Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
22.10.: Z policejního deníku: muž v Telči okradl svého známého či muž, který fyzicky napadl ženu

22.10.: Výzva praktických lékařů z Vysočiny: nepodceňujte náhlé změny svého zdraví

22.10.: Víte, že když jde o život přeparkovat nestihnete?

22.10.: V oblasti zabezpečení chat a chalup je stále co zlepšovat; letos policisté na Vysočině řešili 33 případů vloupání

22.10.: V Dukovanech provádí mimořádnou údržbu hlavních cirkulačních čerpadel

22.10.: Tržnice na Masarykově náměstí v Jihlavě v pátek končí

22.10.: Propadlé řidičské průkazy už ministerstva částečně tolerují; nejen jihlavskému odboru dopravy se tak ulevilo; v Jihlavě ve středu dokonce obsloužili všechny klienty

22.10.: Na Staroměstském náměstí probíhal hlavně občanský protest proti vládě

22.10.: Medvědi v táborské zoo marně vyhlíží návštěvníky

22.10.: Do židovské čtvrti v Třebíči budou moci vjet pouze její obyvatelé a podnikatelé

21.10.: Z policejního deníku: rvačka v Jihlavě; krádež čerpadla či hledaný muž skončil ve vězení

21.10.: V Urbanově bouraly dva traktory, jeden řidič byl opilý

21.10.: V Prostředkovicích na silnici I/38 silničáři potrvá do pátku reklamační oprava, dopravu řídí semafory

21.10.: Silnice I/38 mezi lokalitou u Vránů a křižovatkou Svatý Kříž na Havlíčkobrodsku se opravuje, provoz řídí semafory

21.10.: Nevstupujte do nemocnice, pokud nemusíte

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 11.1.2010
Slunce, seno, jahody...
Co všechno člověka nenapadne, když na místo brouzdání sněhovou břečkou se solí prochází sluncem zavalenou zelení. A zeleň je všude. Nikdy mě nenapadlo, kolik odstínů může mít taková docela obyčejná zelená barva. Je jich spousta. Nepřeberná spousta. Nekonečné hledění do zeleně. Obrovitánská paleta pro všechny malíře na světě. Ale cesta k zeleni není tak romantická, jak by se na první pohled zdálo. Tam u nás doma vyjdu z domova a rázem mě nějaká ta zeleň padne do oka. Tady v San Diegu vyjdu z domu a rovnou do šedi betonových cestiček, chodníků a ulic. Kousky zeleně před zdejšími příbytky nestačí konkurovat betonu. A bez betonu není cest a bez cest nelze dojít k opravdové zeleni. Ale co dojít, kdo by tady ztrácel čas, k zeleni je třeba dojet. Až na úplný začátek oné zeleně všech možných zelení...
Na samém začátku, nevím proč, napadlo mě slunce. No dobře, to je tady od rána do večera, a ne a ne se alespoň odpoledne schovat za mráček. Proč ale to seno, ty jahody. Po senu tady není ani památky. Tady se senu nedaří. Seno tady nemá sebemenší šanci zavonět. Sekačky tady brázdí trávníky jak pominuté. Je to jako letní stříhání vlasů u holiče, pěkně na kraťoučko. A jahody, na ty mám stále chuť. Miluju jahody. Ty naše lesní, voňavé. Stačí hrstka a máte jahodový den. Kdysi rostly na mezích takové pobledlé, říkali jsme jim truskavce. Na těch sem si taky pochutnával. Mezi tím, co tady vzdychám po senu a jahodách, a podvědomky po domově, dojeli jsme k té vytoužené zeleni. Jmenuje se Balboa park. Po španělském mořeplavci a objeviteli Vasco Nunez de Balboa.
Těžko si představit 4,9 km2 zeleně posazené v honosném paláci ve španělském koloniálním stylu plném věžiček, plastik, reliéfů a fontán. A ta zeleň. Trávníkové plochy, které v mnohém předčí naše matrace v postelích. Člověk může po nich volně procházet, jak ho napadne. A pokud jej nic nenapadá, může usednout, může ulehnout a může se i prospat. Sedí tady na slunci celé rodiny. Tráví tady čas oběda s obloženými vekami, pytlíky s kukuřicí a lahvemi čisté pitné vody. Sem tam polehává i nějaký ten slušně vypadající bezdomovec, kterému stačí k obědu slunce a napaječka s pitnou vodou, která je zdarma.
Květiny. Co tady je na záhonech květin, které tam u nás doma kupujeme do pugétů po jedné či po dvou, protože stojí dost peněz. Tady se vyhřívají celé trsy velikosti keřů. A potom celé záhony muškátů, hledíků, lobelek, narcisek, co znám z domova. A další a další, co neznám, a co okukuji zvědavě spolu s ještě zvědavějšími japonskými turisty. Když už jsme u těch Japonců. Jedna zdejší zvláštnost. Ta mě upoutala. Japonská zahrada přátelství. Plácek pokrytý kameny a zelení a jezírky a mostky. Válka skončila, zapomeňte. A nebo nezapomínejte, chceme být a budeme přáteli... Tam u nás doma byly podobné parčíky, náměstí, školy. Samá družba, samé přátelství. A jednoho dne přijeli přátelé znovu, a v tancích, a bylo po všem...
Území Balboa parku bylo založeno v roce 1868 a od té doby se tady pečuje o každý strom. A je to znát. Některé jsou úžasné, obrovité, s korunou jak velikánský slunečník, pod který se pohodlně vejde více jak stovka lidiček. Palmy se směle ženou vzhůru k nebi. Za obdiv stojí kůra těchto stromů, od hladké jak po hoblíku, až po drsnou a rýhovanou jak rašple a ještě hrubší. A což teprve botanická zahrada se skleníkem a spoustou tropické zeleně a roztodivných květů. Člověk chtě nechtě musí žasnout nad fantasií Matky přírody.
Většina zdejších staveb byla zbudována v roce 1915, kdy tady probíhala výstava representující Panamu a Kalifornii. Dnes jsou sídlem galerií a museí, divadel, hotelů a restaurací. Nelze vynechat ani světoznámou zoologickou zahradu, na kterou nestačí jedna celodenní prohlídka. Rád bych se ještě zmínil o pavilonu, kde jsou umístěny gigantické varhany s 4518 píšťalami. Tady se pořádají koncerty pod širým nebem. Vstupné je dobrovolné a hlediště pojme odhadem pár tisícovek posluchačů. Měl jsem možnost tady posedět. A poslouchat. A neslyšet přitom hukot dopravních letadel přistávajících vždy po jedné minutě na nedalekém letišti. Hudba má obrovskou moc. Stejně jako ta všechna roztodivná zeleň Balboa parku. Na jedné z věží zní krátce zvonkohra. Je šest hodiny odpoledne. Stmívá se. V parku se rozsvěcuje tisíce světel. A park žije dál. Celých 24 hodin je všem lidem přístupný. Je malebný, je tichý, je nezapomenutelný. Odjíždím po betonové vozovce, ale stále cítím dotek zeleného trávníku. Je jako pohlazení po těle i po duši...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)