Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.3.: Z policejního deníku: šestnáctiletá dívka byla opila a agresivní; zloděj kradl alkohol a současně napadl zaměstnance prodejny

18.3.: Ulice Hybrálecká v Jihlavě bude od pondělí 25. března z důvodu oprav uzavřena, objížďka povede po ulicích Romana Havelky a Okrajová

18.3.: U Pacova někdo postřelil brokovnicí orla mořského, má zlomené křídlo

18.3.: Jihlavané cvičením podpoří lidi s roztroušenou sklerózou

17.3.: Z policejního deníku: muž nalezl tříštivý granát; zloděj ukradl sazenice jedlí a smrků

16.3.: Z velkomeziříčského zámku: sbírka měřidel

16.3.: Výstava nástěnných kuchařek - Dobré samo se chválí v třebíčské galerii Tympanon

16.3.: Večerní prohlídky Moučkova domu ve Žďáře nad Sázavou

15.3.: Řidiči, jezděte opatrně, dávejte pozor na putující žáby, jsou to přirození regulátoři třeba komárů

15.3.: Z policejního deníku: žena naletěla podvodníkovi, přišla o 150 tisíc korun

15.3.: Oprava hradu Kámen pokračuje, zatím se podařilo odkrýt otvor původního rozetového okna, přibude třeba i pavlač

14.3.: Z policejního deníku: nehoda si vyžádala dva zraněné, řidič nadýchal téměř 1,5 promile

14.3.: Psychologická pomoc pro rodičky a maminky nejen v šestinedělí v havlíčkobrodské nemocnici

14.3.: 14. březen 1939 - Poslední večerní "křty" jihlavských Židů

13.3.: Z policejního deníku: falešný telefonát připravil muže o 360 tisíc korun; zloděj si odnesl z chaty padesát litrů slivovice

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 18.1.2010
Nedělička, neděle
Americká rána bývají stejná, jako ta naše. Oči mžourají do bílého stropu, pak letmo zavadí o pětilistou vrtuli ventilátoru zavěšeného spolu se světlem uprostřed světnice a pomalu, polehoučku, otvírají se dokořán do slunečních paprsků tančících po kovových okenních rámech a lechtají hřbety knih na poličce na stěně. Snažím se přečíst alespoň pár titulů. Nedaří se. Malá písmenka se rozplývají. Snad až na jednu z těch nejbuclatějších, tu s červeným názvem Ceramic & Stone Tile. Ne, ne, tohle není ta moje světnička se starým dřevěným stropem provrtaným červotočem, kterého jsme řadu let naháněli různými přípravky, až se patrně namíchnul a vystěhoval se do sousední stodoly. Tohle není ten nedělní čas doprovázený úpěním travní sekačky nebo cirkulárky jednoho místního stachanovce nedbajícího daru Hospodina, jenž lidstu oznámil, že sedmý den světiti bude...
Co naplat. I Amerika musí vstávat na nohy, opatrně s nimi zahýbat a pak šupky hupky do auťáku a hurá na snídani. Moje letora už na žádné hurá nedá. Od té doby, co jsme přestali bojovat o zelené zlato, o hnědé a černé zlato, o každou sklizeň čehokoliv a o světový mír, už žádné hurá. Všechno pěkně pomaloučku a polehoučku. Jak říkávala nebožka naše sousedka: Pomalu se vystavěla Praha. Ale povídejte to zdejším, než bych to ze sebe vykoktal, už jsou deset mil odtud a cpou se hemenexem a funí si do počmáraného nedělního trika. A tak jsme si po skoro českých ranajkách vyšlápli v kraťasech do zimního kalifornského rána. Na chodnících nikde nikdo, jen pár hovínek po pejscích a loužiček u hydrantu. Mimochodem, jedna dobrá věc, obrubníky asi deset metrů před a za hydrantem jsou nabarveny na červeno. Tady se nesmí parkovat. Tady musí být stále volný prostor pro hasiče. A věřte mi nebo ne, ono se to dodržuje. Tak jsme dál zvolna procházeli vylidněnými ulicemi až na okraj dálnice co má deset proudů a kde to hučí ve dne i v noci, jak v rozzuřeném úlu. A hučelo to i v neděli. Valilo se to a předjíždělo a hrnulo jak o závod. Že by do kostela či nějaké modlitebny a nebo do gigantické mormonské katedrály z bílého mramoru? Takových důstojných staveb a stavbiček je tady bezpočet. Mýlil jsem se. Nedělní duchovní život začíná až od desáté hodiny. Do té doby sviští po městě jen atheisti a duchovně či duševně zaostalí...
Jak jsem již uvedl. Procházeli jsme se podél spících domečků a zhluboka oddechujících předzahrádek plných palem a pepřovníků a křovisek a roztodivných kaktusů a květin a také pohozených igelitových balíčků s novinami. A jak se tak našinec zvědavě dívá, vidí před některými domečky i několik balíčků. Dokonce rozježděných auty jedoucími do garáže a zase ven a nebo pošlapaných či rozmočených postřikovači, co se každé ráno a večer spouští do vadnoucí zeleně, aby úplně neuschla. Říkám si, divní jsou ti zdejší lidé. Divné zvyky. Snad zlozvyky. Nevadí mi, že nečtou. Také těch novin moc nenačtu. Ale oni neuklízí. Já uklízím. Já doma zametám i veřejné prostranství. Dobrovolně, bez fízlování uličního důvěrníka. A nestydím se přiznat, já zametám i tady. V Kalifornii, v San Diegu. Chodník kolem celého domu ještě část ulice pod obrubníkem zásobovanou smetím od dětiček z nedalké školičky. Jsem patrně jediný Čech v USA, který takto významně representuje svůj národ a svoji vesničku nicku tam na Českomoravské vysočině, o které zdejší američní sousedé vědí pendrek.
Já budu končit, ale všemu nedělnímu dění nebyl zdaleka konec. Ale o tom zase až příště. Klepu tady do počítače a vy si zatím doma pěkně vyspáváte do nového dne. Tady je neděle 17. ledna 5 hod. 56 minut a u vás je pondělí 18. ledna 2 hod. 57 minut - tu minutu navíc jsem pasl poslední řádek. Dobrou noc.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)