Vydáno 10.7.2012
I domy umírají vstoje...
Zavřít foto...
I domy umírají vstoje...
Židovská ulice. Domy oprýskané, sem tam padající omítka. Většina starých obchůdků bez výloh a jejich mohutné dveře stále uzavřené na petlice. Jediné rozlítané dveře měla tehdy Šotolova hospoda a o něco méně obuvnictví pana Vytisky, které ještě dlouho po vítězství pracujícího lidu vedla jeho manželka, co nablízko koukala přes tlustá skla brýlí a na dálku přes ošoupané obroučky a za pultem lehával jejich věrný pes Alík. Potvora. Jednou mě hryznul do nohy. Všechny moje boty tady dostávaly novou koženou podrážku a plechové podkůvky na špičky a na podpadky, aby co nejdéle vydržely. Vůni tohoto obuvnictví cítím dodnes, byť stále více čmuchám k botám z umělých hmot z dalekého dovozu. Inu, libé vůně přírodních usní a mohutnost mých vysokých šněrovacích bot od firmy Baťa mě budou provázet od kolíbky až do hrobu.
Vstup do Židovské ulice hlídaly dva velké nárožní domy. Po pravé straně bylo zelinářství, kde zákazníci byli vítáni buclatou vůní rychlokvašek a po levé straně pokukovala krásná načinčaná lékárna pana Fischera, kde měli psa Pepíka, robusního boxera, který se sám producíroval po městě a byl mile uslintaný a stále při chuti. Pes to byl dobrák od kosti i za kosti. Vždycky jsem si přál mít boxera, ale nakonec jsem se zamiloval do knírače. Vedli jsme spolu nádherný psí život a dodnes, když si na ni vzpomenu, byla to psí dáma, uroním velkou stříbrnou slzu. Byla pepř a sůl a měla vousy podobné císaři Franntišku Josefu I. Jo, byla to pejsková honorace. Noblesa uprostřed davu pracujícího lidu a pracující inteligence. Svéhlavá, věrná, plná radosti z obyčejných všedních dnů. Už tehdy žila pro život. A to se má. Mělo by se...
Povídám, povídám, a málem bych ten můj první jihlavský domov přešel. Domov v docela malinkatém domečku ve dvoře domu č.21 v Židovské ulici. Tehdy za okupace se ulice jmenovala Hans Sachs Gasse a po válce Brožíkova. Židům se ulice vrátila až při restitucích. Můj první domov byla kdysi moc dávno tkalcovská dílna, snad barvírna, snad skladiště. Objekt to veskrze vlhký, přízemní, okna s parapetem kousíček nad zemí, jedny dveře, předsíňka, vlevo pokoj, taková cimra s jedním oknem, vpravo kuchyň, větší cimra s kuchyňským sporákem a dvěma okny. Latrína dřevěná pod dřevěnou pavlačí, kam se muselo běželo přes dvorek. Hned vedle dveří do latríny byl oplechovaný dřevěný poklop od fekální jimky, Asi hodně starý. Jednou odpoledne se při hře na honěnou prolomil pod mých kamarádem Otíkem a on se tam málem utopil. Zavčas ho ale vytáhli. Vypadal strašně a ještě strašněji smrděl. Německý pan domácí měl kadibudku na pavlači. Ale nebylo mu co závidět. Hned první den po osvobození mu rudoarmějci ukradli vzácné zlaté hodinky i s řetízkem. Rodinnou památku. Chodil si pak stěžovat do hotelu Zlatá hvězda, kde bylo velitelství, ale marně. Nám Rusové neukradli nic. Jen si vypůjčili modrý budík z kuchyně a dodnes nám jej nevrátili.
Místečko mého mládí, vonící zatuchlem, pečenými bramborami a cigorkovou ranní kávou s nadrobeným černým chlebem. Špatně se to polykalo. Za tatínka, za maminku, za dědečka ... Protektorátní fujtajvl s mlékem býval akorát v neděli.
Nedávno jsem procházel touto ulicí znovu. Náhodně. Už to není ta správná ulice mého mládí. Chybí mi tam spousta domů, na které mám spoustu vzpomínek. Slíbil jsem si, že o každém domě něco napíšu. Nebude to hned, ale napíšu. Už proto, že všechny ty chybějící domy byly zbořeny. Napadlo mě, že stromy umírají vstoje. A domy také. Domy umírají vstoje. Už proto musím o nich psát. Zaslouží si to. Stály tady 700 let. Nikomu nepřekážely. Lidé v nic dokonce bydleli. Žili a umírali. Budu o těch domech psát. O jednom z nich jste právě přečetli pár řádků.
Ladislav VILÍMEK