Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
4.8.: Město Jihlava vydalo katalog k výstavě historických fotografií

4.8.: Filmaři hledají v Třebíči komparz pro film Slovo režisérky

4.8.: Dárci krve? V létě nedostatkové zboží

3.8.: Po čelním střetu dvou náklaďáků na Třebíčsku jeden řidič zemřel, druhý utrpěl vážná zranění

3.8.: Na dálnici D1 bouralo před polednem osobní auto a náklaďák, nyní už je dálnice průjezdná bez komplikací

3.8.: Makak jávský z táborské zoo by jako nosič jídla rozhodně neuspěl

3.8.: Komentovaná prohlídka výstavy Sochy mluví v jihlavské galerii

2.8.: U Nového Rychnova zemřel při nehodě osmnáctiletý řidič osobního auta

2.8.: Sýčci letos vyvedli rekordních 95 mláďat

2.8.: Odešel Karel Křesadlo, emeritní ředitel okresního archivu v Jihlavě

2.8.: Na jihlavském magistrátě je nově zřízený dětský koutek plný her a omalovánek

2.8.: Dvojčata Radek a Miloš Kolouchovi získali titul rekordmani roku za absolutně největší sbírku seker a hoblíků

2.8.: Chudobínská borovice u Vírské přehrady je zřejmě o 150 let starší, než se předpokládalo

1.8.: V jihlavské nemocnici je nově rouškomat

1.8.: Filmový klub v Jihlavě uvede maďarskou hravou absurdní pohádku pro dospělé Líza, liščí víla

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Jak děda František kdysi „zaklel“ zloděje.

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 3.2.2010
Americký všední den
Všední dny bývají obvykle od pondělí do pátku. Sobota a neděle, marná sláva, těm dvěma dnům je u nás doma přece jen trochu jináče.Snad svátečněji. Snad lenošněji. Lidé vyjíždějí na chaty a chalupy a zatím co města pochrupkávají, leckterá vesnička a nebo chatová kolonie praská ve švech. Amerika je stále v jednom kole. Auta, pokud zrovna neparkují, jezdí sobotou a nedělí jako o závod a v obchodech se dveře netrhnou. Ale vraťme se třebas do takového amerického pondělka.
Starší člověk má jemné spaní a tak houkání lokomotivy vlekoucí městem vagony se zbožím ho lehounce, leč protivně pošimrá v uších. A když pak taková zatracená obluda ve tři hodiny ráno houká a houká, a kdyby jen chviličku, celou věčnost huláká do tmy, má člověk po spaní. Civí do stropu a postupně, chtě nechtě, začne vnímat ranní rozbřesk. No, raději roztřesk. Narůstající lomoz startujících aut. Bouchání dveřmi. Občas někomu zařve alarm a jinému do zatáčky zasviští pneumatiky. Honba za chlebem a za dolary startuje...
Je sedm hodin ráno. Vstávám. Po česku a zvesela a šupky hupky na čajíček s chlebem a máslem. Tak trochu si tím připomínám domov. Ale, marná sláva, ten božský klid je fuč. Pod okny už zastavují auta vezoucí dětičky do školičky. Jedno auto, jeden rodič, jedno dítě. Ale kdyby jen jedno auto. Desítky, stovky aut. Jestli jsem kdy napočítal tak pět rodičů jdoucích s potomkem pěšky, tak to bylo hodně. A to jim auto někdo nejspíš ukradl a nebo, soudě podle zjevu, před pár dny přišli hledat štěstí do Kalifornie a na auto začali od tohoto rána šetřit. Pak ale zahouká školní siréna, tady mají místo zvonku sirénu, a ulice se uklidní. Pár opozdilců zrychlí krok, a já si oddychnu do příštího houkání sirény. To aby celý svět věděl, že jedna vyučovací hodiny odbila a druhá teprv bude, což dětičky oslaví hurónským řevem vybíhajíce na hřiště. V tom okamžiku se vždycky vzchopím a utíkám, ale to bych přeháněl, zvolna odcházím na procházku k blízkému jezeru. Konečně skoroticho. Nad hlavami mi přelétají vodní ptáci, helikoptéry, dopravní letadla a pod nohama šustí asfaltová pěšina. Sem tam človíček, tam a sem pobíhá pejsek a občas je slyšet ambulance. Ta vřeští stejně jako naše sanitka. Chudáci pacienti. A nebožtíci, těm je hej, těm už ani v Americe žádnej rambajs nevadí...
Jedna věc mě překvapila. Pokud jsem jezdil ulicemi a koukal na svět z auta, říkal jsem si, pohádka, ten pořádek. My, tam u nás doma, měli bychom se stydět. Teď, jak chodím pěšky, a hodně chodím a koukám - tak teda koukám. I tady jsou nepořádníci, špindírové, lenoši lidi. Těch papírů na trávnících podél chodníku, těch nedopalků na chodnících, těch kelímků pod keři. Dokonce jsem objevil i několik vozíků z hypermarketu VONS více jak kilometr od prodejny. Zatracenej dobytek, ulevil jsem si po česku, vzpomínaje na tatínka, když někde viděl velký nepořádek. Teď aby se v hrobě obracel. A pak to přišlo. Znenadání. Kráčel jsem podél jedné z frekventovaných ulic, když tu najednou se ozvala rána a řinčení. Koukám, a co nevidím. Jeden americkej hulvát vyhodil z auta kelímek a po vozovce poskakovaly třpytivé kousky. Naštěstí, nebylo to sklo, byly to kousky ledu. Spěchající řidič dopil svoji ranní ledovou kávu a nemaje v autě odpadkový koš, použil okénka a šup. Onde zase kdosi oslavoval nějaké výročí, a těch je tady také přehršle, a než se tahat s prázdnou lahví od vína, rozbil ji slavnostně o žlutý hydrant u chodníku. Tak vidíš, posteskl jsem si v duchu, utíkáš před rambajsem a rázem seš jako doma. Nepořádek kam oko dohlédne. Všude na světě je to stejné. A nedá se s tím nic dělat. Než dělat a uklízet.
Americkej všední den. Jedním slovem - uspěchanej. Rozježděnej. Obalenej rachotem od rána do večera. A papírem a spousty obalů. Stačí pohled na popelnice. Samý papír. Jeden hezčí prospekt než druhý. Jedna laskavější reklama, než třetí, stá, tisící. Všechno se to žene, pátek svátek, za prachama. A proto se tady tak práší. A spoustě lidem od huby. Jak jinak. I tady jsou prachy na prvním místě.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)