Homeopatický eshop:

  Nehody, krimi:

Jihlava - nehody, krimi, policie, hasiči... Jihlava - doprava

  Dopravní informace:

  Další zprávy z Jihlavy:

Jihlava - náměstí...

  Kultura v Jihlavě:

Jihlava - kultura...

  Jihlava - Revue:

Z jihlavských archivů:

R E K L A M A :
Nyní máte možnost nakupovat naše homeopatika v mém elektronickém obchodì


Sdílet tento článek
Polistopadové nezapomínání

Co může nabídnout archiv k 17. listopadu 1989. Snad pár nemotorných a rozpačitých novinových článků. Vše začínalo až od onoho podvečera dne 21. listopadu, kdy se v horní části jihlavského náměstí kolem kašny shlukuje první skupinka lidí. A pak už den po dni se zvětšuje, až konečně přichází 27. listopad, den celostátní manifestační stávky. Ze závodů a úřadů proudí na náměstí průvody lidí. Na střechách cvakají fotoaparáty pracovníků státní bezpečnosti. Celá plocha náměstí je pečlivě mapována. Co kdyby!

Díky Bohu, nebylo. Řada statečných promluvila. V lidech se pohnuly ledy. Po tolika letech se nelze ničemu divit. Pamatuji se na příchod prvního příslušníka StB do naší ulice. Po několika málo dnech mu byl zaveden telefon. Dráty byly vedeny po fasádách domů ve výši prvního poschodí a po ulici se začalo šeptat, že prý se dá jimi odposlouchávat co si kdo povídá. Řeknete si, hlouposti, ale s příslušníkem přišel opravdový strach. Začalo se šuškat. Doma, na chodbách, před domem, všude.
A pak už jsme jich vídali desítky. V zelených kalhotách postávali po ulicích, před obchody, v hospodách. Nejobávanější ulice v Jihlavě byla Hluboká ulice. Kdyby tak zdi mohly mluvit. Jednou se odtud vrátil otec domů a byl bledý jako stěna. Seděl u stolu, mlčel a hltavě jedl. Až po mnoha letech mi sliboval, že mi všechno poví. Jednou. Nepověděl. Do smrti se nezbavil strachu. Všichni se báli.
A později bylo stále těžší poznat, kdo je či není fízl. Byli různí. Ve fabrice jsem jich denně potkával několik. Časem se o nich vědělo. Obdivuhodná byla jejich pracovitost. Kovové pancéřové skříně "ZÚ-CO" praskaly pod tíhou kádrových materiálů. Měl jsem jich tehdy tak asi pět centimetrů. Při likvidaci, po listopadu 1989, snad až po roce, došel mi v obálce jeden jediný list. Prověrka, zda jsem pochopil či nikoliv příchod vojsk bratrských armád 21. srpna 1968 a protože jsem nepochopil, měl jsem tam černé na bílém doporučeno stranické školení pro bezpartijní na dobu tří let. Po pracovní době. V Domě kultury a techniky ROH v Jihlavě nejhornější poschodí, s krátkými přestávkami na kouření a další potřeby. Bylo co dohánět...!
Napadá mě, že když lidu u jihlavské kašny v listopadu přibývalo, díky úsilí kádrových pracovníků a pomocných pomocníků ubývalo z "důvěrných materiálů", až konečně zbyl každému obyčejnému človíčkovi jen jeden list. Inu, hořely dokumenty, hořely. Ohně byly vidět i v okolí města. Řeklo by se, že se leckterý soudruh i dohřál...
Je dobře. Pryč je doba front na maso. Na vánoční balíček fíků, dva banány a pytlík pražených buráků. Někdy se podařil sáček strouhaného kokosu. Fronty na kola, mrazáky, kozačky, dětské kočárky. Fronty všude a na všechno. A kdyby jen to. Nástupy na brigády na hrabání lupení, byť ještě trčelo na stromě, protože listí ani tehdy nechápalo význam VŘSR na vznik ČSSR. Za nedávání vlaječek do oken před prvním májem a za odmlouvání uličnímu důvěrníkovi se nedostal můj syn na vysokou školu. Je pravdou, že nás ale na to soudruh M upozornil, to mu ani po dvaceti letech nemohu zapřít.
Všechno jsem oplakal, zase se osvěžil, jen... jen ten čas letí. Báječná léta plná života, chuti do práce a tak vůbec. Často mě napadá, jak při jedné rozmluvě mi jeden příslušník StB přátelsky švitořil: "Vo co ti jde, no, vo co!!!" A já na to, že nevím, že jen tak žiju... Dodnes mi ta radost zůstala. Děti odrostly. V životě si všichni stojíme dobře. Hlavně zdraví...
Nedávno mi udělal obrovskou radost můj vnuk. Veřejně se pochlubím. Vytočil jsem si přímo z domova číslo do USA. Ozvala se mi moje dcera. Žije tam spokojeně se svou rodinou. Hovoří vespolek česky i anglicky. S tamní babičkou španělsky. Na konci hovoru povídá: "A teď dobře poslouchejte, Kilian vám něco zazpívá". A do telefonu se ozval můj pětiletý vnuk. Zpíval s americkým akcentem, ale jinak krásně, zřetelně česky Kde domov můj, kde domov můj, voda hučí. Po tváři mi tekla slza. Do telefonu nejsou slzy vidět. Ani na novinovém papíře. Život je krásný. Tam i tady. Radujme se!!!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

26. leden 2013Glosa
(Leo Švančara)
Dneškem jsme legalisovali nacikomunismus
Před 14 dny bych považoval volbu Zemana za presidenta za poměrně neutrální, až snad tu lepší možnost... A v těch 14 dnech neuvěřitelné kampaně jsme dostali jakoby zázrakem z Nebes ještě jednu šanci - a nejspíše v naší generaci tu poslední.
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)
Kácení v Jihlavě
- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)