefil k tomu svému, jsou jednotlivá patra očíslována a pro analfabety a pro dětičky jsou opatřena symboly ovoce a zeleniny. My jsme zaparkovali v pátém patře u rajského jablíčka. Zdejší americké zábavné centrum dokáže rozdráždit všechny smysly. I nesmysly vám podstrčí. Je to neuvěřitelný slepenec všech možných architektur, pod i nadchodů, pohyblivých schodišť, teras, přístřešků. Malé krámky střídají obrovské výklady velkoprodejen všeho možného, vůně všech možných kuchyní se line z bufetů i luxusních restaurací a posedět si můžete v kinech, v divadle, v koncertním sále nebo obdivovat zdejší baletní scénu. Tam se vypravila naše hostitelka s vnučkou a my prolézali nástrahami světových výrobců kosmetiky a módního zboží. Líbila se mi jedna kožená dámská kabelka. Byla umístěna v chromované kleci pro papoušky. Cena 1.300 $ bez daně. Stačilo připočítat nějakých 9%, vytáhnout kartu, zaplatit, a taška by bývala byla moje. Byl by to valentinský dárek pro moji ženu. Nebyl. Kabelka zůstala v kleci. Zůstalo tam i mnoho dalších tašek a taštiček. A ještě dražších. Jako český pensista mám u nás doma takřka na všechno, tady mě doběhli, tady nemám skoro na nic. Na co jsem chodil celý život do práce, to nevím. Tady mi nad tím vším zůstává rozum stát...
A nakonec si nechám dvě překvapeníčka. Jak tak šlapeme, zaslechla moje žena cosi známého: Hele, povídá, tam ti dva mluví slovensky. Nedalo mi to. Ani na chvíli jsem nezaváhal jsem se k nim přitočil a slovensky pozdravil: Dobrý den. Usmáli se a krátce jsme porozprávěli. Paní je tady na návštěvě u syna, já zase u dcery. Tak ať se máme všichni hezky, a s tím jsme se rozešli. Jako tenkrát, za federace. Každý si šel po svém. A to druhé setkání. To bylo u zmrzlináře, co prodával jogurtové zmrzliny s desítkama příchutí. Tady nás dvojice mladých lidí oslovila anglicky. Chlapec a děvče, sourozenci, bylo jim tak kolem patnácti let. Jak prý mluvíme, bylo jim to nějak povědomé. Mluvili jsme česky. Zajásali. Měli českého tatínka z Prahy. Ale česky je nenaučil ani slůvko. Jen lízat zmrzlinu, jak jsem zjistil, tu lízali se stejnou chutí, jako my, Češi. Tak alespoň v něčem jsme tu českou tradici nezapřeli - Jak k jídlu, tak k dílu...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)