Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
30.11.: Z policejního deníku: krádež v hudební zkušebně; nález munice či opilí řidiči, kteří bourali

30.11.: Výstava Barbora Šimková, Andreas Gajdošík: Nejlepší z možných výzkumů v jihlavské galerii bude zahájena on-line

30.11.: Táborská zoologická zahrada otevře pro veřejnost už tento víkend

30.11.: Na muže v lese u Karasína spadl strom, na pomoc mu letěl vrtulník

30.11.: Městská knihovna v Jihlavě otevřela výdejní okénko; ve čtvrtek bude již otevřena

30.11.: Meteorologové v části Vysočiny a Jihomoravského kraje varují před mrznoucí mlhou

30.11.: Kniha Pověsti z Velkomeziříčska se věnuje strašidlu u Netínského rybníka, bílé paní či zázračné studánce

29.11.: Z policejního deníku: vloupání do domu, recidivista při krádeži přistižen, nález munice či opilý cyklista

29.11.: V domácnostech lidé zapalují adventní věnce; opatrnosti s otevřeným ohněm není nikdy nazbyt

29.11.: Novoměstská Horácká galerie představuje osobnost architekta Bedřicha Rozehnala

29.11.: Muzejní výdejní okénko v Třebíči nabízí výtvarná díla Svatopluka Máchala

28.11.: Ve Světlé nad Sázavou mohou se mohou lidé po celý advent procházet osvětleným městem

28.11.: V kapličce v Petrovicích u Třebíče si mohou lidé o adventních víkendech prohlédnout vyřezávaný betlém

28.11.: Policisté zadrželi na dálnici D1 na Vysočině další dva migranty z Maroka

28.11.: Akce zrušeny? Vytvořme si vánoční atmosféru v ulicích města!

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 10.7.2012
I domy umírají vstoje...
Židovská ulice. Domy oprýskané, sem tam padající omítka. Většina starých obchůdků bez výloh a jejich mohutné dveře stále uzavřené na petlice. Jediné rozlítané dveře měla tehdy Šotolova hospoda a o něco méně obuvnictví pana Vytisky, které ještě dlouho po vítězství pracujícího lidu vedla jeho manželka, co nablízko koukala přes tlustá skla brýlí a na dálku přes ošoupané obroučky a za pultem lehával jejich věrný pes Alík. Potvora. Jednou mě hryznul do nohy. Všechny moje boty tady dostávaly novou koženou podrážku a plechové podkůvky na špičky a na podpadky, aby co nejdéle vydržely. Vůni tohoto obuvnictví cítím dodnes, byť stále více čmuchám k botám z umělých hmot z dalekého dovozu. Inu, libé vůně přírodních usní a mohutnost mých vysokých šněrovacích bot od firmy Baťa mě budou provázet od kolíbky až do hrobu.
Vstup do Židovské ulice hlídaly dva velké nárožní domy. Po pravé straně bylo zelinářství, kde zákazníci byli vítáni buclatou vůní rychlokvašek a po levé straně pokukovala krásná načinčaná lékárna pana Fischera, kde měli psa Pepíka, robusního boxera, který se sám producíroval po městě a byl mile uslintaný a stále při chuti. Pes to byl dobrák od kosti i za kosti. Vždycky jsem si přál mít boxera, ale nakonec jsem se zamiloval do knírače. Vedli jsme spolu nádherný psí život a dodnes, když si na ni vzpomenu, byla to psí dáma, uroním velkou stříbrnou slzu. Byla pepř a sůl a měla vousy podobné císaři Franntišku Josefu I. Jo, byla to pejsková honorace. Noblesa uprostřed davu pracujícího lidu a pracující inteligence. Svéhlavá, věrná, plná radosti z obyčejných všedních dnů. Už tehdy žila pro život. A to se má. Mělo by se...
Povídám, povídám, a málem bych ten můj první jihlavský domov přešel. Domov v docela malinkatém domečku ve dvoře domu č.21 v Židovské ulici. Tehdy za okupace se ulice jmenovala Hans Sachs Gasse a po válce Brožíkova. Židům se ulice vrátila až při restitucích. Můj první domov byla kdysi moc dávno tkalcovská dílna, snad barvírna, snad skladiště. Objekt to veskrze vlhký, přízemní, okna s parapetem kousíček nad zemí, jedny dveře, předsíňka, vlevo pokoj, taková cimra s jedním oknem, vpravo kuchyň, větší cimra s kuchyňským sporákem a dvěma okny. Latrína dřevěná pod dřevěnou pavlačí, kam se muselo běželo přes dvorek. Hned vedle dveří do latríny byl oplechovaný dřevěný poklop od fekální jimky, Asi hodně starý. Jednou odpoledne se při hře na honěnou prolomil pod mých kamarádem Otíkem a on se tam málem utopil. Zavčas ho ale vytáhli. Vypadal strašně a ještě strašněji smrděl. Německý pan domácí měl kadibudku na pavlači. Ale nebylo mu co závidět. Hned první den po osvobození mu rudoarmějci ukradli vzácné zlaté hodinky i s řetízkem. Rodinnou památku. Chodil si pak stěžovat do hotelu Zlatá hvězda, kde bylo velitelství, ale marně. Nám Rusové neukradli nic. Jen si vypůjčili modrý budík z kuchyně a dodnes nám jej nevrátili.
Místečko mého mládí, vonící zatuchlem, pečenými bramborami a cigorkovou ranní kávou s nadrobeným černým chlebem. Špatně se to polykalo. Za tatínka, za maminku, za dědečka ... Protektorátní fujtajvl s mlékem býval akorát v neděli.
Nedávno jsem procházel touto ulicí znovu. Náhodně. Už to není ta správná ulice mého mládí. Chybí mi tam spousta domů, na které mám spoustu vzpomínek. Slíbil jsem si, že o každém domě něco napíšu. Nebude to hned, ale napíšu. Už proto, že všechny ty chybějící domy byly zbořeny. Napadlo mě, že stromy umírají vstoje. A domy také. Domy umírají vstoje. Už proto musím o nich psát. Zaslouží si to. Stály tady 700 let. Nikomu nepřekážely. Lidé v nic dokonce bydleli. Žili a umírali. Budu o těch domech psát. O jednom z nich jste právě přečetli pár řádků.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)