Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
22.10.: Z policejního deníku: muž v Telči okradl svého známého či muž, který fyzicky napadl ženu

22.10.: Výzva praktických lékařů z Vysočiny: nepodceňujte náhlé změny svého zdraví

22.10.: Víte, že když jde o život přeparkovat nestihnete?

22.10.: V oblasti zabezpečení chat a chalup je stále co zlepšovat; letos policisté na Vysočině řešili 33 případů vloupání

22.10.: V Dukovanech provádí mimořádnou údržbu hlavních cirkulačních čerpadel

22.10.: Tržnice na Masarykově náměstí v Jihlavě v pátek končí

22.10.: Propadlé řidičské průkazy už ministerstva částečně tolerují; nejen jihlavskému odboru dopravy se tak ulevilo; v Jihlavě ve středu dokonce obsloužili všechny klienty

22.10.: Na Staroměstském náměstí probíhal hlavně občanský protest proti vládě

22.10.: Medvědi v táborské zoo marně vyhlíží návštěvníky

22.10.: Do židovské čtvrti v Třebíči budou moci vjet pouze její obyvatelé a podnikatelé

21.10.: Z policejního deníku: rvačka v Jihlavě; krádež čerpadla či hledaný muž skončil ve vězení

21.10.: V Urbanově bouraly dva traktory, jeden řidič byl opilý

21.10.: V Prostředkovicích na silnici I/38 silničáři potrvá do pátku reklamační oprava, dopravu řídí semafory

21.10.: Silnice I/38 mezi lokalitou u Vránů a křižovatkou Svatý Kříž na Havlíčkobrodsku se opravuje, provoz řídí semafory

21.10.: Nevstupujte do nemocnice, pokud nemusíte

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Smrt si říká Osvětim

Právě kolem pobíhá léto roku 1996. Místo děje - Jihlava. Obývací pokoj a ticho. Dvě postavy se zvedají ze židlí. Stop. Je konec hrůzného snu. Kamera se odmlčela. Všichni se s úlevou vracejí zpět do těchto dnů. Cesto to nebyla a dosud není lehká. Zatracené ztracené vzpomínky. Hodina pravdy před televisní kamerou. Poděkování. Konec. Videozáznam o výpovědi živých o mrtvých pak poputuje až za moře do Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu. Za nějaký čas přijde tichý list papíru s tímto textem:

Vážená paní, vážený pane,
tím, že jste jako člověk, který přežil Holocaust, podělil o své osobní svědectví, jste dal příštím generacím příležitost osobního kontaktu s historií.
Záznam našeho rozhovoru bude uchován jako důležitá součást té nejúplnější knihovny svědectví, jaká kdy byla vytvořena. I v daleké budoucnosti tak lidé budou mít možnost vidět Vaši tvář, slyšet Váš hlas a sledovat Váš život, budou moci naslouchat, učit se a pamatovat si navždy.
Děkuji Vám za Váš neocenitelný příspěvek, za Vaši sílu i za štědrost Vašeho ducha.
S přáním všeho nejlepšího,

Steven SPIELBERG - Předseda

Je leden 2000 a já držím v ruce onu kazetu a trochu rozpačitě usedám před televizní obrazovku. Pár titulků a výpověď člověka začíná...
Dětství. Tatínek věčně v práci a maminčin zpěv u klavíru nesoucí se zahradou. Úsměvné vzpomínky na dědečka, babiččiny voňavé keksy a vyjížďky na koních. A náhle březen 1939. Zloba, nenávist, fašistické běsnění v jihlavských ulicích. Dne 13. března utíká celá rodina pryč. Kutná Hora je vlídnější, je česká, je přátelská. Protižidovský teror však dojde i sem. Pár balíků, pár ranců a 2. června 1942 soustředění v Kolíně. Jízda vlakem vede do Bohušovic. Z nádraží pak úmorná cesta horkem do Terezína.
Terezín. Tolik vzpomínek, tolik jmen, tolik událostí. Setkání s bratrem, maminkou. Ano, hrálo se tu divadlo, opera, koncerty. Rýžákem se drhly ulice před příchodem zástupců Mezinárodního červeného kříže. V lednu 1944 maminku přistihl někdo kouřit. Trest - Osvětim. A už jsme se nikdy neviděli... Pak v září odjíždí bratr. Těžké bylo jeho loučení. Zamiloval se tu. Jmenovala se Miluška. A představte si, oba přežili. A v říjnu odjíždím já. Kluk. Úplně sám do Osvětimi...
Židé před plynovými komorami v Osvětimi...
Hrůza. Nepopsatelná hrůza. Příslušníci SS, psi, nářek, křik a řev. Kopance a bití holemi. Světla reflektorů a ostnaté dráty. Tolik drátů. Všude kolem dokola. A kouřící komíny krematorií. Černý dým, nejčernější dým na špinavém nebi. A opět setkání s bratrem. Považte, až do konce války společně. V zavšivených dekách, u polívky z bramborových šlupek, nemytí a nemocní, všude spolu. Po deseti dnech odjíždíme s bochníkem chleba a kouskem salámu do Kauferingu. Deset lágrů na likvidaci lidí prací. Arbeit macht frei. Přežili jsme. Muselo nám stačit 5 dkg chleba na den. Někteří okusovali trávu jako dobytek. Hlad je strašný. Špína. Nemoci. A na poslední štaci jsme vyjeli v březnu 1945. Do Dachau. Na českém bloku nás čekalo hezké přijetí. Svoboda a domov byly na dosah. Americká armáda nás osvobodila 29.4.1945. Fantastický den. Obrovská radost. Vážil jsem 32 kg, ale cítil jsem se nádherně. Všemu byl konec. Až na maminku jsme se všichni sešli v Praze. Děkuji osvoboditelům, a díky panu Spielbergovi za tuto záslužnou a jedinečnou akci.
I já děkuji. Viděl jsem poprvé drama jednoho hlasu, jedné tváře, jednoho celého raněného života.
Osvětim. Připomíná se hned o pár ulic dál. Zase sedím a tentokrát srkám teplou černou kávu. Venku hučí autobusy a lidé odjíždějí z města do svých domovů. Povídá se a slova přelétají za bližními přes oceán. Ve vzpomínkách je to vlastně jen kousek, kousíček. A pak se to najednou stalo. Pohled nelze zadržet v půli cesty. Na štíhlé ruce na předloktí je vidět malé tetování. Nečitelná písmena a číslice. Vstupenka do koncentračního tábora Osvětim. Věčná, nesmazatelná. Jako ty hrůzné dny. Bolesti a zoufalství. A pak i jiné tábory. Cesta smrti na prahu svobody. Vydržela. Došla. Dočkala se osvobození. Pak ozdravný pobyt ve Švédsku a pryč z Evropy. Nikdo tady nezůstal, nikdo nepřežil. Tatínek, maminka, bratr. Nikdo. Nikdo. Byli zavražděni v plynových komorách... Pak dlouhý pobyt v USA a, přece jen, po revoluci 1989, návrat domů. Opět ve svém domě. Je nám tady s manželem krásně. A tam za vodou taky, mám tam své dva syny...
Osvětim. Na počátku tam nebylo nic. Mlhavá a močálovitá krajina. Život se prý tomuto místu po tisíciletí vyhýbal. Jen smrt tady číhala. A dočkala se. Dne 20. května 1940 tu začalo budování největšího likvidačního tábora s plynovými komorami. Himmler mohl být spokojen. Dne 26. října 1942 odjíždí první transport z Terezína do Osvětimi. Pak už se spotřeba smrtícího Cyklonu B den ode dne zvyšuje. Ještě v září a říjnu 1944 přijíždějí poslední transporty pro poslední smrt...
Zavražděno tady bylo více jak 3.000.000 lidí a z tohoto počtu více jak 2.500.000 v plynových komorách. Šestadvacet národností!
V archivních materiálech najdeme jména jihlavských Židů:
Benesch, Deutsch, Frankenstein, Friedl, Neumann, Goldschmidt, Hahn, Schwarzkopf, Kačer, Jolesch, Kohn, Kohnstein, Kollmann, Lang, Pick, Pokorný, Poláček, Pollak, Raushburg, Riesenfeld, Spitzer, Stiassny, Weissenstein...
A mnoho a mnoho dalších. Často je uvedeno, že jmenovaný zahynul při transportu na východ, a nebo se už nikdy nic nezjistí o jeho osudu. V Osvětimi zahynula i řada jihlavských Čechů a také Romů z blízkého okolí. Byl by to předlouhý a smutný seznam a to jen proto, že: "...silnější rasa vyžene slabší rasy, protože životní pud ve své konečné formě překoná nesmyslné zábrany tak zvané humanity jednotlivců, aby připravil cestu pro humanitu Přírody, která ničí slabé, aby postoupila jejich místo silným". Tolik Adolf Hitler v knize Mein Kampf. O další se už postarali němečtí nacisté a zločinci z povolání pod vedením zkušených příslušníků SS. I ti měli v Osvětimi svá jména: Krankenmann, Klehr, Grabner a další. A byli i mimo koncentrační tábory...
Winston Churchill řekl: Není pochyb o tom, že je to pravděpodobně největší a nejstrašnější jednotlivý zločin, jaký kdy byl spáchán v celých dějinách světa.
A proto vzpomeňme a nezapomínejme! Dne 27. ledna uplyne 55 let od osvobození likvidačního tábora Osvětim Rudou armádou.
Pozn. autora: Dne 27. ledna 2000 se koná v Rudolfově galerii na Pražském hradě vzpomínkové shromáždění osvětimských vězňů.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)