Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
12.7.: Z policejního deníku: chodec po srážce s autem utrpěl vážné zranění; opilý řidič způsobil nehodu

12.7.: Voňavá výstava Zahrada Vysočiny v Žirovnici představí lilie i jedlé květy, chybět nebude ani kulturní program

12.7.: V Rašeliništi Pod Trojanem roste vzácná mokřadní ostřice, suchopýr i vachta, na Kozénku se daří vstavači kukačce i koniklecům

12.7.: Střelmistr z legií František Pól z Mostišť skončil jako školník

12.7.: Letní soutěž o zajímavé ceny v infocentrech ČEZ, pozvánka nejen do Dukovan a Dalešic

12.7.: Devětadvacetiletý muž, který sexuálně a fyzicky napadl mladou ženu, skončil ve vazbě

11.7.: Z policejního deníku: opilí sedmnáctiletí mladíci ničili vybavení hřiště

11.7.: Táborská zoo získala jednoho z nejinteligentnějších ptáků světa, ohroženého papouška nestora kea

11.7.: Paměť kůže: Jak sluneční záření ovlivňuje naše zdraví

11.7.: MUDr. Karel Kalla. Výjimečný a aktivní muž, který vedl primariát klinické biochemie v pelhřimovské nemocnici šestačtyřicet let

11.7.: Jihlavští policisté dopadli muže, který vykrádal auta a byl i v bytovém domě. Ukradené věci prodával a peníze použil na nákup drog

11.7.: Hračkobraní v Kamenici nad Lipou nabízí nejen výstavu hraček z přírodních materiálů, ale i divadlo či tvořivé dílny

10.7.: Z vyhlídkové věže kostela svatého Bartoloměje v Pelhřimově se můžete rozhlédnout i večer

10.7.: Z policejního deníku: krádež elektrokoloběžky před obchodem; zloděj potravin se snažil policistům uplavat

10.7.: Policisté hledají svědky a zraněné z víkendového festivalu Vysočina Fest

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek
Stále mají lidi strach...

Psal se rok 1942. Kolem dokola byl Protektorát Čechy a Morava. Byl podivný klid, který nejlépe vyjadřuje většina informačních zpráv o politické situaci v okrese Jihlava, kterou pravidelně zasílá Okresnímu úřadu v Jihlavě Okresní četnické velitelství Jihlava. Měsíc po měsíci můžeme číst tyto věty:

"Všeobecná politická situace, jakož i nálada obyvatelstva ve zdejším okrese jest dobrá a od poslední zprávy nenastala žádná změna. Lid chová se loajálně, klidně a zastává normálním způsobem svá povolání. Obyvatelstvo respektuje vydaná nařízení veřejných úřadů. Jeho smyšlení jest shodné s nynějším stanoviskem vlády Protektorátu". Atd, atd, atd...
Všechno ale není beze změny. V Jihlavě se v květnu 1942 soustřeďuje několik posledních Židů na poslední cestu do internačního tábora ve Třebíči. Usedají tiše na korby nákladních aut a loučí se s městem Jihlavou pohledem do země. Jak veliké bylo jejich zoufalství, jejich strach, jejich hoře. Zarostlí, hubení, bledí. Jedno auto jsem tehdy míjel, když jsem šel s mým otcem do parku. Byl prý slunečný den. Nic si z této scény nepamatuji. Jakoby vůbec nebyla... Vzpomíná si někdo jiný?
Z Třebíče jsou vypraveny dva vlakové transporty do Terezína. Dne 18. a 22. května opouští nádraží stovky židovských rodin. V jednom z vagonů jede i doktor Rudolf Goldmann z Jihlavy. V určitou dobu, v neurčité chvíli vyskakuje z vlaku a prchá tmou. Na konci cesty by mělo být světlo svobody. V té chvíli však nikdo netuší, jaká to bude vlastně cesta...
Nic netuší ani ves Kamenička na Českomoravské vysočině. Klidná, tichá, daleko od všeho válečného dění. Až jednoho dne, ale to už dejme zase slovo kronikáři:
Jednoho dne na počátku června 1942 byla naše obec obsazena německými vojáky. Přijeli ve směru od Kamenice, dole pod vesnicí vystoupili z většího počtu těžkých vojenských aut a dvěma směry začali naši obec obsazovat. Nad vesnicí se oba proudy setkaly a tím naši obec kruhově uzavřely. Jiní ozbrojení příslušníci německé armády začali dům od domu a číslo od čísla prohlížet obytná i hospodářská stavení. Dle zjištění hledali pronásledovaného příslušníka židovského původu, který se měl toho času v blízkosti naší obce ukrývat. Dík tomu, že nebyl pronásledovaný v naší obci nalezen, zachránila se vesnice od osudu Lidic a Ležáků. Však ještě v červnu roku 1942 byl pronásledovaný chycen a předán gestapu. Dle jeho doznání, kde se ukrýval a kdo mu přispěl potravinami k nezbytné potřebě k životu, byli z Kamenice zatčeni: rodina Pospíšilova, dvě osoby a rodina Cejpkových z nedalekého Brodku, pět osob a ti popraveni v Brně v Kounicových Kolejích. V kamenickém kostele byla v upomínku na tento čin odhalena postiženým rodinám pamětní deska.
Pár slov, pár vět. To všechno zbylo po veliké tragedii, která postihla toto území a tento lid v červnu 1942, kdy vrcholil nacistický teror v souvislosti z heydrichiádou. Tady, daleko od Prahy, v klidném koutě Vysočiny. Sem se totiž uchýlil po útěku z transportu doktor Goldmann. Tady znal důvěrně nejen krajinu, ale i zdejší obyvatele. Byl jejich lékař. Tady se někdy začátkem června usadil ve včelíně a taky v nějaké staré peci na pálení cihel v Brodku, kam mu pan Pospíšil nosil v tašce jídlo. Další skrýš měl u Kameničky Na Světlých a v křovinách v Bukovcích. Tady přečkal německý vojenský zátah a jak později u kamenického starosty řekl, bylo prý to proto, že věděl, že Němci zásadně neprolézají houštinami a on po celou tu dobu ležel v jedné z nich přitisknut k zemi. Celé hodiny. Celý ten den. Tak dlouho trvala celá bezvýsledná německá akce. A nakonec stačilo udání či pouhá náhoda a český četník dovedl židovského utečence Goldmanna na radnici. Ani se odtud nepokusil o útěk, vyčkal příchodu dalšího četníka. Dostal snad poslední kafe ve svém životě a na otázku: "Člověče, kde ste se tady vzal?!", prý vůbec neodpovídal. Seděl tiše, tiše se pak na chvilku vzdálil, ale vrátil se zpět. Neutekl. Měl u sebe jen košík s jídlem a peníze. Byl 24. červen 1942. Byl vonící letní den. Doktor Rudolf Goldmann byl oběšen v Kounicových Kolejích v Brně. Vražedná nacistická mašinerie si nevybírala. Žid nebo katolík, muž, žena či dítě. Nebylo tehdy klidných koutů ani na Českomoravské vysočině.
Člověka v této souvislosti napadá, měli tenkrát lidé strach, byli tenkrát mezi námi hrdinové. Jací to byli tenkrát vlastně lidé? Když jsem nedávno navštívil a pak zase narychlo opouštěl Kamenici, řekla mi jedna paní větu, která mě často nutí k neklidu, prý: "...furt mají lidi strach!", chcete-li, tedy stále, pořád, i dneska - mají lidi strach...

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)