Kostel Bolestné P. Marie byl postaven asi dva kilometry od vsi na vrchu zvaném Montserrat. Majitelem byl v té době rytíř Bartoloměj Tannazoll, podplukovník císařského vojska. V roce 1626 byl v jedné z bitev vážně poraněn a tak učinil slib, že uzdraví-li se, vykoná pouť do proslulého poutního chrámu Montserrat ve Španělsku. Nejenom, že slib dodržel, ale rozhodl se postavit na svém panství mariánskou kapli se sochou podobnou Montserratské Rodičce Boží. Po ukončení švédské okupace Jihlavy v roce 1647, a návratu domů, pustil se v roce 1651 do stavby. Celý dokončený areál se skládal, mimo hlavní kaple, ze šesti dalších malých kapliček a čtyř pousteven, jak tomu bylo ve Španělsku. Přes velikou popularitu a přízeň věřících, navzdory přestavbě na kostel v roce 1712, rozhodl se císař Josef II. celý komplex v roce 1785 zrušit a uzavřít. Soška Bohorodičky byla přenesena do kostela sv. Petra a Pavla v Cizkrajově a stavby rozprodány na stavební materiál. Část jich byla použita při stavbě židovské synagogy v Bolíkově. Do rozvalin se počali lidé navracet po roce 1841, kdy z popudu ovčáka z nedaleké Mutné a díky faráři z Cizkrajova se počalo s obnovou celého areálu. K dokončení došlo v roce 1865, kdy se do kostela na krásně vyřezávaný hlavní oltář znovu slavnostně navrátila zázračná soška a kdy došlo za obrovské účasti lidu k jejímu vysvěcení brněnským biskupem Antonínem Arnoštem. Papež Pius IX. pak daroval chrámu stříbrný kalich.
Mnohem podrobněji se o historii farností na Dačicku a o tomto kostele rozepisuje Karel Eichler ve své knize Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku ve stati nazvané Montserrat u Cizkrajova. Zdejší kostel prý byl ponejvíce navštěvován poutníky ze sousedního Rakouska, zatímco česká procesí směřovala do Kostelního Vydří. Podle pověsti prý v nedalekém Bílkově hlásali víru katolickou Cyril a Metoděj a tak děkanství v okolí Dačic prý byla založena už dávno před rokem 1300. O staviteli kaple rytíři Bartoloměji z Tannazoll - Zillu uvádí, že se vyznamenal především v roce 1626, když bylo město Linec obleženo vzbouřenými sedláky a kdy za jeho osvobození byl povýšen na c.k. podplukovníka. Jednou v boji prý zůstal ležet se čtrnácti ranami a tehdy slíbil za záchranu svého života uskutečnit pouť do Montserratu. Celý výjev této události je prý vyobrazen na velikém plátně ve hřbitovní kapli ve Slavonicích. Po návratu z této cesty byl v roce 1634 jmenován hejtmanem kraje Jihlavského. Vlastnil velkostatek Bolíkov, svobodný dvůr v Cizkrajově a dům č. 45 ve Slavonicích. Do stavu rytířského byl povýšen císařem Ferdinandem III. dne 27. ledna 1652. Zemřel v Bolíkově 4. července 1658 a byl pochován vedle své manželky ve farním kostele sv. Petra a Pavla v Cizkrajově.
V roce 1716 byla kaple za vydatné pomoci hraběte Maxmiliána z Deblína a místního faráře Sissenbecka přebudována na kostel. Tehdy prý zde, při nedostatku vody při stavbě, vytryskl pramen ze skály hned vedle hlavního oltáře. Velké slavnosti se konaly 1. května a na mariánské svátky 2. července a 8. září. Často se jich zúčastnili významné osobnosti z řad šlechty. V roce 1754 prý přijalo svaté přijímání na deset tisíc poutníků a bylo slouženo více jak šest stovek bohoslužeb. Pak přišlo již zmíněné období zkázy. Teprve v roce 1841 ovčák jménem Haberl z Mutné nalezl bývalou studnu a po jejím vyčištění zavěsil vedle ní do výklenku obrázek Panny Marie Montserratské. Počali přicházet první věřící, přihlásili se první dárci stavebního materiálu a peněžních darů a první stavební dělníci. V roce 1858 byl vystavěn krov. Roku 1861 byl na věž vztyčen kříž a 31. října se již ozvalo první zvonění.
Karel Eichler se pak dále rozpisuje o postupu celé stavby a vyjmenovává jednotlivé dárce. Konečně dne 2. července 1865 je přenesena milostivá socha Panny Marie zpět na své místo. Slavnosti bylo přítomno na deset tisíc lidí, ač prý byl silný vichr. V čele průvodu šel slavonický děkan Vavřinec Marek. Ještě mohutnější bylo svěcení kostela za přítomnosti brněnského biskupa, hraběte Antonína Arnošta Schaaffgotsche, kterému sekundoval cizkrajovský farář V. Peniška a přítomno bylo dalších třiatřicet kněží z okolí a tentokrát více jak deset tisíc věřících. Modlitby a zpěv nebraly konce až do rána. V samém závěru se konstatuje, že v roce 1888 se o kostel staral tamní poustevník, jenž byl zároveň kostelníkem.
Nejnovější zmínka o tomto poutním místě, čerpající jen velmi krátce z obsahu výše uvedené Eichlerovy knihy, je zachycena v publikaci Jana Royta z roku 1999 nazvané Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století.

Ladislav VILÍMEK

Zpět nahoru na začátek stránky