Hodinky. Měli jsme je doma na poličce. Takový buclatý modrý budík. Dlouho se vrzavě natahoval, aby pak několik hodin tikal jako blázen. Ale čas se kolem něj nějak divně vlekl a nebyl to čas radostný. Období okupace. Pak přece jen svitlo slunce a osvoboditelé přijeli do Jihlavy. České obyvatelstvo radostně mávalo, německé bylo za záclonou za okny. Náš budík změnil majitele, to když sovětští vojáci prohledávali domy a hledali fašisty a občas našli i hodinky. U nás ještě malou baterku se kterou jsme pospíchali do sklepa za houkání sirén. No co, stejně už se potom nehoukalo...
Také náš pán domácí, tůze zvědavý dědoušek, vykračoval si kolem hotelu Zlatá Hvězda, když tu náhle jeden z osvoboditelů požádal o "časy" a už si je raději ponechal, aby se nemusel stále někde doptávat. Pan domácí byl zdrcen, byl to rodinný šperk, celé ze zlata. Už se na ně nikde a nikdy nedoptal. Jako Němec odjel s prvním transportem do Německa.
Odjížděli postupně i ostatní Němci. Najednou bylo všude plno hodin a hodinek. Na obcích i ve městech byly soustřeďovány na Národních výborech a později prodávány. To jen ty obyčejné, niklované, porouchané. Ty zlaté a stříbrné se rozkradly. Je o tom pár archivních dokumentů a figuruje při tom několik jmen. Některá jsem znal...
Hodinky. Hodiny to jsou. Dřevěná vyřezávaná skříň, mosazná závaží, jemný chod a krásný hlas - bim, bam. A na zadní straně inkoustovou tužkou letopočet 1886 a sdělení, že jde o svatební dar. Kdeže je těm novomanželům konec. Sám Pámbu ví, jak se dostaly ze Třeště do Jihlavy, když přece hodiny neumí chodit. Tedy chodit, to jo, ale nohy nemají...
Nebo švýcarské "cibule" značky Omega. Jednoplášťové. Otevřete a můžete číst. Špatně. Je to málo vyryté, něco jako: HORNING A. - Lokomotiv f. - Iglau, 27.3.1900. A nic víc. Snad dárek k nějakému výročí. Snad při odchodu do důchodu. Kdo ví. Věci nás obklopují, ale často tají svůj původ. Záhadně mlčí a nutí nás k následování. Navzájem se prohlížíme a okouzlujeme. Jeden bez druhého nemůžeme být. Pak se člověk nemůže divit, že slušný pan domácí zuří a prostě nadává, když mu někdo sebere hodinky. Byl prý to zlatý člověk, tak alespoň něco z toho zlata mu zůstalo... Bim, bam!!!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25, 58841 Vyskytná n. J.

Zpět nahoru na začátek stránky