Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
26.2.: Z policejního deníku: vloupání do auta; dvě ženy se popraly; opilý cyklista

26.2.: Ve Sněžném se chystají opravit věž evangelického kostela z devatenáctého století

26.2.: V Havlíčkově Brodě se objevila vzácná sova pálená, bohužel se otrávila jedem na myši

25.2.: Záchranáři řidičku po nehodě u Cetorazu transportovali letecky do Českých Budějovic

25.2.: Z policejního deníku: krádež věcí za více jak 20 tisíc; muži přišli o peníze, které poslali na účet; vloupání do auta

25.2.: Policisté hledají zloděje, který v Jihlavě ženě ukradl peněženku a následně použil její platební kartu

25.2.: Hravé surikaty z táborské zoo si užívaly sněhové hrátky

25.2.: Generační obměna Dukovan končí, jaderná elektrárna ale bude přesto dál přijímat nové zaměstnance

24.2.: Z policejního deníku: zraněného muže v lese policisté vypátrali; muž porušil domovní svobodu; opilý řidič boural

24.2.: Pelhřimovské nemocnici pomohou hasiči na urgentním příjmu, ARO a oddělení tzv. červené COVID zóny

23.2.: Z policejního deníku: zloděj se vloupal do náklaďáku; rvačka na jihlavském náměstí; poškození skleníků

23.2.: V Dešově shořela stodola, příčina požáru je v šetření

23.2.: Táborská fosa si zvyká na neobvyklé zasněžené zimy

23.2.: Při ranních nehodách na Vysočině utrpěli zranění čtyři lidé, zraněné dítě dostalo od hasičů dráčka Záchranáčka

23.2.: O původu smírčích křížů a kamenů

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Hosov

První písemná zmínka o této vsi je hned v první jihlavské městské knize z roku 1359. HOSSAV či HOSSAW, později se uvádí jako HOSOW a německy HOSSAU. Pro nás je to dodnes HOSOV. Pojmenování podle zakladatele, jakéhosi nám neznámého Hoše, původně tedy nazývána Hošov. Vznik této osady můžeme datovat do druhé poloviny 13. století, kdy při cestě z nedalekého starého Bradla do nového města Jihlavy zde byly postaveny první domky či jen větší statek nebo dvůr. Napovídá tomu postavení největší usedlosti na mapě z roku 1780 s čp. 1, ke kterému mohlo náležet i stavení čp. 2. Během staletí došlo pak ke stavbě domů po obou stranách cesty a tak nám postupně vznikla dnešní protáhlá náves.

V jihlavském archivu si dnes můžeme prohlédnout několik listin, které se svým obsahem týkají Hosova. Nejstarší je z roku 1465 a podle ní patří Hosov do majetku Vacka a Oldřicha Bavorčíků, jihlavských měšťanů. Mnohem důležitější je list ze dne 4. dubna 1498, kdy Dorota, dcera nebožtíka Jana Schemelczara, prodává Hosov s Vílancem a Beranovcem městu Jihlavě za 700 kop grošů míšeňských. Další zajímavostí je papírový lístek z roku 1525, ve kterém žádá Schimko Rothensell purkmistra a městskou radu v Jihlavě o poshovění v záležitosti dočasného bezúspěšného dolování v okolí Jihlavy a mimo jiné také u Hosova. Tragické období třicetileté války tuto ves příliš nepostihlo. Snad jen příhoda se švédskými vojáky, kteří marně naháněli jednoho zdejšího sedláka, zůstala nejen v povědomí starousedlíků, ale byla navždy zapsána na Božích Mukách letopočtem 1645. Sedlák prý se zachránil útěkem do močálů. Zmíněná Boží Muka nezachránil začátkem osmdesátých let tohoto století nikdo... "To všecko vodnes čas" - na radlicích buldozerů.
Lánová komise zde v roce 1678 napočítala celkem 13 usedlíků. Tento stav se zde udržoval po celá dlouhá staletí. Pak přišel rok 1749. Jeden ze zdejších láníků byl postižen požárem domu, ale vyvázl i s rodinou bez úhony na zdraví. Rozhodl se poděkovat Prozřetelnosti a za souhlasu nadřízených postavil na návsi kapličku zasvěcenou Nejsvětější Sv. Trojici. Některé prameny chybně uvádějí, že Svaté Rodině. Na kamenném ostění nad vchodem je dodnes patrný text: 17 MP - NH 49, což znamená, že kaple byla zbudována v roce 1749 Mathesem Pistauerem a NH značí Nachbar Hossauer čili sousedem hosovským, jehož jméno je zachyceno v gruntovní knize z let 1650 - 1790, uložené v archivu v Jihlavě. A dodeejme ještě, že jako věřící a vážený muž nechal postavit nedaleko odtud pěkná kamenná Boží Muka.
Co dodat dále? Snad jen to, že o kapli píše krátce A.J. Pátek ve Vlastivědě moravské - Jihlavský okres, kde zmiňuje oltářní obraz Útěk sv. Rodiny do Egypta. Ten se spolu s několika dalšími předměty dodnes dochoval a to díky jedné hosovské rodině. Kapli samotnou však stihla lidská lhostejnost a vandalství a v nedávné minulosti byla doslova na spadnutí. Úspěšné budování socialistické vesnice se jí jaksi vyhnulo. Nějaký čas sloužila jako "neveřejný záchodek". Pozdní generální přestavba ji sice vrátila původní tvář, ale byly při ní, jistě omylem, otlučeny barokní ilusivní malby. Ani okolí tehdy nebudilo dojem, že by šlo o kulturní prostředí vesnické návsi. Jedním slovem, byla to hrůza se zde rozhlížet.
Kaple však stojí. Dobré dílo dobrých lidí se podařilo. Při této příležitosti by byla škoda nepřipomenout si císařskou studánku pod návsí. O ní vypráví krátká pověst, že když císař Zikmund v listopadu roku 1420 prchal z Prahy po prohrané bitvě pod Vyšehradem, zde se zastavil a napil se chladné vody. Od té doby se studánka nazývala Císařskou. Pověst tím končí a věhlasná studánka také. Zmizela pod hromadami popela a sutě. Ale co, císařové nejsou, studánkové víly šly do pohádek a voda se kupuje v plastikových lahvích.
Tahle obec měla vůbec smůlu. Dvoje gotická Boží Muka někdo zcela zničil a k tomu ještě dva křížové kameny. Všechny ty památky zdobily Hosov více jak 400 let. Zůstal jen jeden jediný křížový kámen hned vedle kapličky. Také kaskáda rybníčků západně od vsi se začala zavážet popelem, ale i tato devastace utichla. V posledních letech se zde postavila celá řada nových rodinných domků. Staví se i dnes. Při pohledu na hodně starou pohlednici je však člověku nad tím vším nějak smutno. Kam asi budou chodit malíři za dalších sto let? Oto a Jindřichu Bubeníčku, i vy, Mistře Jambore, buďte rádi, že odpočíváte ve starožitnostech.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25, 588 41 Vyskytná n.Jihl.


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)