Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
12.7.: Z policejního deníku: chodec po srážce s autem utrpěl vážné zranění; opilý řidič způsobil nehodu

12.7.: Voňavá výstava Zahrada Vysočiny v Žirovnici představí lilie i jedlé květy, chybět nebude ani kulturní program

12.7.: V Rašeliništi Pod Trojanem roste vzácná mokřadní ostřice, suchopýr i vachta, na Kozénku se daří vstavači kukačce i koniklecům

12.7.: Střelmistr z legií František Pól z Mostišť skončil jako školník

12.7.: Letní soutěž o zajímavé ceny v infocentrech ČEZ, pozvánka nejen do Dukovan a Dalešic

12.7.: Devětadvacetiletý muž, který sexuálně a fyzicky napadl mladou ženu, skončil ve vazbě

11.7.: Z policejního deníku: opilí sedmnáctiletí mladíci ničili vybavení hřiště

11.7.: Táborská zoo získala jednoho z nejinteligentnějších ptáků světa, ohroženého papouška nestora kea

11.7.: Paměť kůže: Jak sluneční záření ovlivňuje naše zdraví

11.7.: MUDr. Karel Kalla. Výjimečný a aktivní muž, který vedl primariát klinické biochemie v pelhřimovské nemocnici šestačtyřicet let

11.7.: Jihlavští policisté dopadli muže, který vykrádal auta a byl i v bytovém domě. Ukradené věci prodával a peníze použil na nákup drog

11.7.: Hračkobraní v Kamenici nad Lipou nabízí nejen výstavu hraček z přírodních materiálů, ale i divadlo či tvořivé dílny

10.7.: Z vyhlídkové věže kostela svatého Bartoloměje v Pelhřimově se můžete rozhlédnout i večer

10.7.: Z policejního deníku: krádež elektrokoloběžky před obchodem; zloděj potravin se snažil policistům uplavat

10.7.: Policisté hledají svědky a zraněné z víkendového festivalu Vysočina Fest

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Rančířov

Vesnice mého mládí. Vůně domácího chleba posypaného anýzem, chřupavá kůrka, bělounká střída a ta chuť... Před strýčkovou chalupou rybník plný škeblí, za chalupovou vonící humna. Víte vůbec, jak voní humna? Rmen, tráva, kopřivy, kravince, kozí bobky. Směsice pokropená rosou a promíchaná dětskými šlépějemi. A pak přišel oběd u velikánského dřevěného stolu a u veliké mísy plné malých švestkových knedlíků zapíjených černobezovou limonádou. Dodnes se na to pamatuji, a také na tamní zděnou duo - kadibudku, na poválečnou dobu luxusně vybavenou nastříhaným novinovým papírem... to byl Rančířov roku 1947.

Ves byla založena už ve 13. století příslušníky rodu mající v erbu jelení roh, kteří osídlili poprvé zdejší území. Jistý Ranožir měl v letech 1234 až 1238 své statky v okolí Jihlavy a byl držitelem hradiště v nedalekém Stonařově. Od jeho osobního jména je také odvozen název této vsi. Podle Josefa Dobiáše se první písemná zmínka vztahuje k roku 1303, kdy se uvádí Ranczyrow. V jihlavských městských knihách ji zachytil v roce 1359 profesor Petrides jako Rancyr Minor. Jiný německý historik Dr. Altrichter uvádí první tvar Ranczer a odvozuje název vsi od německého osobního jména Ranzo. Faktem zůstává, že Rančířov byl založen ještě před vnější kolonisací a že se jedná o ryze slovanskou ves při pravém břehu říčky Jihlávky, poblíž Heberské stezky, v té době již frekventované cesty do Rakous a dále do Uher.
Prvním známým osadníkem byl Markvart z Rančířova, psáno Ranczir, který je uveden na listině z roku 1335. Dalším je Wilhelm či Vilém, který podle první jihlavské městské knihy prodal roku 1359 nějaký kus lesa, pole a louku za 14 kop grošů svému bratrovi Markvartovi a v roce 1365 mu odprodal zbývající majetek. V zemských deskách je k datu 1368 záznam, že Filip z Jakubova prodal roční výnos zdejšího mlýna za 2 kopy 18 grošů jihlavskému měšťanovi Henlinusovi Fogpankovi. Podle dalšího dochovaného listu propůjčil moravský markrabě Jošt v roce 1376 celou ves Rančířov jihlavské patricijské rodině Pilgramerů, z nichž v roce 1469 je držitelem Ladislav, jinak jihlavský rychtář, na kterého si stěžuje zdejší farář, že mu odnímá desátek. Potíže však nedělají jen majitelé světští, ale také místní duchovní. V roce 1487 si na faráře Řehoře stěžovali poddaní z Pístova, že od nich požaduje více, než mu právem náleží a požádali o projednání jejich sporu olomouckého kanovníka Alexiuse. O výsledku sporu není zpráv, ale o pár let později to byl opět farář Řehoř, který vyvolal nový konflikt s Ladislavem, jemuž rančířovský rybník způsobil jakousi škodu. Záležitost byla nakonec urovnána, když nový farář Niklas Peyert daroval Ladislavovi louku u Boříšova, nalézající se pod Rančířovským kopcem - a tady chvíli postůjme!
Objevuje se nám zde název zaniklé vsi Boříšov. Existovala vedle Rančířova už před rokem 1233, kdy je o ní první písemná zmínka, a patřila desátkem k nejstaršímu jihlavskému kostelu sv. Jana Křtitele. Psala se tehdy Borisowe, v roce 1303 pak Borissow. Naposledy ji můžeme zachytit v desáté jihlavské městské knize, kde byla zapsána jako Purischau. Podle historika Dobiáše se nacházela někde při říčce Jihlávce, právě poblíž námi sledovaného Rančířova. Snad prý byla předchůdkyní pozdějšího Sasova. Podle mého soudu, a to na základě studia všech dostupných archivních materiálů, nacházel se Boříšov v místech zvaných v Domkách, dnes mezi Sasovem a Rančířovem, kam směřovala stará cesta z Rančířova do Nové Jihlavy a kde byl v 19. století patrný brod a nad ním rybníček, snad původně návesní.
A nyní pokračujme dále historií Rančířova. V roce 1493 se dostává do majetku města Jihlavy, které nakonec získává v roce 1530 i patronátní práva ke zdejšímu farnímu kostelu. V té době sem přichází i první protestantský pastor Adrian Göschl a po něm několik dalších, až do roku 1623, kdy odchází poslední. Působením jihlavských jesuitů a díky tvrdému postupu nechvalně proslulého jihlavského rychtáře Haidlera se obyvatelé opět navracejí k víře katolické a tak roku 1649 přichází do nedalekého Vílance farář Clemens Kristely a v roce 1667 je konečně obsazena také zdejší fara.
První škola zde byla zřízena v roce 1760 v budově č.p. 2 vedle kostela. V jihlavském archivu se dochovaly staré školní kroniky a dokonce nabídkový katalog dřevěných školních lavic z počátku 20. století, z nichž většina sloužila ve třídách ještě po druhé světové válce. Dodejme, že škola byla německá a prvním učitelem byl Johann Absalon.
Útrapy třicetileté války přestála ves poměrně dobře. Svědčí o tom lánové rejstříky z 22. října 1678. V té době zde bylo sedm osedlých a jen jeden pustý grunt. Všichni byli láníky. Při této příležitosti dodejme jednu zdejší zajímavost. Nedaleko kostela se rozkládaly chmelnice, což ještě v roce 1781 dokazuje pomístní název Bey Hopfen Gartten, U Chmelových Zahrad.
Největšího rozkvětu zaznamenala ves od 18. století, kdy je zde zaregistrováno 25 popisných čísel, až po 52 v roce 1945. Výstavba se soustředila především kolem návesního rybníku, blíže císařské silnice Jihlava - Vídeň, kde se rozkládal tzv. Starý Rančířov. Nový Rančířov se počal budovat blíže ke kostelu.
Vznik kostela sv. Petra a Pavla je často spojován s letopočtem 1400 na klenáku uvnitř kostelní lodě. Stavba je však bezesporu mnohem starší a její základy můžeme klást do druhé poloviny 13. století. Odpovídá tomu nejen zasvěcení kostela, ale také umístění hřbitova kolem něho a celkový ráz objektu, který byl v 18. století vně i uvnitř přebudován. Ve věži se nacházely počátkem 19. století dva zvony. Stavbu kostela si patrně vyžádala sama doba, kdy se na okolních stráních rozběhla první těžba stříbra. Tehdy sem docházela řada horníků a mnozí se zde později trvale usadili. V této souvislosti hovoříme o tzv. vnější kolonisaci, především německy hovořícími osadníky.
Celé území patří k jihlavskému rudnímu revíru. Patrně se zde dolovalo už od druhé poloviny 13. století a to severně od vsi na svazích na pravé straně říčky Jihlávky. Podle důlní mapy z 19. století a podle plánu Rančířova z roku 1781, uložených ve Státním okresním archivu v Jihlavě, jedná se o místa zvaná Ranczer Wald a Eisenhammer, tedy Rančířovský Les a Železný Hamr, jinak V Ráji, kde je zakresleno 11 šachet. Na opačné straně říčky, nad dnešní státní silnicí Jihlava - Znojmo bylo kutání obnoveno za vlády císaře Rudolfa II. Plán zachytil 12 šachet v místech zvaných in der Meyl, V Milířích. K nejvýznamnějším patřila Albrechtova šachta. Zdejší ruda byla sice poměrně bohatá na stříbro, ale jeho cena už v té době klesala, neboť z Ameriky přicházelo stříbro levné. Zastaralé důlní zařízení a spodní voda znamenaly postupné zastavení těžby, která končila rokem 1755. Není bez zajímavosti, že v místech V Ráji se uvažuje s vybudováním hornického skanzenu, který by budoucím generacím připomínal slavnou hornickou minulost královského města Jihlavy a jeho okolí.
Dalo by se napsat mnohé, historie Rančířova je přebohatá, i ta novodobá. Střídají se léta radostná i tragická. Část tohoto bohatství je ještě pod zemí, tu nejcennější však uchovává jihlavský archiv.

Ladislav VILÍMEK


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)