Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
28.11.: Ve Světlé nad Sázavou mohou se mohou lidé po celý advent procházet osvětleným městem

28.11.: V kapličce v Petrovicích u Třebíče si mohou lidé o adventních víkendech prohlédnout vyřezávaný betlém

28.11.: Policisté zadrželi na dálnici D1 na Vysočině další dva migranty z Maroka

28.11.: Akce zrušeny? Vytvořme si vánoční atmosféru v ulicích města!

27.11.: Zájemce o štěně rasy Jack Russell se stal obětí podvodníka

27.11.: Zvířecí osazenstvo táborské zoo rozšířil pár ovcí kamerunských

27.11.: Z policejního deníku: obtěžující opilci či opilý řidič boural

27.11.: V centrální laboratoři třebíčské nemocnice provádějí PCR testy díky nově vybudované PCR laboratoři

27.11.: Téměř dvě stovky lidí čekalo na zakoupené zboží marně

27.11.: Spojů MHD v Jihlavě od pondělí 30. listopadu zase pojede víc

27.11.: Rekonstrukce dálničního mostu Vysočina ve Velkém Meziříčí je dokočena

27.11.: Podvodníci se vydávají za lékaře i americké vojáky; virtuální přátelství na sociálních sítích může lidi finančně zruinovat

27.11.: Kriminalisté na Žďársku dopadli tři muže, kteří distribuovali drogy

26.11.: Z policejního deníku: krádež zboží v obchodním domě, vloupání do garáže či muž, který lákal z ženy peníze

26.11.: Policisté pátrají po totožnosti zavražděného muže, jehož tělo bylo loni nalezeno na Havlíčkobrodsku a prosí o pomoc veřejnost

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 19.12.2010
Co u srdíčka, to na papíře aneb o jedné neznámé tradici
Tak už to v životě chodí. Venku mrzne jen to praští a člověka popadne chuť se vracet kamsi do tepla. Do vlaha, do příjemna. Nepohrdl bych spocenem, jen aby to nebylo cu moc daleko a člověk cestou neprochladl. A najednou to přicupitalo. Spásný okamžíček spadl s nebe. Stojím s mnoha přáteli a známými kousek za Větrným Jeníkovem. Krásné hmoždění uprostřed květnových dnů. Uprostřed plácku ohraničeného poničenou kamennou zdí co pamatuje dobrých i zlých tři stovky let. Hlodal ji čas i ničitelé chtivý otesaných kamenů ležících mlčenlivě kolem stejně mlčenlivých hrobů více než dvou set židovských souvěrců z blízka i vzdálenějších míst tohoto kousíčku naší Vysočiny. A pak že se krade jen dneska. Krade se neustále. Ukradené kameny posloužily k úpravě snad jednoho, pokud se mi to správně doneslo, jednoho zápraží jednoho domu. Psal se nějaký rok po druhé světové válce. Tehdy se už vědělo, že nikdo živý nepřijde položit kamínek na stélu svých předků. A tak pár kamenů sem, pár kamenů tam. Jakoby se nic nestalo. A mrtvým není třeba se omlouvat...
Čtenář jistě pochopil, že oním místem hmoždění asi tří desítek lidiček byl židovský hřbitůvek ve Větrném Jeníkově. Spíše, kousek za Jeníkovem, kousíček za starým mlýnem co nemele drahně let. Co pamatuje mlynáře a hrobníka v jedné osobě. Co zatraceně dobře všechno pamatuje, ale nic nikomu nepoví. Za to já mám zatraceně dost chutí se rozpovídat. Tenkrát byl krásný čas. Časný den naplněný krásným činěním. Kácely se suché stromy, řezaly ulámané větve, sekala tráva, vyváželo hnijící plesnivé lupení a stavěly se poválené pomníky.
Psal se rok 1998. To to utíká. Čas běží a běžel nejen lidem. Běžel i hřbitovům. Na zdejší však čas nezbýval. Na zdejší jakoby se paměť vytratila a cesta zarostla hložím. Né že by se o něm nevědělo. Vědělo. Tohle do té doby zanedbané místečko bylo zaevidováno mezi nemovité kulturní památky a dostalo číslo. A když je něco očíslováno, tak to s tím očíslovaným místem jde ať se děje něco a nebo se neděje vůbec nic. A tady se nedělo. Až do našeho prvního památného hmoždění se za krásou jednoho malého místečka, o kterém si troufám tvrdit, že patří ke skvostům naší krajiny. Zelení paličkovaná brož osázená časem broušenými žulovými kameny prokládanými jiskrným křemenem a trsy barvínku. A jmény a jmény těch, co kšeftovali dům od domu a rodili a láteřili a vůbec se chystali rozběhnout se světem až na samý jeho konec. Až sem. Na židovský hřbitov ve Větrném Jeníkově.
Práce a poesie. Taková jsou naše každoroční navštěvování. Naše rok co rok upocená hmoždění od jednoho konce ke druhému. Od ranní rosy po večerní stmívání s vůní vyhrabaného čista. To se to pak kouká, načuhuje, oči poulí na tu krásu krásoucí co naše utahané ruce dotáhly až do nádherna. A to všechno jen tak. Bez nároků na honorář, na pochvalný list. Jen těch drobných výtek co jsem musel vyslechnout od kolegů, že jsem párkrát o našem činění napsal pár řádků. Letmých zmínek. Aby se alespoň něco vědělo o těch, co chodí zdarma pro radost a pro krásu hrabat se v lupení a klopýtat s náručemi spadaných větví. To aby ta nemovitá kulturní památka byla dál kulturní a nemovitost zůstala dál nemovitou a očíslovanou.
Naše pracovní návštěvy střídají návštěvy náhoné, zvědavé, odborné a kontrolní. Mezi náhodné patří dvě návštěvy policie, která tady vyšetřovala krádež dvou náhrobníků a nedávno krádež takřka všech zbývajících kamenných desek chránících obvodovou hřbitovní zeď. Pachatelé zůstali nezvěstní. Mohou se radovat, mnout si ruce a nebo si vykračovat po vydlážděné hale své movité residence. Ale, pozor. Časy se mění. Při jedné naší náhodné návštěvě byla zaznamenána návštěva zcela ojedinělá, mimořádná, takovou tady nikdo z nás nepamatuje. Návštěva vlastníka. Přijel, určitě se dlouze a pečlivě rozhlížel a pak přistoupil k rozpadající se zdi a připevnil na ni nevelkou bílou tabulku s tímto česky psaným textem:
ŽIDOVSKÝ HŘBITOV VE VĚTRNÉM JENÍKOVĚ
ZALOŽEN ASI V POLOVINĚ 17. STOLETÍ. MEZI PŘIBLIŽNĚ 250 DOCHOVANÝMI NÁHROBKY TÉŽ CENNÉ POMNÍKY BAROKNÍHO A KLASICISTNÍHO TYPU, Z NICHŽ NEJSTARŠÍ POCHÁZÍ Z R 1652. OBŘADNÍ BUDOVA ZBOŘENA. POHŘBÍVALO SE TU PŘEDEVŠÍM Z MĚSTEČEK ÚSOBÍ A HERÁLCE.
KULTURNÍ PAMÁTKA CHRÁNĚNÁ STÁTEM.
HŘBITOV VLASTNÍ A PEČUJE O NĚJ FEDERACE ŽIDOVSKÝCH OBCÍ V ČR.
Tak už to v životě chodí. Někdo chodí. Chodí a hrabe a nosí a uklízí a má velikánskou radost, jak se mu to jarní hmoždění zase vydařilo. Letos uplynulo 12 let od našeho prvního nadšeného zvelebování. Pracantů sic zpropadeně ubylo, ale zrodila se tradice. Jediný rok nebyl židovský hřbitůvek ve Větrném Jeníkově ponechán na pospas osudu. Tradičně nepřišel nikdo z místních obyvatel. Nikdy nepřišel ani vlastník s pečovatelem, aby shlédli onen nepřeberný a nepřehlédnutelný zástup pěti lidiček, kterak se na celý jeden den zabydlel na onom očíslovaném malém hřbitůvku, aby pak před setměním odešel naplněn nezměrnou pýchou tam kdesi u srdíčka, že udělal cosi velikánského na tak malém místečku uprostřed naší krásné Vysočiny.
Jeden z českých básníků nám chtěl věnovat báseň: Vám poděkování a lásku Vám... ,ale verše už nedokončil. Řekli jsme mu totiž, že s tím zvelebováním hodláme dál pokračovat, ať to poděkování nechá na pozdější dobu.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)