Homeopatický eshop:

  Nehody, krimi:

Jihlava - nehody, krimi, policie, hasiči... Jihlava - doprava

  Dopravní informace:

  Další zprávy z Jihlavy:

Jihlava - náměstí...

  Kultura v Jihlavě:

Jihlava - kultura...

  Jihlava - Revue:

Z jihlavských archivů:

R E K L A M A :
Nyní máte možnost nakupovat naše homeopatika v mém elektronickém obchodì


Sdílet tento článek
Stále mají lidi strach...

Psal se rok 1942. Kolem dokola byl Protektorát Čechy a Morava. Byl podivný klid, který nejlépe vyjadřuje většina informačních zpráv o politické situaci v okrese Jihlava, kterou pravidelně zasílá Okresnímu úřadu v Jihlavě Okresní četnické velitelství Jihlava. Měsíc po měsíci můžeme číst tyto věty:

"Všeobecná politická situace, jakož i nálada obyvatelstva ve zdejším okrese jest dobrá a od poslední zprávy nenastala žádná změna. Lid chová se loajálně, klidně a zastává normálním způsobem svá povolání. Obyvatelstvo respektuje vydaná nařízení veřejných úřadů. Jeho smyšlení jest shodné s nynějším stanoviskem vlády Protektorátu". Atd, atd, atd...
Všechno ale není beze změny. V Jihlavě se v květnu 1942 soustřeďuje několik posledních Židů na poslední cestu do internačního tábora ve Třebíči. Usedají tiše na korby nákladních aut a loučí se s městem Jihlavou pohledem do země. Jak veliké bylo jejich zoufalství, jejich strach, jejich hoře. Zarostlí, hubení, bledí. Jedno auto jsem tehdy míjel, když jsem šel s mým otcem do parku. Byl prý slunečný den. Nic si z této scény nepamatuji. Jakoby vůbec nebyla... Vzpomíná si někdo jiný?
Z Třebíče jsou vypraveny dva vlakové transporty do Terezína. Dne 18. a 22. května opouští nádraží stovky židovských rodin. V jednom z vagonů jede i doktor Rudolf Goldmann z Jihlavy. V určitou dobu, v neurčité chvíli vyskakuje z vlaku a prchá tmou. Na konci cesty by mělo být světlo svobody. V té chvíli však nikdo netuší, jaká to bude vlastně cesta...
Nic netuší ani ves Kamenička na Českomoravské vysočině. Klidná, tichá, daleko od všeho válečného dění. Až jednoho dne, ale to už dejme zase slovo kronikáři:
Jednoho dne na počátku června 1942 byla naše obec obsazena německými vojáky. Přijeli ve směru od Kamenice, dole pod vesnicí vystoupili z většího počtu těžkých vojenských aut a dvěma směry začali naši obec obsazovat. Nad vesnicí se oba proudy setkaly a tím naši obec kruhově uzavřely. Jiní ozbrojení příslušníci německé armády začali dům od domu a číslo od čísla prohlížet obytná i hospodářská stavení. Dle zjištění hledali pronásledovaného příslušníka židovského původu, který se měl toho času v blízkosti naší obce ukrývat. Dík tomu, že nebyl pronásledovaný v naší obci nalezen, zachránila se vesnice od osudu Lidic a Ležáků. Však ještě v červnu roku 1942 byl pronásledovaný chycen a předán gestapu. Dle jeho doznání, kde se ukrýval a kdo mu přispěl potravinami k nezbytné potřebě k životu, byli z Kamenice zatčeni: rodina Pospíšilova, dvě osoby a rodina Cejpkových z nedalekého Brodku, pět osob a ti popraveni v Brně v Kounicových Kolejích. V kamenickém kostele byla v upomínku na tento čin odhalena postiženým rodinám pamětní deska.
Pár slov, pár vět. To všechno zbylo po veliké tragedii, která postihla toto území a tento lid v červnu 1942, kdy vrcholil nacistický teror v souvislosti z heydrichiádou. Tady, daleko od Prahy, v klidném koutě Vysočiny. Sem se totiž uchýlil po útěku z transportu doktor Goldmann. Tady znal důvěrně nejen krajinu, ale i zdejší obyvatele. Byl jejich lékař. Tady se někdy začátkem června usadil ve včelíně a taky v nějaké staré peci na pálení cihel v Brodku, kam mu pan Pospíšil nosil v tašce jídlo. Další skrýš měl u Kameničky Na Světlých a v křovinách v Bukovcích. Tady přečkal německý vojenský zátah a jak později u kamenického starosty řekl, bylo prý to proto, že věděl, že Němci zásadně neprolézají houštinami a on po celou tu dobu ležel v jedné z nich přitisknut k zemi. Celé hodiny. Celý ten den. Tak dlouho trvala celá bezvýsledná německá akce. A nakonec stačilo udání či pouhá náhoda a český četník dovedl židovského utečence Goldmanna na radnici. Ani se odtud nepokusil o útěk, vyčkal příchodu dalšího četníka. Dostal snad poslední kafe ve svém životě a na otázku: "Člověče, kde ste se tady vzal?!", prý vůbec neodpovídal. Seděl tiše, tiše se pak na chvilku vzdálil, ale vrátil se zpět. Neutekl. Měl u sebe jen košík s jídlem a peníze. Byl 24. červen 1942. Byl vonící letní den. Doktor Rudolf Goldmann byl oběšen v Kounicových Kolejích v Brně. Vražedná nacistická mašinerie si nevybírala. Žid nebo katolík, muž, žena či dítě. Nebylo tehdy klidných koutů ani na Českomoravské vysočině.
Člověka v této souvislosti napadá, měli tenkrát lidé strach, byli tenkrát mezi námi hrdinové. Jací to byli tenkrát vlastně lidé? Když jsem nedávno navštívil a pak zase narychlo opouštěl Kamenici, řekla mi jedna paní větu, která mě často nutí k neklidu, prý: "...furt mají lidi strach!", chcete-li, tedy stále, pořád, i dneska - mají lidi strach...

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

26. leden 2013Glosa
(Leo Švančara)
Dneškem jsme legalisovali nacikomunismus
Před 14 dny bych považoval volbu Zemana za presidenta za poměrně neutrální, až snad tu lepší možnost... A v těch 14 dnech neuvěřitelné kampaně jsme dostali jakoby zázrakem z Nebes ještě jednu šanci - a nejspíše v naší generaci tu poslední.
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)
Kácení v Jihlavě
- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)