Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.3.: Z policejního deníku: šestnáctiletá dívka byla opila a agresivní; zloděj kradl alkohol a současně napadl zaměstnance prodejny

18.3.: Ulice Hybrálecká v Jihlavě bude od pondělí 25. března z důvodu oprav uzavřena, objížďka povede po ulicích Romana Havelky a Okrajová

18.3.: U Pacova někdo postřelil brokovnicí orla mořského, má zlomené křídlo

18.3.: Jihlavané cvičením podpoří lidi s roztroušenou sklerózou

17.3.: Z policejního deníku: muž nalezl tříštivý granát; zloděj ukradl sazenice jedlí a smrků

16.3.: Z velkomeziříčského zámku: sbírka měřidel

16.3.: Výstava nástěnných kuchařek - Dobré samo se chválí v třebíčské galerii Tympanon

16.3.: Večerní prohlídky Moučkova domu ve Žďáře nad Sázavou

15.3.: Řidiči, jezděte opatrně, dávejte pozor na putující žáby, jsou to přirození regulátoři třeba komárů

15.3.: Z policejního deníku: žena naletěla podvodníkovi, přišla o 150 tisíc korun

15.3.: Oprava hradu Kámen pokračuje, zatím se podařilo odkrýt otvor původního rozetového okna, přibude třeba i pavlač

14.3.: Z policejního deníku: nehoda si vyžádala dva zraněné, řidič nadýchal téměř 1,5 promile

14.3.: Psychologická pomoc pro rodičky a maminky nejen v šestinedělí v havlíčkobrodské nemocnici

14.3.: 14. březen 1939 - Poslední večerní "křty" jihlavských Židů

13.3.: Z policejního deníku: falešný telefonát připravil muže o 360 tisíc korun; zloděj si odnesl z chaty padesát litrů slivovice

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Zbouraná brána v Dolní Cerekvi

Archivy, to jsou, obrazně řečeno, obrovské hromady pečlivě urovnaných papírů, v nichž se pár zasvěcenců s podivuhodně zázračným smyslem pro nalézání věcí potřebných i nepotřebných, neobyčejně rychle vyzná a k vašemu překvapení položí před vás právě to, co jste teď hned potřebovali shlédnout. Onomu rovnání se pak říká pořádání fondu.

A právě při jednom takovém pořádání fondu MNV v Dolní Cerekvi nebylo možné přehlédnout těch několik málo dokumentů o tzv. Solní Bráně, která byla přes veškerou snahu památkářů nakonec v roce 1961 zbourána. Není to nic zvláštního, mnozí mávnou rukou, jiní podotknou, takových bouraček ještě bude...! Snad, ale o to dnes vůbec nejde. Podívejme se očima brány na cestu, po které tiše kráčely dějiny. Opravdu kráčely. A po pravdě řečeno, často hodně hlučně, to když tudy procházelo vojsko přátelské i nepřátelské a dusot koní budil zdejší obyvatele ze spaní...
Psal se 1. únor roku 1800 a branou se vrací z války domů ruské oddíly vedené kozáckým generálem Kurnakovem. Za pár dnů následuje generál pěchoty Zelichov s manželkou a služebnictvem a za dalších pár dnů generál myslivců Kangeblov a generál pěchoty Izmael. Jeden necelý měsíc a hned tolik generálů, důstojníků a vojska. V polovině března přibyl ještě další generál myslivců Titov. Všichni byli ubytováni a pohoštěni zdejším farářem Josefem Jeřábkem. A protože pan farář byl laskavý a fara dost veliká a štědrá, pokládali ji všichni za zájezdní hostinec, kde podávají jídlo a pití docela zadarmo. Však toho někteří i několik dnů. Inu, česká štědrost se nezapřela a ruská žravost také ne...
V roce 1805 se válčilo opět. A 28. listopadu opět kráčela zdejší branou tentokrát bavorská vojska. Do fary se nastěhoval rytmistr hrabě Ehrbach, poručík Walter a vrchní strážmistr von Floret. Nový farář Josef Wernhardt byl stejně pohostinný, jako ten předešlý, a tak na stůl putovaly ty nejlepší pokrmy a nápoje. Strava musela být skutečně výtečná, neboť vojáci vrátili panu faráři i hodiny, které mu hned první den odcizili. Inu, čiň lidem dobře a oni se ti dobrem odvděčí. V každé době to ale platit nemůže. Byly časy, kdy krádeže hodinek byly na denním pořádku, ale ani jediné nebyly navráceny. Ale to už je, zaplaťbůh, dávno, tuze dávno...
Ale vraťme se zpět k bráně. Je 15. prosince 1805 a Dolní Cerekví pochoduje vítězné napoleonské vojsko od Slavkova. Jeho putování končí až 15. ledna 1806. Celý měsíc strádání. Někdy spalo v jednom domě až padesát i více vojáků! Vítězové požadovali na zdejších sedlácích jídlo, pivo, pálenku, víno, kávu a co nedostali, to sebrali. Nejinak tomu bylo na faře, kde byli ubytováni především důstojníci, plukovník Barier, podplukovník hrabě Laferier či plukovník Werbec. Víno a rosolka se zde osvědčily jako prostředek k navázání přátelství mezi národy, ostatně, tak tomu bylo a je doposud. Nedivme se, že dobře naladění velitelé pak mírnili chamtivost a krutost svých podřízených vojáků a ti, občas, vraceli vesničanům naloupené věci zpět.
Dalšího vojenského procházení branou se dočkala ves v roce 1814. Po Napoleonově prohře tudy táhlo vítězné rakouské a pruské vojsko a opět to byla fara, kde byla ubytována a hoštěna většina plukovníků, podplukovníků, rytmistrů a dalších úctyhodných důstojníků našich vítězných vojsk. Spánek a jídlo bylo opět prvotřídní, konečně, vítězové už neměli kam pospíchat a tak se jedlo a pilo a dlouho do noci, byl červenec a srpen, se zpívalo a veselilo. Jen po chalupách byla nouze čím dál větší a ve stodolách a chlévech to zelo prázdnotou. Pak přišel 5. srpen 1814 a od toho dne si brána i celá Dolní Cerekev na nějaký čas oddechly.
Další pruské oddíly tudy táhly v roce 1866. Dolnocerekvická pamětní kniha však o tomto čase již nevypovídá. Nic nám už nepoví ani zdejší bývalá Solní Brána, kudy prošla vojska dvou světových válek a projela vozidla osvoboditelů v roce 1945. Jednoho dne se stala překážkou na cestě pokroku. Vadila velkým vojenským autům, překážela velkým kombajnům a malým funkcionářům. Musela být odstraněna. Zůstalo po ní pár nevyslyšených žádostí o její záchranu, navždy uložených ve Státním okresním archivu v Jihlavě a kouzelné povídání Jaroslava Kadlece ve Vlastivědném sborníku Pelhřimovska z roku 1992.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)