Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
2.12.: Vánoční sbírka Vánočky pro kočky pomůže opuštěným kočkám a koťátkům v nouzi

2.12.: Vánoční předměty, které odvál čas, budou vystaveny v havlíčkobrodském muzeu

2.12.: Sbírka potravin opět pomohla doplnit zásoby pro nejpotřebnější

2.12.: Recidivista, který se vloupal na Žďársku do tří objektů, putoval za mříže

2.12.: Policisté v Havlíčkově Brodě mají nově vybavenou speciální výslechovou místnost

2.12.: Pelhřimovská nemocnice rozšiřuje své služby pro neslyšící pacienty

2.12.: Med, medové pečivo, svíčky z včelího vosku i živé včely, to vše nabídne včelařská výstava ve Velké Bíteši

2.12.: Boj o post krále táborské zoo? Simba se trůnu jen tak nevzdá

1.12.: Výstava na zámku ve Velkém Meziříčí přibližuje oslavu Vánoc v chaloupce i měšťanském domě

1.12.: V jihlavské zoo se narodilo historicky první mládě guerézy běloramenné

1.12.: Nadělte si pod vánoční stromeček exotické zvíře. Starost s jeho chovem nechte na táborské zoo

1.12.: Horácké Vánoce v Jihlavě s folklorním souborem Pramínek

30.11.: Advent v Jihlavě nabídne trhy, vánoční trolejbus, bruslení i svátečně vyzdobené ulice

27.11.: Přijďte se seznámit s bílým lvem Gandalfem do táborské zoo na jeho první komentované krmení

27.11.: Pracovníky Dukovan čeká nejrozsáhlejší letošní preventivní cvičení s ukrytím i evakuací osob

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 23.12.2012
Vánoce, Vánoce přicházejí...
Marně vyhlížím to typicky české předvánoční poblouznění. Ze žádného okna se neline libá vůně pečeného cukroví. Není slyšet jediná písnička rozjařené hospodyňky nad výsledkem své práce. Rohlíčky se povedly. Pracny jsou už teď k nakousnutí. A nad tím vším poletující vůně vanilky a kakaa a hřebíčku a vánočky.
Vánočka, to je pro mne kuchyňský klenot. Miluju vánočku k čemukoliv a nebo jen tak ke žmoulání na sucho. Dělala ji maminka, dělá ji moje žena. Já jenom koukám a postávám a už už čekám, až se plech vytáhne z trouby. Pamatuji na kuchyňský kachlový sporák, kde se přikládalo dřevem. Pamatuji na plynovou troubu. Dnes se vánočka peče v elektrickém sporá ku. Tak či onak, stále to je ta naše česká vánočka. A což teprve, když v ústech ucítíte rozinky a opečené nastrouhané mandličky.Mňam. Jsem zvědav na tu zdejší. Bude česko americká. Jiná mouka, jiný cukr, jiné kvasnice, jiná voda, jiný tuk. Ale české ručičky dokážou zázraky. Bude k jídlu. Bude k pošmakování, k pošušňání, k pomlaskání. Bude mě navracet o sedmdesát let nazpátek. Už tenkrát jsem se jí cpal. A to byla, prosím, vánočka protektorátní. S kunerolem a ošizená o kde co. Ale byla.
První vánočku jsem ochutnal v Židovské ulici. Bylo to za protektorátu a ulice byla samozřejmě přejmenována. Pak jsem ji ochutnal ve Znojemské ulici. Ale ani té se přejmenování nevyhnulo. Po válce se jmenovala Malinovského. Nakonec jsem vánočku pojídal v Minoritské ulici. A té to pojmenování zůstalo dodnes. Teď už bydlíme mnohem dál a dnes dokonce ještě dálejc nežli dál a vánočce je to úplně jedno. A mám-li být upřímný, mně je to také jedno. Hlavně, aby se objevila v celé své kráse na stole. Ale proč to všechno povídám. Všechny Štědré dny měly u nás v rodině stále stejný pořádek. Nejdříve byla večeře. Rybí polévka a pak rybí řízek se salátem. U stolu s námi sedávali za protektorátu maminčiny dva sourozenci. Po válce pak prarodiče z tatínkovy strany. Dědoušek Josef byl chlapisko a jako bývalý řezník měl rád vařící polévku. Ještě na talíři mu musela bublat. Babička byla houžvička a měla co dělat, aby udržela lžíci. Vždycky jsme na ni museli čekat až dojí. Pak proběhlo nadělování. Tatínek odešel do pokoje, aby pomohl Ježíškovi urovnat dárky. Pak zazvonil zvonek a my ostatní vstoupili. Vždycky to byla velikánská radost. Jen jsem tenkrát nemohl pochopit, proč ostatní slzeli. To jsem pochopil až o mnoho let později. Samou radostí si může člověk i pobrečet.
Po Ježíškovi se u nás scházeli ostatní nájemníci v domě. Ve Znojemské ulici to byla jen stará paní Janoušová, Měla ráda šódo a cukroví ukusovala jen pomalu. O to více vyprávěla a my všichni tiše naslouchali o starých zlatých časech. V Minoritské ulici bylo lidiček více. Bývalo to hlučnější posezení spojené s ochutnáváním všeho napečeného cukroví co dům dal. Pak se připíjelo na zdraví, někdy více, aby zdraví vydrželo, a pak došlo obvykle na politiku. To bývala hádanice. Dva nesmiřitelné tábory si vyčetly kde co a závěr tomu udělaly až uplakané ženské tváře na obou stranách barikády. Smíření proběhlo v tichosti. Obvykle se pustil gramofon s Čochtanem a pak písničky. Dodnes si pamatuji, Když večer zaplanou hvězdy nad Vltavou a nebo Nikdy se nevrátí pohádka mládí ... Moje či naše vlastní vánoce probíhaly na chalupě. Dobrodružstvím bylo jít do lesa tajně pro stromek. Celý vesnice tam chodila. A pak se sedělo, jedlo a povídalo a čekalo na vánoční pohádku v televizi. A závěr. Dodnes jsou pro mne vánoce něčím výjimečným. Děti se nám rozběhly do světa a tak je trávíme jen spolu s manželkou. Ale nikdy si nepřipadám sám. Samotu si nepřipouštím. Vzpomínám. Přehrabuji se ve svých vzpomínkách a píšu. Třeba jako právě teď. Venku svítí kalifornské slunce. Zelené listí stromů se pohupuje ve vánku. Vnuk si brnká na basovou kytaru a vnučka jemně buší do piána že Pramínek vlasů jí ustřihnu potají ...
Až přijde večer, na domcích se rozzáří tisíce žároviček. Ulice bude plná světýlek, ale za okny bude tma. Lidé mají ve zvyku odjíždět kamsi na večeři a navracet se až pozdě. Pořád se tady někam chvátá. Auta jezdí zbytečně tam a stejně zbytečně nazpátek. A cukroví, no, jak jinak. Nakoupí se ještě ráno na Štědrý den v supemarketech. A se slevou. Zcela náhodně jsme dnes zjistili, že ten krásný americký vánoční stromeček vůbec nevoní. Je vysoký 1,5 metrru a stál 36 dolarů. To ten náš, třeba neučesaný a pokřivený smrček, co jsme jej tajně uřízli v lese, voněl vždycky. A voněla i vánočka, vonělo cukroví a voněl celý ten vánoční čas. A proto jsem o tom všem dnes psal. Važme si vůně českých Vánoc!
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)