Homeopatický eshop:

  Nehody, krimi:

Jihlava - nehody, krimi, policie, hasiči... Jihlava - doprava

  Dopravní informace:

  Další zprávy z Jihlavy:

Jihlava - náměstí...

  Kultura v Jihlavě:

Jihlava - kultura...

  Jihlava - Revue:

Z jihlavských archivů:

R E K L A M A :
Nyní máte možnost nakupovat naše homeopatika v mém elektronickém obchodì


Sdílet tento článek
Nad obrazy židovského malíře

František Mořic Nágl (1889 - 1944) Venku je dusno. Náměstí plné aut a výfukových plynů. Lidé spěchají z obchodu do obchodu. Vstupuji do domu, kde mě přepadá klid a chlad. Na dveřích vítá docela malý plakát, zvoucí na výstavu malíře Mořice Nágla. Paní v pokladně a jinak nikde nikdo. Pak následuje cvaknutí vypínače a dvě místnosti se rozzáří barvami. Vstupuji mezi obrazy. Vstupujeme do doby před šedesáti léty a hned u prvních exponátů jdeme ještě o kousek dál.

Jihlava. Zmizelá zákoutí. Marně se pokouším najít jediný pohled, který bych mohl spatřit i dnes. Snad kousek náměstí s kostelem sv. Ignáce, panorama s dominantou dalšího kostela sv. Jakuba, části hradeb, které dnes svírá asfaltová vozovka. Podivuhodné kouzlo vyzařuje z obrazu Středovy uličky či Středovky. Tak se jí říkalo. Tudy vedla naše první cesta do první školy po válce. Vstup byl vraty ze Znojemské ulice 22. Nejprve bylo nutné minout obchod pana Středy, odkud se linula smíšená vůně kávy, mouky, sudových okurek a snad úplně všeho, co se tehdy po válce dalo koupit. Pak teprve následoval průjezd dlážděný kočičími hlavami a dřevěná dvířka. Naše věčně romantická cesta za odpoledním dobrodružstvím, ale i smutná pro výprask rákoskou přes ruku od učitele Riedla...
A tady ta cesta je. Dívejme se a pojďme po ní. Je plná plotů z prken, prkýnek, latěk, je plná kamenných tarásků, mezi porostlých trávou a kopřivami. A nad tím vším se sklání větve jabloní, třešní, hrušek. Chtělo by se přelézat ploty, lézt po žebříku, který nám malíř přistavil k hradbám. Zavřeme oči a dívejme se...
Malíř Nágl napsal svoji báseň o Jihlavě barvou a tvarem. Leccos je zde vyjádřeno do posledního detailu. Někde je ponechána plocha pro naši fantazii, pro vzpomínky... Užasle koukám na několik uliček plných tichých domů, zavřených oken a dveří na závoru a přešlapuji na místě. Tohle, že je Jihlava, asi bych potřeboval průvodce po vlastním městě. A nejen po tom bývalém, ale i po tom dnešním. Město se mění den ze dne a malířovy obrazy zůstávají. Mají úžasné kouzlo a moc. Vrací nás zpět a pak zase doprovázejí zítra...
Terezín. Ne, tohle už není ta romantika. To je mozaika barevné hrůzy. Hrůzné je každé zákoutí, skupiny lidí na lavičkách, bizarní světnice plné několika desítek domovů. Ano, co palanda, co bedna, co krabice, to jeden DOMOV. Židovské ghetto Terezín. Několik stovek obrázků malíře Mořice Nágla, nalezených po válce někde za trámem v jednom domě v Terezíně.
Pojďme a dívejme se. Pohřební vůz tažený lidmi. Skupinky debatujících Židů, jedni právě přijeli, druzí právě odjíždí. Barevné cesty za smrtí a pro smrt... Zastavme se před barevnou kresbou s černým vstupem a černými okny. ŠLOJSKA. Vstup do Terezína. Výpověď paní E.V. z Jihlavy, která přežila a na několika listech zapsala...
Bohušovice - Terezín, vystupovat!!!
Dlouhý pochod se zavazadly kolem vlaku. Přehlídky českými četníky. Zmatek v zástupu, zahazování ukrytých peněz a černých dopisů. Vchod do otevřeného černého jícnu kasárenské fortny a konec. Ohromný klenutý sál, vysoká zamřížovaná okna, vedro, vedro! Jsou 4 hodiny odpoledne, stojíme natlačeni jeden na druhého, při každém kroku brkáme o zavazadla. Vzduch těžký k nedýchání, horko nesnesitelné. Není možno vydržet stát. Sedáme, klekáme, padáme žízní. Zástupu neubývá, zoufalství přibývá. Najednou závan vzduchu. Někdo otevírá okno a někdo nám hází dovnitř kouli sněhu. Hltavě sajeme špinavou a uválenou břečku. Cesta kamsi je nekonečná. Uléháme na zem těsně jeden vedle druhého.
Je něco po půlnoci. Zvedáme se. Nekonečný had se posouvá o jeden krok. Zápasíme s vlastním zavazadlem. Únava a zoufalství se stupňuje. Co člověk vydrží! Máme jen jedinou touhu, pít a spát. Pojednou ruch a šum. Voda je zde! Tlačenice, rvačka, prosby, klení, nadávky. Muž, který rozděluje vodu po kalíškách nás nazývá dobytkem. Na některé se nedostalo...
Konečně vycházíme do otevřených vrat. Český četník, nová chodba. Odkládáme kufry a balíky. Vstupujeme do místností plné nápisů. Vše se musí odevzdat pod přísným trestem. Peníze, zlato, známky, plnicí pera. Slečna a četník nám odebírají pracovní knížky a potravinové lístky. Kolem nepřehledné haldy zabavených ukrytých bankovek. Osobní prohlídka. Vyděšené a bezradné tváře žen. Jedna za druhou mizí v tajemném propadlišti. Občas se některá vrací doprovázená hnusnou kreaturou v ženské podobě - gestapačkou, která s ní sepisuje protokol. Stojí tady i důstojník SS. Hlasitě varuje, vyhrožuje a ujišťuje. Následuje další sál. Protityfová injekce, hledání vší a další prohledávání... Další sál: Kolik máte dětí? Židovské nebo árijské? Čím jste byla? Kde je váš muž? Je 10 hodin dopoledne. Dostáváme hořkou černou "kávu" a nakyslý dalamánek. A opět čekání, svlékání, desinfekce. Jsme zbavováni vlasů. A další potupné prohlídky. Konečně sprcha. Krátký odpočinek v potrhaném prostěradle a znovu cesta stud enou chodbou. První slavný oběd v Terezíně. Nával, nemožný křik, hádky a rvačky. Dostáváme něco, co zde nazývají guláš a k tomu brambory ve šlupce. Jíme rukama. Jsou 4 hodiny odpoledne. Vycházíme opět na světlo boží. Jsme všichni vedeni "domů".
Nové překvapení! Byty studené, vlhké, plné štěnic a špíny. Okna vytlučená, někde papíry nebo prkna. Kamna jsou na spadnutí. Topíme, čoudíme, větráme. Je leden 1945. Klepeme matrace plné prachu. Uléháme bez pokrývek a oblečené. Jsme tu jen samé ženy...
Nový den. Stará práce, jako na Hagiboru (koncentrační tábor v Praze na fotbalovém hřišti - pozn. autora). Loupání slídy, oční záněty a katary. Po třech dnech dostáváme konečně svá zavazadla. Zpřeházená a vykradená. Máme vlastní deky. Kousek domova!!!
Po smetištích sháníme všemožné kuchyňské potřeby. Nádobí, hrníčky, kastrůlky. Většina je děravá. V jedné malé místnosti nás spí osm, deset, někde i více. Všechno je zbité z nehoblovaných prken. Ve smradu, špíně a hnilobě sníme o našich doma. O našich dětech, o našich mužích. Zprávy nepřicházejí. Ani my nesmíme psát. Doufáme, doufáme... Svoboda kyne za bránami, však beznaděje bolí, volný je zde jen nebožtík ve voze na mrtvoly. Pisatelka vzpomínek zde poprvé napsala na papír básně složené v Terezíně. Není jich mnoho. Jen pár. Naši pozvánku na výstavu Mořice Nágla v jihlavské Galerii na Masarykově náměstí můžeme zakončit závěrem jedné z básniček nazvané, jak jinak, než Terezín: Hleď ghetta akvarel barvitý, jako děvka v pestré záři nám na počest se oblékla, ulicí tlačí káry. Chechtá se dechem surovým a křepčí na ulici, neřestná je jako hřích, hlínu má z bláta v líci. Můžeš ji za to odsoudit? Hleď, ruce v prosbě spíná, toť není vlastně ani hřích, toť špína Terezína...

Ladislav VILÍMEK


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

26. leden 2013Glosa
(Leo Švančara)
Dneškem jsme legalisovali nacikomunismus
Před 14 dny bych považoval volbu Zemana za presidenta za poměrně neutrální, až snad tu lepší možnost... A v těch 14 dnech neuvěřitelné kampaně jsme dostali jakoby zázrakem z Nebes ještě jednu šanci - a nejspíše v naší generaci tu poslední.
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)
Kácení v Jihlavě
- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)