Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
26.1.: „Covidový“ rok přinesl v Jihlavě více porodů; narodilo se 1370 dětí

26.1.: Za přetížená vozidla padají vysoké pokuty; policisté z Kamion týmu se loni zaměřili na vozidla převážející dřevo

26.1.: Z policejního deníku: krádež horského kola, žena neplatí alimenty, šoféři bez řidičáků

26.1.: Výjimečná naučná stezka Šebeň nedaleko Velkého Meziříčí je poškozená

26.1.: Tuhou zimu prožívají nejhůře dravci a sovy, kterým jde často o život

26.1.: Na Vysočině loni zemřeli při nehodách tři cyklisté; příčina vážných zranění nebo úmrtí cyklisty při dopravní nehodě je poranění hlavy

26.1.: Na Vysočině je 276 mostů, žádný není v havarijním stavu

26.1.: Havlíčkův Brod je Historickým městem roku 2020, postupuje do celostátní soutěže

26.1.: Do schránek havlíčkobrodské Charity v někdo vložil obálky s penězi, ta je ale přijmout nemůže

25.1.: Řidič v noci nebezpečnou jízdou ohrožoval ostatní, policistům nezastavil, nakonec havaroval; policisté žádají o pomoc svědky

25.1.: Za krádeže v jihlavské prodejně recidivistovi hrozí až osmiletý trest

25.1.: Z policejního deníku: zloděj vzal šperky a peníze, opilec skončil na záchytce, řidiči a řidičky pod vlivem alkoholu a drog

25.1.: Poctiví nálezci odevzdávají do městských ztrát a nálezů i desítky tisíc korun

25.1.: Kolem skal ve Žďárských vrších pokračuje těžba, dominanty se po létech odhalují

25.1.: Domácnosti navštíví pracovníci statistického úřadu

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Na kopci nad Jihlavou

Pojedeme-li dnes po silnici z Jihlavy do Brtnice a dále na Třebíč, musíme nejprve vyjet na vrchol táhlého kopce česky zvaného Kolíbl, německy Kohlhübel (657 m.n.m.). Je odtud nejen krásný pohled na Jihlavu, ale ocitneme se na místě několika neznámých tragických událostí.

Pohled na Jihlavu z Kohlhübelu z roku 1766
Jednu z nich, nepochybně hodně starou, snad z počátku 16. století, připomíná křížový kámen se šipkou a málo znatelným textem. Prý zde byl zabit sladovník Hanuš. Na každý pád zde potkala smrt neznámého člověka a kámen už po staletí nám tuto událost připomíná. Memento mori - pamatuj na smrt, člověče. Přichází náhle jako vystřelený šíp.
Ztracený kříž na Kohlhübelu
O kus dál stál památník jiné tragédie. Krásně zdobený barokní kříž s Kristem a pod ním symbol smrti - lebka s překříženými hnáty. Horní část podstavce byla opatřena reliéfem cestovního kočáru taženého koňmi bez kočího a s pootevřeným oknem do kočáru. Na opačné straně pak nečitelný nápis. Co se zde vlastně událo? Podle vyobrazení můžeme usuzovat na konec 17. či na 18. století. A opět je tu pověst. Šla po staletí od úst k ústům, až ji kdosi zapsal.
Za starých časů bývalo zvykem zastavit a pomodlit se, když bylo slyšet z vesnice zvonit poledne či na památku umučení Páně bylo zvoněno v pátek ve tři hodiny odpoledne. To prý chtěl učinit i kočí, který tudy jel právě v pátek do Jihlavy. Ptal se pánů v kočáře, má-li zastavit, ale ti však měli naspěch a proto jeden z nich zvolal. "Jen jeď k čertu!" Sotva to však dořekl, země se otevřela a celý povoz se propadl do hlubin. Pobožný kočí však záhubě unikl a včas seskočil s kozlíku. Proto není na reliéfu vyobrazen.
Jiná, podobná pověst, praví zase toto: Jistý farář jel za velké bouřky zaopatřovat nemocného. Hrom burácel a blesk za bleskem prolétal noční temnotou. Pojednou se koně lekli blesku, který před nimi sjel do země a zůstali stát. Kočí je nezmohl ani po dobrém, ani po zlém. Farář se proto rozhodl vystoupit a spěchat dále ze nemocným pěšky. Stačil ještě poznamenat: "Jeďte si třeba k čertu!" Tu pojednou se otevřela zem a pohltila nejen jankovité koně, ale i rouhajícího se faráře. A co udělal tentokrát vozka. Nevíme. O něm pověst mlčí. Snad přežil a nechal postavit na tom místě krásný kříž, jako poděkování za zázračné zachránění. Kdo ví. Kámen bychom však dnes zbytečně hledali. Zmizel. Už v minulosti byl mnohokrát povalen, dokonce přeražen. Dobří lidé ho však znovu postavili a obě části spojili kovovým pásem. Marně. Dobrých lidí je čím dál méně a zlodějů čím dál víc. Prý je dnes uložen v bezpečí musea. Škoda. Tam už žádná pověst nedoletí.
O kus dál mizí silnice mezi stromy. Chodil jsem tudy často s rodiči pěšky z Jihlavy do Brtnice za babičkou. Asi v polovině lesa je prudký svah, kde prý ještě na počátku tohoto století přepadali lupiči poštovní vozy. A jak? Jeden prý byl ukryt ve velkém balíku, který byl položen při kraji silnice a ostatní lupiči byli poschováváni za stromy. Běda pošťákovi, který by zastavil. A tak, když uviděli při cestě ležet balík, práskli do koní a uháněli jako o závod či spíše jako o život. Prý to byla pravda pravdoucí, tak to tehdy bývalo. Když jsme se večer vraceli domů, šeřilo se a my šli lesem jako pěny a byť byla cesta pro nás dlouhá, pěkně jsme přidávali do kroku, dokud jsme nebyli z lesa zase venku.
Pohled na město nás vždycky ukonejšil, vozovka byla tehdy ještě prašná, auto nikde žádné, a tak se cestou až domů povídalo a povídalo. A někdy ještě i ve snu jsme utíkali před loupežníky, kteří vylézali jeden po druhém z velikánského vysněného rance. Nevěříte, až tudy někdy pojedete, zpomalte a dobře se dívejte.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)