Co naplat. I Amerika musí vstávat na nohy, opatrně s nimi zahýbat a pak šupky hupky do auťáku a hurá na snídani. Moje letora už na žádné hurá nedá. Od té doby, co jsme přestali bojovat o zelené zlato, o hnědé a černé zlato, o každou sklizeň čehokoliv a o světový mír, už žádné hurá. Všechno pěkně pomaloučku a polehoučku. Jak říkávala nebožka naše sousedka: Pomalu se vystavěla Praha. Ale povídejte to zdejším, než bych to ze sebe vykoktal, už jsou deset mil odtud a cpou se hemenexem a funí si do počmáraného nedělního trika. A tak jsme si po skoro českých ranajkách vyšlápli v kraťasech do zimního kalifornského rána. Na chodnících nikde nikdo, jen pár hovínek po pejscích a loužiček u hydrantu. Mimochodem, jedna dobrá věc, obrubníky asi deset metrů před a za hydrantem jsou nabarveny na červeno. Tady se nesmí parkovat. Tady musí být stále volný prostor pro hasiče. A věřte mi nebo ne, ono se to dodržuje. Tak jsme dál zvolna procházeli vylidněnými ulicemi až na okraj dálnice co má deset proudů a kde to hučí ve dne i v noci, jak v rozzuřeném úlu. A hučelo to i v neděli. Valilo se to a předjíždělo a hrnulo jak o závod. Že by do kostela či nějaké modlitebny a nebo do gigantické mormonské katedrály z bílého mramoru? Takových důstojných staveb a stavbiček je tady bezpočet. Mýlil jsem se. Nedělní duchovní život začíná až od desáté hodiny. Do té doby sviští po městě jen atheisti a duchovně či duševně zaostalí...
Jak jsem již uvedl. Procházeli jsme se podél spících domečků a zhluboka oddechujících předzahrádek plných palem a pepřovníků a křovisek a roztodivných kaktusů a květin a také pohozených igelitových balíčků s novinami. A jak se tak našinec zvědavě dívá, vidí před některými domečky i několik balíčků. Dokonce rozježděných auty jedoucími do garáže a zase ven a nebo pošlapaných či rozmočených postřikovači, co se každé ráno a večer spouští do vadnoucí zeleně, aby úplně neuschla. Říkám si, divní jsou ti zdejší lidé. Divné zvyky. Snad zlozvyky. Nevadí mi, že nečtou. Také těch novin moc nenačtu. Ale oni neuklízí. Já uklízím. Já doma zametám i veřejné prostranství. Dobrovolně, bez fízlování uličního důvěrníka. A nestydím se přiznat, já zametám i tady. V Kalifornii, v San Diegu. Chodník kolem celého domu ještě část ulice pod obrubníkem zásobovanou smetím od dětiček z nedalké školičky. Jsem patrně jediný Čech v USA, který takto významně representuje svůj národ a svoji vesničku nicku tam na Českomoravské vysočině, o které zdejší američní sousedé vědí pendrek.
Já budu končit, ale všemu nedělnímu dění nebyl zdaleka konec. Ale o tom zase až příště. Klepu tady do počítače a vy si zatím doma pěkně vyspáváte do nového dne. Tady je neděle 17. ledna 5 hod. 56 minut a u vás je pondělí 18. ledna 2 hod. 57 minut - tu minutu navíc jsem pasl poslední řádek. Dobrou noc.