Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
3.8.: Po čelním střetu dvou náklaďáků na Třebíčsku jeden řidič zemřel, druhý utrpěl vážná zranění

3.8.: Na dálnici D1 bouralo před polednem osobní auto a náklaďák, nyní už je dálnice průjezdná bez komplikací

3.8.: Makak jávský z táborské zoo by jako nosič jídla rozhodně neuspěl

3.8.: Komentovaná prohlídka výstavy Sochy mluví v jihlavské galerii

2.8.: U Nového Rychnova zemřel při nehodě osmnáctiletý řidič osobního auta

2.8.: Sýčci letos vyvedli rekordních 95 mláďat

2.8.: Odešel Karel Křesadlo, emeritní ředitel okresního archivu v Jihlavě

2.8.: Na jihlavském magistrátě je nově zřízený dětský koutek plný her a omalovánek

2.8.: Dvojčata Radek a Miloš Kolouchovi získali titul rekordmani roku za absolutně největší sbírku seker a hoblíků

2.8.: Chudobínská borovice u Vírské přehrady je zřejmě o 150 let starší, než se předpokládalo

1.8.: V jihlavské nemocnici je nově rouškomat

1.8.: Filmový klub v Jihlavě uvede maďarskou hravou absurdní pohádku pro dospělé Líza, liščí víla

31.7.: Šlakhamr v Hamrech nad Sázavou se v sobotu 1. srpna otevře veřejnosti, v provozu bude i kladivo

31.7.: Nejvíce netopýrů na Vysočině je ve věži v Heřmani, Biskupicích a u Roštejna

31.7.: Motorkář zemřel v Kameni po nárazu do betonového valu

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Jak děda František kdysi „zaklel“ zloděje.

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Z jihlavských archivů:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek
Polistopadové nezapomínání

Co může nabídnout archiv k 17. listopadu 1989. Snad pár nemotorných a rozpačitých novinových článků. Vše začínalo až od onoho podvečera dne 21. listopadu, kdy se v horní části jihlavského náměstí kolem kašny shlukuje první skupinka lidí. A pak už den po dni se zvětšuje, až konečně přichází 27. listopad, den celostátní manifestační stávky. Ze závodů a úřadů proudí na náměstí průvody lidí. Na střechách cvakají fotoaparáty pracovníků státní bezpečnosti. Celá plocha náměstí je pečlivě mapována. Co kdyby!

Díky Bohu, nebylo. Řada statečných promluvila. V lidech se pohnuly ledy. Po tolika letech se nelze ničemu divit. Pamatuji se na příchod prvního příslušníka StB do naší ulice. Po několika málo dnech mu byl zaveden telefon. Dráty byly vedeny po fasádách domů ve výši prvního poschodí a po ulici se začalo šeptat, že prý se dá jimi odposlouchávat co si kdo povídá. Řeknete si, hlouposti, ale s příslušníkem přišel opravdový strach. Začalo se šuškat. Doma, na chodbách, před domem, všude.
A pak už jsme jich vídali desítky. V zelených kalhotách postávali po ulicích, před obchody, v hospodách. Nejobávanější ulice v Jihlavě byla Hluboká ulice. Kdyby tak zdi mohly mluvit. Jednou se odtud vrátil otec domů a byl bledý jako stěna. Seděl u stolu, mlčel a hltavě jedl. Až po mnoha letech mi sliboval, že mi všechno poví. Jednou. Nepověděl. Do smrti se nezbavil strachu. Všichni se báli.
A později bylo stále těžší poznat, kdo je či není fízl. Byli různí. Ve fabrice jsem jich denně potkával několik. Časem se o nich vědělo. Obdivuhodná byla jejich pracovitost. Kovové pancéřové skříně "ZÚ-CO" praskaly pod tíhou kádrových materiálů. Měl jsem jich tehdy tak asi pět centimetrů. Při likvidaci, po listopadu 1989, snad až po roce, došel mi v obálce jeden jediný list. Prověrka, zda jsem pochopil či nikoliv příchod vojsk bratrských armád 21. srpna 1968 a protože jsem nepochopil, měl jsem tam černé na bílém doporučeno stranické školení pro bezpartijní na dobu tří let. Po pracovní době. V Domě kultury a techniky ROH v Jihlavě nejhornější poschodí, s krátkými přestávkami na kouření a další potřeby. Bylo co dohánět...!
Napadá mě, že když lidu u jihlavské kašny v listopadu přibývalo, díky úsilí kádrových pracovníků a pomocných pomocníků ubývalo z "důvěrných materiálů", až konečně zbyl každému obyčejnému človíčkovi jen jeden list. Inu, hořely dokumenty, hořely. Ohně byly vidět i v okolí města. Řeklo by se, že se leckterý soudruh i dohřál...
Je dobře. Pryč je doba front na maso. Na vánoční balíček fíků, dva banány a pytlík pražených buráků. Někdy se podařil sáček strouhaného kokosu. Fronty na kola, mrazáky, kozačky, dětské kočárky. Fronty všude a na všechno. A kdyby jen to. Nástupy na brigády na hrabání lupení, byť ještě trčelo na stromě, protože listí ani tehdy nechápalo význam VŘSR na vznik ČSSR. Za nedávání vlaječek do oken před prvním májem a za odmlouvání uličnímu důvěrníkovi se nedostal můj syn na vysokou školu. Je pravdou, že nás ale na to soudruh M upozornil, to mu ani po dvaceti letech nemohu zapřít.
Všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, jen... jen ten čas letí. Báječná léta plná života, chuti do práce a tak vůbec. Často mě napadá, jak při jedné rozmluvě mi jeden příslušník StB přátelsky švitořil: "Vo co ti jde, no, vo co!!!" A já na to, že nevím, že jen tak žiju... Dodnes mi ta radost zůstala. Děti odrostly. V životě si všichni stojíme dobře. Hlavně zdraví...
Nedávno mi udělal obrovskou radost můj vnuk. Veřejně se pochlubím. Vytočil jsem si přímo z domova číslo do USA. Ozvala se mi moje dcera. Žije tam spokojeně se svou rodinou. Hovoří vespolek česky i anglicky. S tamní babičkou španělsky. Na konci hovoru povídá: "A teď dobře poslouchejte, Kilian vám něco zazpívá". A do telefonu se ozval můj pětiletý vnuk. Zpíval s americkým akcentem, ale jinak krásně, zřetelně česky Kde domov můj, kde domov můj, voda hučí. Po tváři mi tekla slza. Do telefonu nejsou slzy vidět. Ani na novinovém papíře. Život je krásný. Tam i tady. Radujme se!!!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)