Soudě podle krajiny bez kopečků a s řadou topolů na horisontu. Opodál jiné děvče sbírá klásky. Ani zrno na zmar. To se v našich zemích traduje od nepaměti. Nejdříve jen ústním podáním, později hesly na titulních stránkách všech novinových plátků v naší bývalé ČSSR. A nesmím zapomenout ani na koňský potah se žebřiňákem. Obrázek nakreslil Mikoláš Aleš v roce 1901, kdy o traktorech a sklizni obilovin kombajny neměl nikdo ani tušení. Proč to vlastně uvádím. Máme 21. století. V naší zemi už nehrabeme, alespoň ne hráběmi. Kroje jsou také vidět jen folklorních festivalech. Titulní list by si zasloužil obrázek ze současnosti. Realisticky nebo romanticky, to už je jedno. Je co ukazovat. Je čím se pochlubit. To platí i pro ty, kdož se rozhodnou využít služeb organisace sestavující rodokmeny těm, jejichž kořeny zapustily v naší hlíně. V Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku. Autor publikace to rozepsal ještě podrobněji, pro Bohemian [Czech], Slovak, Moravian, German-Bohemian [Bohmisch], Hungarian, Jewish, Rusyn a Silesian. Tak viva vida, co nás tady bylo. Já osobně, shodou osudového okamžiku, patřím mezi Czechisch, ale jeden můj přítel je evidentně Bohmisch. Musím mu to povědět. Určitě bude překvapen, on pořád zdůrazňuje, že je jihlavský Němec.
Nějak se ne a ne odpoutat od domova. Třeba jen prstíčkem po papíru. Zase nakukuju do dalšího drobného výtisku českého domečku v Balboa parku v San Diegu. Před pár týdny jsem tam rovnal ve větru naši českou vlajku. A taky slovenskou. Vítr je tam zamotal. A taky jsem před časem uvedl na Regionalistu, že v onom propagačním výtisku je zatraceně hrubá chyba - Václav Kraus of President Czech Republic. Of of ci uf uf. Ale já se tentokrát probíral ještě dalšími několika odstavečky. A co čert nechtěl. Prvním presidentem ČSR byl plným jménem Tomas Garrigue Masaryk a o vznik samostatného státu se vedle něho nepřičinl Generál Miloš Štefánik, ale pokud je nám všem známo, ano je známo, Milan Rastislav Štefánik. Ten Miloš mi připodobnil jiného generála, tajemníkového Milouše Jakešovýho, který se ovšem nepřičinil o nic a ještě s ním byla nakonec legrace. Ale čtěme dál, tiskařům vypadlo pár písmenek, Jan Kollar se vždy psal s dvěma "l", totéž v případě Gregora Johanna Mendela, Johann se vždy psal s dvěma "l", totéž v případě Gregora Johanna Mendela, Johann měl vždy dvě "n", ale to se může stát v každé knize. Na jediném nevelkém lístečku papíru by se to ale stávat nemělo. A pojďme dál, Alois je od narození Jirásek a nikoliv Jerásek a známý malíř Otokar Mařák byl od narození Julius, leda že by měl stejně úspěšného bratra někde v cizině a u nás doma se o tom nevědělo. Mám výhrady i k básníkovi Karlu Čapkovi, já v něm spatřuji především výtečného spisovatele a stejně úspěšného dramatika a mezi světoznámými hudebními skladateli postrádám jedno jméno, a zvláště v tomto jubilejním roce by tam rozhodně nemělo chybět, jméno Gustava Mahlera. Určitě je znám víc, než Rudolf Friml, u něhož je v závorce uvedeno Rose Marie, zatim co Mahlerovi by závorkám nestačila celá jedna stránka. A co vidím ještě, spíš nevidím. Tuším. Jsem o tom dokonce přesvědčen. Proč by uvedený lístek nemohl být opatřen českým a anglickým textem. Ať se návštěvníci podívají, jak u nás doma píšeme, a Češi, ať tady v tom příšeří pookřejí, když už personál česky neumí ani slůvko. A potom ta mapka naší republiky a to naše hlavní město Prague. Prague, jaka Prague. My máme Prahu, píšeme Praha, a to Prague bych dal do závorky. Alespoň já bych to tak udělal. Pro mne je Praha Prahou, to máte marný... A teď mi dovolte, abych si s chutí zapěl a trošičku se nadmul. Jsem Čech a my Češi, my Prahu nedáme, radši ji... Ale to už přeháním. A tak raději končím a všem vám doma nepřeji žádnou kalamitu mik, mik, mik...