Homeopatický eshop:

  Nehody, krimi:

Jihlava - nehody, krimi, policie, hasiči... Jihlava - doprava

  Dopravní informace:

  Další zprávy z Jihlavy:

Jihlava - náměstí...

  Kultura v Jihlavě:

Jihlava - kultura...

  Jihlava - Revue:

Z jihlavských archivů:

R E K L A M A :
Sháníte kapelu na večírek či společenskou nebo firemní akci?
Country kapela Znamení zahraje na Vaší firemní akci, obecní slavnosti, countrybále, svatbě i při jiných slavnostních příležitostech.
Informace na telefonu 774 446 476

Zn.: Profesionální úroveň


Sdílet tento článek
Historie obce Meziříčko v okrese Jihlava

V roce 1556 Mezerziczko, v dalším století Meszericžko nebo Meszricžko, v 18. století Messreicžko, Meseritzko, Klein Meseritzko, až posléze v 19. století se poprvé objevuje tvar Mezeřičko, Meseřitschko, a v roce 1872 dnešní Meziříčko. Ves nad soutokem dvou potoků, a chcete-li, pak ves mezi říčkami.

Jedná se o nejvýchodnější obec jihlavského okresu, vzdálenou od Jihlavy 18,5 km. Rozkládá se v údolí po levé straně bývalé císařské silnice z Jihlavy do Brna. Její větší část leží doposud uprostřed dvou potoků, Nadějovského a Balinky, slévajících se za obcí v říčku dále zvanou Balinka. Ta byla ještě na počátku 20. století nazývána Lysa, což potvrzuje pohled do katastrálního plánu z roku 1835 - Lissa Bach. Pojmenování může pocházet ze 16. století a je patrně odvozeno od jména majitelky sousedního jamenského panství, které v roce 1591 zakoupila Zuzana Lvovna z Lysova a držela jej až do roku 1601. Pokud bychom ještě chvíli setrvali nad tímto plánem, můžeme s jeho pomocí usuzovat i na stáří či založení Meziříčka.
Alois Josef Pátek uvádí ve své Vlastivědě Moravské, Jihlavský okres, vydané v roce 1901, že půdorys osady má podobu nepravidelnou a o jejím založení není nic určitého známo. Na návsi je rybník zvaný Návesní - dle plánu Dorfteuch a na severní straně přiléhá k osadě další s názvem Humenský - na plánu zaznamenaný jako Mühlteuch čili Mlýnský. Při pozorném studiu uspořádání plužiny však dojdeme k poznání, že původní osada byla zřízena po pravé straně potoka, tedy na jižní straně dnešního Návesního rybníka. Ten však byl vybudován až později. Osada měla tvar nedokonalého půloválu, po jehož obvodu bylo umístěno snad jen šest stavení s navazující plužinou ve tvaru klínu. Jde o typ lesní návesní vsi s plužinou paprskovitých záhumenic, založenou někdy kolem poloviny 13. století poblíž benediktýnského probošství v nedalekém Měříně, o němž první písemná zmínka pochází z roku 1298.
Všeobecně se soudí, že kraj byl kolonisován právě třebíčskými benediktýny už počátkem 13. století, byť první písemná zmínka o Meziříčku je až z počátku 15. století, tedy z roku 1409, kdy nedaleký Měřín byl již významným městečkem a spravoval více jak desítku osad ve svém okolí.
Další výstavba vsi se záhy přenesla na opačnou stranu potoka a původní malá náves byla zastavěna příbytky chalupníků. Jedno z poblíž výhodně položených velkých stavení dalo později základ pro vybudování dvora. Pátek uvádí, že jde o popisné číslo 2. Na našem plánu se jedná o celý soubor objektů ve tvaru písmene U s čísly 53 až 64.
Na značné stáří vsi nás upozorňuje rovněž její poloha poblíž východní hranice katastrálního území. O tom, že byla budována v zalesněné krajině nás zase informuje řada pomístních názvů: Bukowetz, Borky, Wolschina, U Brezj na Stranich (U Bříz na stráních), tolik katastrální plán. Pátek uvádí ještě další názvy, především lesních ploch - Páleniny, Volšina, Březí.
Jeden z pomístních názvů je mimořádně zajímavý a vztahuje se k místu při silnici. Ta byla v dávné minulosti jednou z mnoha důležitých obchodních cest, jinak historickou stezkou mířící z Čech do nitra Moravy. Vedla od Jihlavy k Měřínu, Velkému Meziříčí až do Brna. Není proto vyloučeno, že na úplném počátku založení Meziříčka bylo doposud neznámé a bezejmenné hradiště nebo jen malá tvrz v místě zvaném na plánu Hradisska a Hradischt. Takových opevnění bylo jistě při stezkách mnoho, neboť poskytovala už od konce 12. století útočiště a přístřeší kolemjdoucím a obvykle po vybudování nedalekých vsí byla opouštěna a upadala v zapomenutí. To zdejší údajně existovalo ještě na počátku 17. století a tak jistě sdílelo stejný název jako ves. Vše by mohl potvrdit jen archeologický průzkum dané lokality. Dodejme ještě, že tento pomístní název Hradiště je uveden nejen na plánu z roku 1835, ale je citován Pátkem ve Vlastivědě v roce 1901 a udržel se až do dnešních dnů.
První písemné prameny nás uvádějí, jak již bylo zmíněno, do roku 1409, kdy Meziříčko i se dvorem (nebo tvrzí) náleželo do majetku kláštera benediktinů ve Třebíči. Toho roku opat Ignác zastavil ves Ješkovi Střečkovi za 30 kop, což později roku 1418 potvrdil jeho nástupce opat Jindřich II. Okolo roku 1493 náležela ves Jiřímu z Řehořova. Z roku 1566 je na jedné z listin doložen jako svědek Jan Dvořák ze vsi Meziříčka. Dalším držitelem této vsi byl Václav Přepiský z Rychenburka (1585) a po něm Václav Chroustenský z Malovar (1596). Ludmila Chroustenská vzala roku 1604 na Meziříčko a Řehořov na spolek svého manžela Jana Oseckého z Osečka (psal se proto 'z Osečka a na Meziříčku' - pozn. autora), který však roku 1615 prodal celé toto zboží za 12.000 zlatých mor. evangelíku Hynku Grynovi ze Štyrcenberka. Právě v této smlouvě se objevuje poslední zmínka o tvrzi v Meziříčku. K jejímu zničení tak došlo až během třicetileté války, kdy byla vážně postižena i celá ves a řadu usedlostí lidé opustili. Ještě před tímto tragickým obdobím však bylo Meziříčko Grynovi po roce 1620 zkonfiskováno, oceněno na 8.000 zlatých a prodáno roku 1624 jihlavským jesuitům.
Obraz o stavu tohoto malého panství jesuitů nám poskytují lánové rejstříky Jihlavského kraje pořízené v letech 1671 - 1678. Podle zápisu ze dne 26. října 1676 sepsaném v Jamném za asistence jesuitského rektora Jana Albrechta se dočteme, že roku 1656 byl jeden ze zdejších hospodářů tzv. tříosminkář zapsán jako třičtvrtiláník a dva jako půlláníci. Do té doby zde došlo jen k několika málo proměnám, při nichž dva půlláníci bývali třičtvrtláníky, dva pusté půllány bývaly třičtvrtilány a tříosminka půllánem. Naprostou převahu zde ve středověku mívaly lánové grunty (téměř 60%). Na starší stupeň vývoje ukazuje i zachování několika podsedků mezi nelánovým obyvatelstvem, vliv českého prostředí pak naznačuje název chalupníci pro domkáře a to právě v Meziříčku a také v nedalekém Řehořově.
Toto malé panství Meziříčko zahrnovalo vsi Jamné, Řehořov, Věžnice a Rybné. V Meziříčku samém bylo v této době celkem 14 gruntů osedlých a 7 pustých. Byl zde jeden láník, čtyři půlláníci a dva držitelé ještě menších pozemků. Činností v lánových komisích byli pověřeni komisaři z řad prelátů, pánů, rytířů a měšťanů. V našem případě zde visitovali Augustin Karásek, probošt z Olomouce a žďárský opat Benedikt. Dále byli přítomni Gabriel František z Horky, Karel Maxmilián hrabě Thurn, Vilém Karel Woderborn z Dundy a měšťané Jan Rudolf Pech a Matyáš Jan Aichinger. Jak již bylo uvedeno výše, probíhala měření v terénu na podzim roku 1678 a závěrečný protokol byl sepsán 26. října téhož roku.
Neméně zajímavý a ještě starší pohled do Meziříčka nám umožňují Registra panství Rudoleckého z roku 1616, která zahrnují i skutečnosti z roku 1585 a která se v neúplnosti dochovala na zámku v Černé. Tam je na počátku 20. století objevil popovický kaplan Augustin Kratochvíl a zveřejnil je roku 1906. V případě Meziříčka uvádí toto:
Ves Meziříčko - 1 láník, 10 půlláníků, 1 tříosminový láník, 1 jednočtvrtinový láník a 6 podsedků, což čítá 18 gruntů.

Stálé platy (uvedena jména držitelů gruntů - pozn. autora):

1. Marek Kmošek (Vokůrka) z půllánu platil o sv. Jiří 7 grošů, o sv. Václavu 7 gr. a dával ročně dvě slepice a deset vajec.
2. Havel Prlík z lánu po 14 gr., čtyři slepice, 20 vajec
3. - 9. Pavel Jakubů, Jan Pospíchal, Matouš Žďárský, Pavel Zalabů, Matěj Mráz, Jira Štefek, Petr Valiků ze svých půllánů dávali jako Marek Kmošek, tj. po 7 gr. na sv. Jiří a Václava, dvě slepice a deset vajec.
10. Jan Kusý ze čtvrtky lánu po 3 1/2 gr., slepici a pět vajec.
11. Jan Moučka z půllánu jako Marek Kmošek.
12. Vondra Doležal ze 3/8 lánu po 5 gr. 2 denáry, 1 1/2 slepice, 7 vajec.
13. Jan Říhů z půllánu jako Kmošek.
14. - 19. Jan Střeček, Janek Šimek, Tomeš Nečas, Jan Věžek, Urban Kobylka z podsedků po 1 gr.
Celkem úroku svatojirského a svatováclavského bylo po 3 zl. 8 gr. a půl denáru, 25 a půl slepice a 2 kopy 32 vajec.
Roboty jako ve Zhoři Housecí (dnes Zhoř v okr. Jihlava - pozn. autora). Platy běžné. Mimo povinnost příští po jednom předení musilo se o jednom dni cibuli, mrkev a len pleti, len a konopí trhati a tříti, ovce práti neb holiti, zelí sázeti a posekávati, řepu a mrkev kopati. Desátek snopný, vytýkaný, dával se pánu (později přepsáno 'faře do Měřína'). Kdož chtěl číhati nebo pletky na ptáky dělati, má se s pánem urovnati - dává se 4 gr.

Rybníků bylo při vsi celkem šest:

Ve Vsi - tento jest zastaven pánu (později připsáno 'obecní') a je na 30 kop na vejtah. (Je to náš známý Návesní rybník - pozn. autora)
Velký - na 15 kop (patrně jde podle plánu z r. 1835 o Mlýnský rybník - pozn. autora)
Hraniční - na 10 kop (při hranici katastru je na plánu z r. 1835 rybník s názvem Widlak, patrně byl později přejmenován - pozn. autora)
Stejskal - na 70 kop (na plánu z roku 1835 je psán Stegstal - pozn. autora)
Pod Velkým - na 5 kop
rybníček pod předešlým - na 5 kop
(Na plánu z r. 1835 je jeden rybník vysušený a to v trati Krassky či podle Pátka Krásky a je bezejmenný, další bezejmenný, ale naplněný vodou je v trati Prednj Stranj čili Přední stráň. Celkový počet by tedy odpovídal šesti rybníkům na zdejším katastru a tak je tomu dodnes - pozn. autora).
Z Meziříčka jsou poddaní povinni rybníky vyloviti, potrubí podplétati a plody rozvésti. Při vsi jest kus potoka od hranic jersínských do vsi, a pod vsí do hranic měřínských. Též potůček v gruntech Moučkovských, v němž bývají střevle. Též potůček Dvořákovský, od rybníka Pavla Zalaby až do rybníka veského.
Dvůr panský - Náleželo k němu rolí za 7 lánů. Osívá se 4 mty obilí ozimého, 5 mtů jarého. Krav chová se třicet, jalovic třicet, ovcí 180. Sena se sklízí dvacet vozů, otavy dvanáct. Při dvoře je štěpnice, zahrada pro trávy a chmelnice (urodí se chmele až 1 1/2 mtu). Dále čtyři lesy, dvě sádky (před dvorem Říhovým) a haltýř na jisté vodě.
Panský mlýn Odienec je zastaven pánu (později připsáno 'obecní'). Má dvě složení a stoupu. Výmelného z něho dostává ročně pán asi 3 mty obilí, prachu a otrub přes 1 1/2 mtu. S mlýnem jest spojena pila a olejna, z první se vydělá mimo náklad 12 zl., ze druhé jen 3 zlaté (jednotka 1 met = 17 hl. - pozn. autora).
Tolik A. Kratochvíl ve své knížečce Písemné památky na zámku v Černé z roku 1905. Jeho text je upraven a doplněn poznámkami.
Po období válečných hrůz a nejistoty došlo k postupné obnově celé vsi. Přišli noví osadníci, statek opět prosperoval a přinášel jesuitům tolik potřebné peníze pro budování koleje, gymnasia a kostela sv. Ignáce v Jihlavě. Ryze katolickou ves ozdobilo několik dosud stojících velkých kamenných křížů a barokní socha sv. Jana Nepomuckého, datovaná v chronogramu rokem 1734, postavená u mostu přes rybniční propusť. Jinak zdejší věřící po staletí navštěvovali kostel sv. Jana Křtitele v nedalekém Měříně, což byla asi hodinka pěší chůze, byť byla ve vsi podle Pátka až do roku 1785 kaple, kde byly konány jesuity bohoslužby. Odtud se dochoval zvonek z roku 1730, který je dodnes umístěný na domě čp. 1.
Po zrušení jesuitského řádu v roce 1773 přešel zdejší statek do světských rukou. Roku 1785 byl rozparcelován a z objektů se utvořila místní část zvaná Familie. Další zvaná Samotín se utvořila z několika stavení na severovýchodě vsi, patrně na přelomu 18. a 19. století. Na západě byla samota zv. 'obecní pazderna,' která dnes splynula s novodobou výstavbou.
Meziříčko připadlo k jamenskému panství, které od roku 1790 spravoval Václav Kalcher za roční nájem 3126 zlatých. Až do roku 1848 se robotovalo z gruntů ročně 15 dnů a 3 dny na honech. Mimo to musel každý odvézt do Jamného 12 sáhů dřeva, 10 měr ovsa a zaplatit 20 zl. Domkáři robotovali 13 dnů a platili 1 zl. Každý osadník dával 10 mandelů obilí a z gruntu ještě dva žejdlíky másla. Robotou se vykonávaly především práce na polích - sečení luk, sušení sena, sklízení obilí a brambor a podle potřeb i další činnosti.
Obrázek o stavu katastru, o prolínání lesů, luk a polností, o umístění rybníků, to vše nám poskytuje pohled na katastrální plán z roku 1835. Leccos nám napoví také následující výčet všech zapsaných pomístních názvů: Lezuwatku, Hradisska, Bukowetz, Borky, Krassky, K Zatoczkam, Prednj Stranj, Kopanjna, Broky, Hradischt, Karbasska, Wolschina, Urzilisskj či Urzilissty, Za Kopcum, U Brezj na Stranich, Horní Karbasska a Wotschina. U rybníků jsou názvy: Widlak, Dorfteuch, Mühlteuch a Stegskal a dva jsou prázdné. Potok se jmenuje Lissa Bach. Pár názvů je nesrozumitelných a jejich tvar je podivný. Není divu, geometr neovládal český jazyk a tak zapsal, co slyšel. Dá se však předpokládat, že řada z těchto názvů se tradovala již z dávné minulosti.
Pro porovnání, Pátek ve Vlastivědě z roku 1901, tedy po sto letech, uvedl tehdy užívané názvy tratí a tak nám dnes umožnil rozřešit těch pár záhadných:
Borky, Kopaniny, Na vidlici, Kroužky či Krásky, Hradiště, Karbaška, Karban, Chmelnice a Krchov. Louky a pastviny se nazývaly: Vlčatky, Volší, Krajina, Borky, Stavy, Dlouhá, Zátoky, Na suché, Na utopených, Žlab a Oulehle. Lesy pak: Huřiliště, Páleniny, Volšina, Křenička, Březí, U liščí díry.
V současnosti mají rybníky tato pojmenování: Vidlák, Návesní, Humenský (dříve Mlýnský, ten byl donedávna celý zarostlý a čeká na obnovu - pozn. autora). Jména některých pamatují půl tisíciletí!
Snad až ve druhé polovině 19. století byly při každém větším gruntu zřizovány malé rybníčky. Celkem jich bylo podle kronikáře Izdného 12 a některé hráze jsou prý dodnes patrné, zatímco většina z nich byla během meliorací aplanována. Voda v potoce, kdysi plná raků a ryb a škeblí, byla za dob hospodaření JZD zcela znečištěna odpady ze stájí a část romantického meandru regulována. Nový život se do ní nyní navrací jen velmi pomalu...
V roce 1850 měla obec 407 obyvatel v 59 domech, koncem 19. století zde přebývalo 344 obyvatel v 61 domech, v roce 1970 uvádí Lexikon obcí 245 obyvatel a 66 domů. Za 150 let se počet domů jen nepatrně zvýšil, zatímco počet obyvatel značně poklesl. Podobný trend můžeme sledovat i v řadě dalších obcí. Od sedmdesátých let minulého století pak přicházejí do módy tzv. rekreační chalupy. Část venkovského obyvatelstva se odstěhovala 'za lepším' - do měst a obyvatelé měst naopak zakoupili jejich usedlosti a dnes sem přijíždějí ve volných dnech, aby byli blíže přírodě. Ani Meziříčko není výjimkou.
K nejstarším zde žijícím rodům patří Mrázovi a Zemanovi, o kterých se zmiňuje už Pátek v roce 1901. Přebývají zde doposud, tedy plných 300 let.
Poblíž sochy sv. Jana Nepomuckého stojí pomník sedmnácti padlým vojákům v první světové válce. V nedalekém lese je naopak umístěn pomníček připomínající tragickou smrt nadporučíka Josefa Šrámka, velitele partyzánské jednotky, který zde zahynul v srpnu 1945 kulkou rudoarmějce.
Zajímavou kapitolou je zdejší školství. Obec byla původně přiškolena do Černé. První vyučování zde započalo v roce 1793. Prvním učitelem byl podle dochované školní kroniky Johann Cžermak a katechetou Bonawentura ceprichal. Školní radě předsedal Heinrich Seknička. Zpočátku se vyučovalo v jedné chalupě, ale již roku 1796 postavila obec na vlastní náklady první školní budovu. Roku 1826 byly přistavěny dvě místnosti a opatřeno nové školní zařízení - černá tabule, stůl, židle a pět lavic. Další oprava proběhla v roce 1876 a podle školní kroniky to byla pro řadu zdejších sousedů trapná záležitost. Však o tom tehdejší učitel Antonín Adam poznamenal: '...tak mnohý lakomec se musel podvolit této potřebné opravě školy. Kdy dojde na školní lavice padesát roků staré??!!'
V roce 1862 byla z příspěvků od dobročinných dárců založena měřínským kaplanem Františkem Komárkem zdejší školní knihovna. Dárcem prvních osmi svazků byl zemský poslanec JUDr. Antonín Mezník a dalšími jednadvaceti přispěl jihlavský mecenáš a buditel MUDr. Leopold Fritz.
Kronika uvádí i platy učitelů. Tak příkladně v roce 1843 to bylo ročně 141 zl., v roce 1863 byl plat 210 zl. a teprve od roku 1872 pobíral místní učitel 500 zlatých. Pozdější jamenská vrchnost mu dávala tři sáhy dlouhého měkkého dřeva a od obce dostával totéž množství pro otop školy a vlastní světnice.
V roce 1880 navštěvovalo školu 77 žáků, v roce 1900 - 59 žáků, v roce 1930 - 44 žáků a v roce 1953 jen 31 žáků. Jednotřídní škola měla tři postupové ročníky. Od roku 1956 došlo k rozšíření na dvojtřídní. Jedna ze tříd byla umístěna do budovy MNV. Do nově postavené školní budovy se žáci přestěhovali 6. října 1963. Jejich počet však i nadále klesal, až ve školním roce 1975 bylo ve škole už pouhých osm žáků. Po ukončení školního roku byla proto škola v roce 1976 uzavřena. Posledním učitelem byl František Poslušný.
V jihlavském archivu se dochoval rozvrh učiva z roku 1880 a především již zmíněná školní kronika z let 1793 - 1881. Vedle přehledu učitelů a vážných zpráv o dění ve škole si můžeme přečíst i jiné zajímavé zápisy. Na počest slavného sňatku korunního prince Rudolfa konala se v místním hostinci u p. Zemana slavná zábava. Z obecní pokladny bylo k tomu účelu vydáno 18 zlatých a pan starosta dal ze svého 1 zlatku! 'Sláva jasným novomanželům, nadějím srdcí národních, českých!,' to napsal závěrem pan učitel Semrád a ještě připojil kulaté školní razítko. Nebo taková 'Povětrnost roku 1877,' kdy: 'Prvního prosince padal po celý den a noc sníh byla zněho ale hned voda a bláto. Teploměr ukazoval 12 st. R (15 st. Celsia) tepla. Komáři před okny tančili v hojných chumáčích veselé tance a ve třídě školní měli jsme okno po celý den otevřené'. O rok později byla 3. listopadu nevídaná chumelenice a bouře. Řádila po celé Moravě 'ba v celé Rakouské říši'. Velká tragedie se stala 17. září 1879. Učitel Adam napsal: 'Meziříčko bylo zahaleno kouřem. Desátou hodinu před polednem snesl se kouř nad Blízkovem, kde v malé chvíli 31 stavení stálo v ohni a východní vítr hnal kouř na západ. Strašný to pohled! 33 rodin je bez přístřeší. Škola také vyhořela, ale učiteli Fr. Al. Sedláčkovi takřka nic neshořelo ač mu učitelé kollegové z Meziříčí přes 60 zl. mezi sebou sebrali. Inu blázen, kdo nebéře, když mu dávají!'. A závěrem ještě jeden krátký zápis: 'Roku 1880 v červnu se pilně vyměřovalo pro trať železniční. Inžinýři byli Ingeneur Šrámek pocházející ze Stonařova a asistent jeho Lödl pocházející z Haliče'. Vše nakonec dopadlo úplně jinak. Železnici se nestavěla. Nahradila ji v roce 1975 dálnice. Prochází v těsné blízkosti obce. Však také během budování došlo dne 20. srpna 1975 k chybnému odstřelu a létající kameny způsobily poničení několika střech, zdí a dokonce nábytku v domech. Naštěstí nebyl nikdo zraněn, jak připomíná kronikář Oldřich Izdný.
Po požáru obce v roce 1910, kdy vyhořela celá dolní strana Meziříčka, byl v roce 1912 založen hasičský sbor. Největší zásluhu měli František Zeman a Josef Mokrejš.
Dne 9. května 1998 byl v obci vysvěcen kostelík sv. Jana Nepomuckého, zdejšího patrona. Projekt vypracoval ing. Kopecký z Brna. Stavba trvala čtyři roky. Celé dění kolem stavby, a nejen to, také novodobou historii obce popisuje místní kronikář Oldřich Izdný v drobné publikaci Meziříčko.

zpracoval archivář

Ladislav VILÍMEK


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

26. leden 2013Glosa
(Leo Švančara)
Dneškem jsme legalisovali nacikomunismus
Před 14 dny bych považoval volbu Zemana za presidenta za poměrně neutrální, až snad tu lepší možnost... A v těch 14 dnech neuvěřitelné kampaně jsme dostali jakoby zázrakem z Nebes ještě jednu šanci - a nejspíše v naší generaci tu poslední.
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)
Kácení v Jihlavě
- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)