Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
19.1.: Z policejního deníku: cyklista se při nehodě zranil; hledaný muž skončil ve vězení; krádež čtyřiceti litrů nafty

19.1.: Předporodní kurzy v havlíčkobrodské nemocnici on-line, k tomu osobní konzultace a emailová poradna pro nastávající maminky

19.1.: Místo narození: sanitka číslo 260

19.1.: Kaple svatého Huberta vyhrála v soutěži O nejhezčí turistickou pohlednici

18.1.: Zemřela bývalá ředitelka základní školy Seifertova v Jihlavě Stanislava Prokešová

18.1.: Z policejního deníku: úvěrový podvod, opilec skončil na záchytce, řidiči bez papírů a pod vlivem drog

18.1.: V Přibyslavi u Sázavy žijí bobři

18.1.: V Pelhřimově se loni narodilo 533 dětí, svateb bylo dvaadevadesát

18.1.: Registr vozidel v Jihlavě funguje dočasně v omezeném režimu

18.1.: Policisté na Vysočině vykázali loni z obydlí celkem 53 násilných osob

18.1.: Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

18.1.: Fenomén zahradničení a krajové odrůdy ovocných stromů na Vysočině

18.1.: Dálnice a silnice prvních tříd na Vysočině jsou sjízdné bez problémů

17.1.: Ředitelkou Psychiatrické nemocnice v Jihlavě byla jmenovaná Dagmar Dvořáková

17.1.: Z policejního deníku: krádež přívěsu, poškození auta, zničení květináčů a hrabla

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Poslední Vánoce druhého tisíciletí

Blíží se konec roku. Konec druhého tisíciletí. Zanedlouho bude Štědrý den, budou Vánoce, přijde Ježíšek. Procházím archivní knihovnou a hledám zajímavou knížku. O Vánocích. O těch, které nemohu pamatovat. Těch vzdálených, těch Alšových nebo Ladovských, plných bílého sněhu, klouzaček po zadku a v dřevácích. Kouzelných Vánoc, které prožívám díky svým rodičům i dnes, na stará kolena, se zavřenýma očima na své třista let staré chalupě.

Přenesme se proto tiše tak o jedno století nazpátek, někam na chalupu k Větrnému Jeníkovu a poslyšme vyprávění o tamních vánočních zvycích, které popsal Jaroslav Mančala.
Na Štědrý den se míchá všecko jednou vařečkou. O jedenácté hodině v noci vezme ji děvče a jde klepat na hrušku. Přitom volá: Můj milej, můj milej, ozvi se mi! Odkud zaštěká pes, odtud přijde její milý.
Při večeři se přinesou na stůl jablka a ořechy. Každý přeřízne jablko příčným řezem. Je-li v něm hvězdička, bude živ a zdráv, pak-li tvoří jádra křížek, zemře brzy. Rovněž první rozlousknutý ořech, je-li nezdravý, věstí smrt.
Po večeři běží děvčata s dřízkem na zahradu a klukouce na něj, volají:
Tluču, tluču dřez,
pověz ty mě pes,
kde je můj milý dnes?
Kde se pes ozve, odtud přijde její hoch.

Kdo jí na Štědrý den ráno syrový hrách, bude mít tolik vředů, kolik sní hrachu. Také se na tento den nemá půjčovati dížka. Kdo ji dluží, ten chce učarovati našemu dobytku. Pod práh se dávají stříbrné peníze, aby se potom po celý rok držely v domě.
Chce-li děvče věděti, co ji v nastávajícím roce potká, musí jíti o půlnoci ke studánce s lucernou a dívati se na dno. Vidí-li tam pohřeb, umře, když svatbu, vdá se.
Štědrého večera dostane všechen dobytek velký i drobný i drůbež i myši. Všecky skořápky a odpadky s ořechů a jablek se zhrnou po večeři a vysypou myškám ve stodole, aby nežraly obilí. Také studánka, z níž se béře voda, dostává jablko, ořech a kousek vánočky, aby měla stále dobrou vodu.
V některých domech se vykuřuje jalovcem, aby se zahnaly nemoci.
Dvanáct dnů, od Božího hodu vánočního do Tří králů, určuje počasí celých dvanáct měsíců: Je-li na Boží hod krásně, jest i leden krásný, chumelí-li na sv. Štěpána, jest celý únor takový, atd.
Na den Mláďátek, 28. prosince, pozorují staří lidé počasí. Převládá-li v ten den nečas, jest v příštím roce mnoho nemocí a mnoho pohřbů. Je-li krásně, bude nemocí a úmrtí málo. Je-li ráno nečas, umírají lidé ve středním věku. Je-li večer nečas, umírají staří lidé.
Na Hromnice, je-li metelice, říká se: Medvěd bourá boudu, bude brzy jaro. Je-li o Hromnicích krásné počasí, říká se, že medvěd boudu staví a očekává se tedy dlouhá zima.
Když se o masopustě hodně chumelí, bude hodně bramborů. Dlouhé rampouchy, dlouhý len. Na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout. Na sv. Blažeje, napije se z koleje.
Měsícům lednu, únoru a březnu se říká bratří. Jaké počasí přinese leden, má jistě únor i březen.
Prší-li v únoru, slyšíme říkati: Když únor vodu spustí, březen mu ji zhustí.
Zelená-li se osení v březnu, slýcháme:
Co si březen zazelená,
duben mu to spálí.
Co si duben zazelená,
květen mu to hájí.

A nakonec, jsou-li zimní měsíce mírné, říkává lid: Zima a páni nic neodpustí! Ale to už jsme v novém tisíciletí. Zima, ať je proto jaká chce, a páni, ať nám vlezou na záda...
Otevírám umělohmotnou láhev bílého vína z jedné nejmenované budoucí země Evropské unie a připíjím ze staré skleničky, opravdu skleněné, po neznámé praprababičce. Ať se nám žije vesele! Hodně zdraví, přátelé!!!

Ladislav VILÍMEK


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)