A jakpak je dnes u nás doma. Už se zase svátek svatého Valentina přemílá z leva do prava a nazpátek. Už se vážení vědátoři opět zamýšlejí nad oslavami tohoto cizorodého vetřelce Valentina, který se k nám připlížil nabourat naše ryze české svátečnictví. Nechceme a nepotřebujeme cizáky. My si vždycky vystačili s našimi oslavenci. Někdy i svatými. Jenže. Co jiná doba, to jiné svátky. Jak dlouho odolávali T.G. Masaryk, Mistr Jan Hus, legionářský hrdina J.J. Švec. Hodně toho musel vydržet a přetrpět i svatý Václav. V Jihlavě za první republiky byly postaveny pomníky Husovi, Smetanovi a Masarykovi. Nevydržel ani jediný. Krátce po příchodu německých okupantů do města zmizel neznámo kam Smetana a zakrátko i Masaryk. První stával ve stejnojmenném parku, druhý u stejnojmenné školy v Pelhřimovské, dnes Žižkově ulici. Nejdéle odolával žulový Mistr Jan v parčíku před hotelem Beseda. Nakonec byl kameníkem panem Hurdou odborně rozebrán a uschován. Leč, marně. Musel z Jihlavy pryč. Za dramatických okolností doputoval do Hlinska. A měl štěstí. Tam se dočkal osvobození. Ale do Jihlavy se už nevrátil. Na jeho místě, přesněji opodál tohoto místa, vyrostl po válce pomník osvoboditelů města, rudoarmějců. Stojí tam dodnes. Komu čest, tomu čest. A naproti budově gymnasia dočkala se odhalení socha T.G. Masaryka. Byla to veliká událost. Stejně tak veliká, jako její odstranění. Zmizela přes noc. A nikdy už nebyla nalezena. Komu čest... Ta doba nepřála ani lidem, ani pomníkům. Jen někomu. Jen vyvoleným. Jejím symbolem se stal Gottwaldův pomník a tank na podstavci na západním konci Jihlavy, co dělovou hlavní mířil nepochopitelně na východ. A nesmíme zapomenout ani na pomník na jihlavském hřbitově. Autorem Šlesingerem byl pojmenován Zaváté šlépěje a věnovám všem obětem za období okupace. Jméno autora však bylo za času nečasu z kamene odtesáno a autor sám byl komunistickým režimem žalářován. Po sametové revoluci pomníky Gottwalda a tanku zmizely stejně rychle, jako se objevily. Dobře jim tak. Jiná doba si žádá jiné pomníky. Žel, neradostné. Smutné. Dva z nich připomínají dobu nedávno minulou. Dobu nesvobody. Dobu vykonstruovaných procesů. Dobu vraždění a žalářování nevinných...
Letos Jihlavu čeká slavnostní odhalení pomníku Gustava Mahlera. Okázalou slavnost však předcházela méně okázalá kritika. Pak byl hned takový, pak zase makový, předřazený, nevkusný, ošklivý. Tak už to u nás chodí. A to je dobře. Konečně doba, kdy se lidé mohou vykecat. Nahlas. Na papír. Mahlerova socha bude stát ve stejnojmenném parku, jehož jižní část byla v minulosti zastavěna židovskou synagogou. Nacisté ji koncem března roku 1939 vypálili a nakonec do základu rozbořili a odstranili. Tehdy nikdo ani nekec. A náckové řvali. Buďme rádi, že je dnes jináče. A park. Ten se bude líbit. Mně se líbí. Prostírá se na posvátném místě. Prostranství vyzařuje smír a toleranci a tóny muziky, co oblétá světem donekonečna...
Vyvěste fangle. A nebo nevyvěšujte. Posílejte valentinská psaníčka a nebo nepište. Dělejte si co chcete. A hlavně se radujte. Únor je přede dveřmi. Krásný vzhled je na ten zimní svět...