Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
16.8.: Žádná půjčka není špatná; při problémech se splácením musíte komunikovat s bankou nebo s úvěrovou společností

16.8.: Z policejního deníku: zloděj napáchal škodu přes třicet tisíc; při nehodě utrpěli zranění dva lidé

16.8.: Silnice kolem Šeptouchovských skal v Ledči nad Sázavou je uzavřena pro auta i pěší, v místě probíhají práce na zajištění skalního masivu

16.8.: Rakušanka, která jela na technoparty do Meziříčka, byla pod vlivem drog; dalších 40 gramů měla ve voze

16.8.: Pozor na neoficiální stránky s elektronickými dálničními známkami! Účtují zbytečné poplatky

16.8.: Kraj Vysočina požádá o dotaci na venkovské prodejny, rozdělí čtyři miliony korun

16.8.: Jihlavští policisté pátrají po tříletém chlapci, matka jej nepředala příbuzné, která jej má dle rozhodnutí soudu v péči

16.8.: Jihlava chystá výstavu s Příběhy našich sousedů

16.8.: Dobrovolníci z Jižní Korey přiletěli pomáhat do Třebíče

15.8.: Z policejního deníku: krádež jízdního kola; policisté dopadli zloděje sportovního vybavení a peněženky

15.8.: Vycházka s muzejníkem Stanislavem Mikulem za žďárským barokem

15.8.: Strašidlo cantervillské se v srpnu vrací na tuzemské hrady a zámky

15.8.: Jihlavské krematorium bude mít nové oplocení

15.8.: Horácký džbánek v jabloňovém sadu ve Žďáře nad Sázavou nabídne spoustu muziky i zábavy pro děti

14.8.: Českobělská kronikářka pátrala po rodném domě vězněného přibyslavského faráře Františka Krále

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 11.1.2010
Slunce, seno, jahody...
Co všechno člověka nenapadne, když na místo brouzdání sněhovou břečkou se solí prochází sluncem zavalenou zelení. A zeleň je všude. Nikdy mě nenapadlo, kolik odstínů může mít taková docela obyčejná zelená barva. Je jich spousta. Nepřeberná spousta. Nekonečné hledění do zeleně. Obrovitánská paleta pro všechny malíře na světě. Ale cesta k zeleni není tak romantická, jak by se na první pohled zdálo. Tam u nás doma vyjdu z domova a rázem mě nějaká ta zeleň padne do oka. Tady v San Diegu vyjdu z domu a rovnou do šedi betonových cestiček, chodníků a ulic. Kousky zeleně před zdejšími příbytky nestačí konkurovat betonu. A bez betonu není cest a bez cest nelze dojít k opravdové zeleni. Ale co dojít, kdo by tady ztrácel čas, k zeleni je třeba dojet. Až na úplný začátek oné zeleně všech možných zelení...
Na samém začátku, nevím proč, napadlo mě slunce. No dobře, to je tady od rána do večera, a ne a ne se alespoň odpoledne schovat za mráček. Proč ale to seno, ty jahody. Po senu tady není ani památky. Tady se senu nedaří. Seno tady nemá sebemenší šanci zavonět. Sekačky tady brázdí trávníky jak pominuté. Je to jako letní stříhání vlasů u holiče, pěkně na kraťoučko. A jahody, na ty mám stále chuť. Miluju jahody. Ty naše lesní, voňavé. Stačí hrstka a máte jahodový den. Kdysi rostly na mezích takové pobledlé, říkali jsme jim truskavce. Na těch sem si taky pochutnával. Mezi tím, co tady vzdychám po senu a jahodách, a podvědomky po domově, dojeli jsme k té vytoužené zeleni. Jmenuje se Balboa park. Po španělském mořeplavci a objeviteli Vasco Nunez de Balboa.
Těžko si představit 4,9 km2 zeleně posazené v honosném paláci ve španělském koloniálním stylu plném věžiček, plastik, reliéfů a fontán. A ta zeleň. Trávníkové plochy, které v mnohém předčí naše matrace v postelích. Člověk může po nich volně procházet, jak ho napadne. A pokud jej nic nenapadá, může usednout, může ulehnout a může se i prospat. Sedí tady na slunci celé rodiny. Tráví tady čas oběda s obloženými vekami, pytlíky s kukuřicí a lahvemi čisté pitné vody. Sem tam polehává i nějaký ten slušně vypadající bezdomovec, kterému stačí k obědu slunce a napaječka s pitnou vodou, která je zdarma.
Květiny. Co tady je na záhonech květin, které tam u nás doma kupujeme do pugétů po jedné či po dvou, protože stojí dost peněz. Tady se vyhřívají celé trsy velikosti keřů. A potom celé záhony muškátů, hledíků, lobelek, narcisek, co znám z domova. A další a další, co neznám, a co okukuji zvědavě spolu s ještě zvědavějšími japonskými turisty. Když už jsme u těch Japonců. Jedna zdejší zvláštnost. Ta mě upoutala. Japonská zahrada přátelství. Plácek pokrytý kameny a zelení a jezírky a mostky. Válka skončila, zapomeňte. A nebo nezapomínejte, chceme být a budeme přáteli... Tam u nás doma byly podobné parčíky, náměstí, školy. Samá družba, samé přátelství. A jednoho dne přijeli přátelé znovu, a v tancích, a bylo po všem...
Území Balboa parku bylo založeno v roce 1868 a od té doby se tady pečuje o každý strom. A je to znát. Některé jsou úžasné, obrovité, s korunou jak velikánský slunečník, pod který se pohodlně vejde více jak stovka lidiček. Palmy se směle ženou vzhůru k nebi. Za obdiv stojí kůra těchto stromů, od hladké jak po hoblíku, až po drsnou a rýhovanou jak rašple a ještě hrubší. A což teprve botanická zahrada se skleníkem a spoustou tropické zeleně a roztodivných květů. Člověk chtě nechtě musí žasnout nad fantasií Matky přírody.
Většina zdejších staveb byla zbudována v roce 1915, kdy tady probíhala výstava representující Panamu a Kalifornii. Dnes jsou sídlem galerií a museí, divadel, hotelů a restaurací. Nelze vynechat ani světoznámou zoologickou zahradu, na kterou nestačí jedna celodenní prohlídka. Rád bych se ještě zmínil o pavilonu, kde jsou umístěny gigantické varhany s 4518 píšťalami. Tady se pořádají koncerty pod širým nebem. Vstupné je dobrovolné a hlediště pojme odhadem pár tisícovek posluchačů. Měl jsem možnost tady posedět. A poslouchat. A neslyšet přitom hukot dopravních letadel přistávajících vždy po jedné minutě na nedalekém letišti. Hudba má obrovskou moc. Stejně jako ta všechna roztodivná zeleň Balboa parku. Na jedné z věží zní krátce zvonkohra. Je šest hodiny odpoledne. Stmívá se. V parku se rozsvěcuje tisíce světel. A park žije dál. Celých 24 hodin je všem lidem přístupný. Je malebný, je tichý, je nezapomenutelný. Odjíždím po betonové vozovce, ale stále cítím dotek zeleného trávníku. Je jako pohlazení po těle i po duši...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)