Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
19.1.: Kaple svatého Huberta vyhrála v soutěži O nejhezčí turistickou pohlednici

18.1.: Zemřela bývalá ředitelka základní školy Seifertova v Jihlavě Stanislava Prokešová

18.1.: Z policejního deníku: úvěrový podvod, opilec skončil na záchytce, řidiči bez papírů a pod vlivem drog

18.1.: V Přibyslavi u Sázavy žijí bobři

18.1.: V Pelhřimově se loni narodilo 533 dětí, svateb bylo dvaadevadesát

18.1.: Registr vozidel v Jihlavě funguje dočasně v omezeném režimu

18.1.: Policisté na Vysočině vykázali loni z obydlí celkem 53 násilných osob

18.1.: Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

18.1.: Fenomén zahradničení a krajové odrůdy ovocných stromů na Vysočině

18.1.: Dálnice a silnice prvních tříd na Vysočině jsou sjízdné bez problémů

17.1.: Ředitelkou Psychiatrické nemocnice v Jihlavě byla jmenovaná Dagmar Dvořáková

17.1.: Z policejního deníku: krádež přívěsu, poškození auta, zničení květináčů a hrabla

17.1.: Přírodovědci v Ptačím parku Kosteliska nalezli brouka, kterého už považovali v ČR za vyhynulého

16.1.: V Třebíči se loni narodilo 1230 dětí, vévodila jména Eliška a Matyáš

16.1.: Odbor služby pro zbraně v Havlíčkově Brodě otevřen od pondělí; počet žadatelů o zbrojní průkazy na Vysočině roste

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Z jihlavských archivů:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek
Docela neobyčejný kříž

Není cesty, který by nebyla lemována křížem. Z kamene, litiny či prostý ze dřeva. Stojí mezi stromy na rozcestí, stavěn byl na mezích a děkoval Bohu za návrat z válek nebo za navrácení zdraví. Pak přišla zlá doba a spolu s ní zlí lidé započali dílo zkázy. Zůstala žalující torsa. Někde dodnes.

Stav památky u Mirošova v roce 1989 (foto autor článku)
Není kdo by stavěl, více, zdá se, je kolem nás vandalů. Pamatuji se zcela přesně, když jednoho dne dostal Semenářský státní statek v Jihlavě důraznou zprávu, že na cestě z Jihlavy do Polné je třeba urychleně a bezpodmínečně upravit a osadit všechny kříže. Zpráva přišla z míst nejvyšších, okresních, stranických. Inspektoři, kteří kontrolovali trať Závodu míru upozornili jihlavské orgány na neutěšený stav těchto symbolů. Bylo třeba jednat. Ber kde ber, spravovalo se jen to praštělo. Dodnes celá řada podstavců vůbec neodpovídá umístěnému kříži. Neladí materiál, proporce. Nebyl čas se na to všechno ohlížet. Závod se blížil. Nutné náhradní kříže poskytly venkovské hřbitovy a staré zrušené hroby v Jihlavě. Ještě, že bylo kde brát... Psal se rok 1985. Jen se dobře dívejte, až pojedete po státní silnici z Jihlavy do Polné.
Zastavme se ale na úplně opačném konci za Jihlavou. Na tichém rozcestí dnes napůl zapomenutých cest do Hojkova, Mirošova a Hubenova. Stojí zde nenápadný, ale pěkný litinový kříž. Právě o něm se dochoval v nedávno nalezeném třetím deníku Viléma Richlého z roku 1885 tento zápis:
Kříž památný.
Již od roku 1869 při převzání velkostatku Mirošova do majetku, mě tanulo na mysli, zda-li mně od Boha popřáno bude se léta 1886 dočkati, rok ten stoletého držení Mirošova v rukou rodinných, nějakou památkou oslaviti. A věru, nastal rok ten a odhodla jsem se kříž kamenný, památný, k oslavě Boží postavit!
Autor Vilém Richlý dále píše, že využil místa, kudy každoročně putují velké zástupy věřících na známou pouť na Křemešníku a současně je toto místo velmi dobře viditelné ze všech stran. A pokračuje:
Dne 7. září 1886 se přivezl na čtyrech vozích kříž kamenný, skvostný z Jihlavy, od kameníka Hurdy a byl téhož dne postaven. Kamen pochází ze skal Hojkovských a mramorová deska z Moravy, s nápisem - "Ke cti a chvále Boží a na památku stoletého držení Mirošova v rukou rodinných 1786 - 1886, Vilém Richlý, poslanec zemský a manželka jeho Evžena roz. ze Štanglerů". Vyplatil jsem kameníkovi za kříž i s postavením 155 zlatých. Dne 26. září zasvětil farář dušejovský P. Oliva kříž a držel kázání před křížem u velkého zástupu lidu z celého okolí, který se z kostela mirošovského, s korouhvemi tam odebral. Mimo mě, mé manželky a dcery Olgy byli zde z příbuzných pouze tchýně, švagr Leo z Maříže a švagr JUDr. Antonín Svoboda c.k. zemský rada s Hermínou. Kamil, můj syn meškal již na škole hospodářské, byl pouze při postavení kříže. Z věže zámecké vál prápor veliký v barvách českých. Později v listopadu se místo pusté obehnalo tarasem kamenným, zemí poněkud srovnalo, proti západu a severu smírčím a proti jihu a východu hlohem, pak uvnitř křovinami různými vysázelo a konečně zábradlím uzavřelo.
Závěrem je napsáno:
22. září 1886 v Novém Rychnově, knížecí milost podotknula, že v den zasvěcení kříže, 26. září, v modlitbě Boha prositi bude, by ráčil potomkům naším popřáti také druhé století šťastného držení Mirošova slaviti mohli.
Dopsáno. V roce 1986 byl majetek rodu Richlých či později Steibachů obhospodařován péčí Semenářského státního statku v Jihlavě a místního JZD. Modlitba se nenaplnila. Nebylo co slavit. Restituce přišly až o dalších deset let později. Zámek byl zcela zdevastován a demolován. Park a celé okolí rovněž. Zůstal jen tento úplně osamělý památeční kříž. Stojí a žaluje.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)