Budování chodeb v 16. století (dle Agricoly)

Jednou nás zastihl nálet ve Znojemské. Tam jsme měli kryt přímo na zahradě a vstupovalo se do něj otvorem v hradbách. Dodnes je tento vstup opatřen mříží na křižovatce Znojemské a Brněnské ulice. Tam byly na stěnách i barnou nakreslené svítící šipky. Tady jsem spadl s dřevěné lavice, které byly rozmístěny podél stěny chodby a rozbil si nos. Podobné svítící šipky byly na některých domech. Svítící byl okraj a text uprostřed černého pole. Poslední takovou směrovku si pamatuji na domě pod dnešním Museem G. Mahlera a v Kosmákově ulici. Byla asi 2 m nad zemí a ukazovala směrem k náměstí. Text byl: ADOLF HITLER PLATZ. Další dvoupodlažní sklep jsme měli ve Znojemské ulici č. 20. Dům ustoupil křižovatce a spolu s ním zmizela i záhada pokladu, který v něm údajně uložila poslední německá majitelka před odchodem do internačního tábora. Nikdy se nenašel a nikdy se už nenajde. Nejromantičtější byl sklep v Minoritské ulici č. 1. V prvním podlaží byly sklepy nájemníků, uhlí, brambory a zavařeniny. Každý den jsme tam chodili pro kýbl uhlí. Každý den jsme se báli. Uprostřed byl černý otvor do druhého podlaží, kde tajemně kapala voda do kaluží a kde do sousedního domu byly vrzající železné mříže, které jednou jeden neznámý zloděj otevřel a přepadl nic netušícího pana F. z vedlejšího domu. Úlek však byl pro oba zdrcující a každý utekl jiným směrem. Nic se nestalo, jen ta vidina zloděje plížícího se sklepením nás uchvacovala a mrazení po zádech nás od té doby ve sklepě neopouštělo. Tady jsme měli koncem padesátých let tajnou klubovnu podle vzoru Rychlých Šípů. Četli jsme si při svíčce jejich příběhy, prohlíželi zakázané knihy a časopisy a klepali se strachy, když na nás volal pan Doubek z přízemí, že o nás ví a že ať hned vylezeme, nebo že bude zle a dostaneme holí na zadek. On byl totiž invalida a dolů nemohl a tak jen spílal a hrozil a nadával. Obvykle to po několika minutách vzdal a my se pak po půl hodině plížili opatrně nahoru. Co bych povídal, byla to romantika. A v ostatních sklepích to nebylo jinak. Leckde byly ještě tajemné díry vedoucí neznámo kam, jako třeba v domě poblíž jihlavské brány, ale tam jsme se neodvažovali. Po pár metrech nás zvědavost přešla a my se vleže vlnili rychle zpátky. A co je hlavní. Nikde žádný duch. Snad nad námi neviditelně bděl a držel nám palce. Snad byly dřívější duchové laskavější a hodnější než dnes, kdo ví...
Staly se však příhody tragické. Jednu z nich pamatuje jihlavské podzemí v roce 1529. Tehdy zabila žena s tovaryšem svého muže, platnéře, který bydlel u Panenské brány a ve večerních hodinách, nic netuše, pracoval ve své dílně na brnění. Tělo mrtvého zatáhli pak do sklepa, zakopali a místo přikryli slámou a na ni dali jablka. Ráno spolu utekli, nechaje dům otevřený. To zpozorovali sousedé, ohlásili celou věc městské radě a ta po nařízené prohlídce domu našla zabitého. Hned byli po okolí posláni pěší i jezdci, aby pátrali po pachatelích. Ti byli nakonec zastiženi v Moravských Budějovicích a do Jihlavy dodáni k potrestání. Oba byli posazeni na vůz od hnoje a vezeni po městě až k místu zločinu. Tam je trhali žhavými kleštěmi, načež je vyvezli ven k šibenici. Žena zde byla zaživa zakopána a kůlem probodena a tovaryš vpleten na kolo.
Jihlavské podzemí. Čeho všeho bylo asi svědkem. V dobách přepadení se zde ukrývali lidé staří, nemocní, ženy a děti. Jindy zase sloužilo pro výpady obránců do řad nepřátel nebo k vysílání poslů do noční tmy, aby doručovali tajné zprávy. Některé chodby totiž ústily do hradebních příkopů a snad ještě dál. V dobách míru se zde uskladňovalo ovoce, zelenina, pivo a víno, neboť teplota se zde stále pohybuje kolem 8 - 10 stupňů Celsia. V době docela nedávné zde nocovaly celé skupiny mladých lidí různého zaměření a s různými úmysly. To všechno patří k dějinám jihlavského podzemí, o jehož začátku nevíme zhola nic. Patří však neodmyslitelně k tomuto městu a svoji délkou 25 kilometrů k největším podzemním komplexům v naší republice.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky