Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
18.3.: Z policejního deníku: šestnáctiletá dívka byla opila a agresivní; zloděj kradl alkohol a současně napadl zaměstnance prodejny

18.3.: Ulice Hybrálecká v Jihlavě bude od pondělí 25. března z důvodu oprav uzavřena, objížďka povede po ulicích Romana Havelky a Okrajová

18.3.: U Pacova někdo postřelil brokovnicí orla mořského, má zlomené křídlo

18.3.: Jihlavané cvičením podpoří lidi s roztroušenou sklerózou

17.3.: Z policejního deníku: muž nalezl tříštivý granát; zloděj ukradl sazenice jedlí a smrků

16.3.: Z velkomeziříčského zámku: sbírka měřidel

16.3.: Výstava nástěnných kuchařek - Dobré samo se chválí v třebíčské galerii Tympanon

16.3.: Večerní prohlídky Moučkova domu ve Žďáře nad Sázavou

15.3.: Řidiči, jezděte opatrně, dávejte pozor na putující žáby, jsou to přirození regulátoři třeba komárů

15.3.: Z policejního deníku: žena naletěla podvodníkovi, přišla o 150 tisíc korun

15.3.: Oprava hradu Kámen pokračuje, zatím se podařilo odkrýt otvor původního rozetového okna, přibude třeba i pavlač

14.3.: Z policejního deníku: nehoda si vyžádala dva zraněné, řidič nadýchal téměř 1,5 promile

14.3.: Psychologická pomoc pro rodičky a maminky nejen v šestinedělí v havlíčkobrodské nemocnici

14.3.: 14. březen 1939 - Poslední večerní "křty" jihlavských Židů

13.3.: Z policejního deníku: falešný telefonát připravil muže o 360 tisíc korun; zloděj si odnesl z chaty padesát litrů slivovice

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek
Polistopadové nezapomínání

Co může nabídnout archiv k 17. listopadu 1989. Snad pár nemotorných a rozpačitých novinových článků. Vše začínalo až od onoho podvečera dne 21. listopadu, kdy se v horní části jihlavského náměstí kolem kašny shlukuje první skupinka lidí. A pak už den po dni se zvětšuje, až konečně přichází 27. listopad, den celostátní manifestační stávky. Ze závodů a úřadů proudí na náměstí průvody lidí. Na střechách cvakají fotoaparáty pracovníků státní bezpečnosti. Celá plocha náměstí je pečlivě mapována. Co kdyby!

Díky Bohu, nebylo. Řada statečných promluvila. V lidech se pohnuly ledy. Po tolika letech se nelze ničemu divit. Pamatuji se na příchod prvního příslušníka StB do naší ulice. Po několika málo dnech mu byl zaveden telefon. Dráty byly vedeny po fasádách domů ve výši prvního poschodí a po ulici se začalo šeptat, že prý se dá jimi odposlouchávat co si kdo povídá. Řeknete si, hlouposti, ale s příslušníkem přišel opravdový strach. Začalo se šuškat. Doma, na chodbách, před domem, všude.
A pak už jsme jich vídali desítky. V zelených kalhotách postávali po ulicích, před obchody, v hospodách. Nejobávanější ulice v Jihlavě byla Hluboká ulice. Kdyby tak zdi mohly mluvit. Jednou se odtud vrátil otec domů a byl bledý jako stěna. Seděl u stolu, mlčel a hltavě jedl. Až po mnoha letech mi sliboval, že mi všechno poví. Jednou. Nepověděl. Do smrti se nezbavil strachu. Všichni se báli.
A později bylo stále těžší poznat, kdo je či není fízl. Byli různí. Ve fabrice jsem jich denně potkával několik. Časem se o nich vědělo. Obdivuhodná byla jejich pracovitost. Kovové pancéřové skříně "ZÚ-CO" praskaly pod tíhou kádrových materiálů. Měl jsem jich tehdy tak asi pět centimetrů. Při likvidaci, po listopadu 1989, snad až po roce, došel mi v obálce jeden jediný list. Prověrka, zda jsem pochopil či nikoliv příchod vojsk bratrských armád 21. srpna 1968 a protože jsem nepochopil, měl jsem tam černé na bílém doporučeno stranické školení pro bezpartijní na dobu tří let. Po pracovní době. V Domě kultury a techniky ROH v Jihlavě nejhornější poschodí, s krátkými přestávkami na kouření a další potřeby. Bylo co dohánět...!
Napadá mě, že když lidu u jihlavské kašny v listopadu přibývalo, díky úsilí kádrových pracovníků a pomocných pomocníků ubývalo z "důvěrných materiálů", až konečně zbyl každému obyčejnému človíčkovi jen jeden list. Inu, hořely dokumenty, hořely. Ohně byly vidět i v okolí města. Řeklo by se, že se leckterý soudruh i dohřál...
Je dobře. Pryč je doba front na maso. Na vánoční balíček fíků, dva banány a pytlík pražených buráků. Někdy se podařil sáček strouhaného kokosu. Fronty na kola, mrazáky, kozačky, dětské kočárky. Fronty všude a na všechno. A kdyby jen to. Nástupy na brigády na hrabání lupení, byť ještě trčelo na stromě, protože listí ani tehdy nechápalo význam VŘSR na vznik ČSSR. Za nedávání vlaječek do oken před prvním májem a za odmlouvání uličnímu důvěrníkovi se nedostal můj syn na vysokou školu. Je pravdou, že nás ale na to soudruh M upozornil, to mu ani po dvaceti letech nemohu zapřít.
Všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, jen... jen ten čas letí. Báječná léta plná života, chuti do práce a tak vůbec. Často mě napadá, jak při jedné rozmluvě mi jeden příslušník StB přátelsky švitořil: "Vo co ti jde, no, vo co!!!" A já na to, že nevím, že jen tak žiju... Dodnes mi ta radost zůstala. Děti odrostly. V životě si všichni stojíme dobře. Hlavně zdraví...
Nedávno mi udělal obrovskou radost můj vnuk. Veřejně se pochlubím. Vytočil jsem si přímo z domova číslo do USA. Ozvala se mi moje dcera. Žije tam spokojeně se svou rodinou. Hovoří vespolek česky i anglicky. S tamní babičkou španělsky. Na konci hovoru povídá: "A teď dobře poslouchejte, Kilian vám něco zazpívá". A do telefonu se ozval můj pětiletý vnuk. Zpíval s americkým akcentem, ale jinak krásně, zřetelně česky Kde domov můj, kde domov můj, voda hučí. Po tváři mi tekla slza. Do telefonu nejsou slzy vidět. Ani na novinovém papíře. Život je krásný. Tam i tady. Radujme se!!!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)