Vánočka, to je pro mne kuchyňský klenot. Miluju vánočku k čemukoliv a nebo jen tak ke žmoulání na sucho. Dělala ji maminka, dělá ji moje žena. Já jenom koukám a postávám a už už čekám, až se plech vytáhne z trouby. Pamatuji na kuchyňský kachlový sporák, kde se přikládalo dřevem. Pamatuji na plynovou troubu. Dnes se vánočka peče v elektrickém sporá ku. Tak či onak, stále to je ta naše česká vánočka. A což teprve, když v ústech ucítíte rozinky a opečené nastrouhané mandličky.Mňam. Jsem zvědav na tu zdejší. Bude česko americká. Jiná mouka, jiný cukr, jiné kvasnice, jiná voda, jiný tuk. Ale české ručičky dokážou zázraky. Bude k jídlu. Bude k pošmakování, k pošušňání, k pomlaskání. Bude mě navracet o sedmdesát let nazpátek. Už tenkrát jsem se jí cpal. A to byla, prosím, vánočka protektorátní. S kunerolem a ošizená o kde co. Ale byla.
První vánočku jsem ochutnal v Židovské ulici. Bylo to za protektorátu a ulice byla samozřejmě přejmenována. Pak jsem ji ochutnal ve Znojemské ulici. Ale ani té se přejmenování nevyhnulo. Po válce se jmenovala Malinovského. Nakonec jsem vánočku pojídal v Minoritské ulici. A té to pojmenování zůstalo dodnes. Teď už bydlíme mnohem dál a dnes dokonce ještě dálejc nežli dál a vánočce je to úplně jedno. A mám-li být upřímný, mně je to také jedno. Hlavně, aby se objevila v celé své kráse na stole. Ale proč to všechno povídám. Všechny Štědré dny měly u nás v rodině stále stejný pořádek. Nejdříve byla večeře. Rybí polévka a pak rybí řízek se salátem. U stolu s námi sedávali za protektorátu maminčiny dva sourozenci. Po válce pak prarodiče z tatínkovy strany. Dědoušek Josef byl chlapisko a jako bývalý řezník měl rád vařící polévku. Ještě na talíři mu musela bublat. Babička byla houžvička a měla co dělat, aby udržela lžíci. Vždycky jsme na ni museli čekat až dojí. Pak proběhlo nadělování. Tatínek odešel do pokoje, aby pomohl Ježíškovi urovnat dárky. Pak zazvonil zvonek a my ostatní vstoupili. Vždycky to byla velikánská radost. Jen jsem tenkrát nemohl pochopit, proč ostatní slzeli. To jsem pochopil až o mnoho let později. Samou radostí si může člověk i pobrečet.
Po Ježíškovi se u nás scházeli ostatní nájemníci v domě. Ve Znojemské ulici to byla jen stará paní Janoušová, Měla ráda šódo a cukroví ukusovala jen pomalu. O to více vyprávěla a my všichni tiše naslouchali o starých zlatých časech. V Minoritské ulici bylo lidiček více. Bývalo to hlučnější posezení spojené s ochutnáváním všeho napečeného cukroví co dům dal. Pak se připíjelo na zdraví, někdy více, aby zdraví vydrželo, a pak došlo obvykle na politiku. To bývala hádanice. Dva nesmiřitelné tábory si vyčetly kde co a závěr tomu udělaly až uplakané ženské tváře na obou stranách barikády. Smíření proběhlo v tichosti. Obvykle se pustil gramofon s Čochtanem a pak písničky. Dodnes si pamatuji, Když večer zaplanou hvězdy nad Vltavou a nebo Nikdy se nevrátí pohádka mládí ... Moje či naše vlastní vánoce probíhaly na chalupě. Dobrodružstvím bylo jít do lesa tajně pro stromek. Celý vesnice tam chodila. A pak se sedělo, jedlo a povídalo a čekalo na vánoční pohádku v televizi. A závěr. Dodnes jsou pro mne vánoce něčím výjimečným. Děti se nám rozběhly do světa a tak je trávíme jen spolu s manželkou. Ale nikdy si nepřipadám sám. Samotu si nepřipouštím. Vzpomínám. Přehrabuji se ve svých vzpomínkách a píšu. Třeba jako právě teď. Venku svítí kalifornské slunce. Zelené listí stromů se pohupuje ve vánku. Vnuk si brnká na basovou kytaru a vnučka jemně buší do piána že Pramínek vlasů jí ustřihnu potají ...
Až přijde večer, na domcích se rozzáří tisíce žároviček. Ulice bude plná světýlek, ale za okny bude tma. Lidé mají ve zvyku odjíždět kamsi na večeři a navracet se až pozdě. Pořád se tady někam chvátá. Auta jezdí zbytečně tam a stejně zbytečně nazpátek. A cukroví, no, jak jinak. Nakoupí se ještě ráno na Štědrý den v supemarketech. A se slevou. Zcela náhodně jsme dnes zjistili, že ten krásný americký vánoční stromeček vůbec nevoní. Je vysoký 1,5 metrru a stál 36 dolarů. To ten náš, třeba neučesaný a pokřivený smrček, co jsme jej tajně uřízli v lese, voněl vždycky. A voněla i vánočka, vonělo cukroví a voněl celý ten vánoční čas. A proto jsem o tom všem dnes psal. Važme si vůně českých Vánoc!