Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
6.12.: Výstavy v muzeu ve Žďáře nad Sázavou přiblíží Vánoce za socialismu i za první republiky

6.12.: V Pelhřimově je stále bezpečno, není důvod k panice a strachu

6.12.: Pachatele dopadli policisté v Jihlavě rychleji, než okradený zjistil, že věci nemá

6.12.: Od začátku roku do konce listopadu šetřili policisté na Vysočině 4 448 dopravních nehod; zemřelo 44 lidí

6.12.: Neznámý pachatel ve Světlé nad Sázavou vnikl na soukromý pozemek a brutálně utýral k smrti dva psy

6.12.: Meteorologové varují před sobotní ledovkou na Vysočině

6.12.: Adventní koncert ve Velké Lhotě; rozezní se i cenné varhany

5.12.: Z rodného domku komunistického funkcionáře Bohumíra Šmerala v Třebíči je Centrum tradiční lidové kultury

5.12.: V Pelhřimově vzplál akumulátor koloběžky, záchranná služba odvezla tři lidi do nemocnice

5.12.: S učitelem, který v třebíčské škole napadl žáka, rozvázala škola okamžitě pracovní poměr

5.12.: Požár harvestoru na Havlíčkobrodsku za sebou zanechal milionovou škodu

5.12.: Památku zesnulých dětí budou moci rodiče, pozůstalí a přátelé uctít v neděli 8. prosince

5.12.: Nemocnice v Novém Městě na Moravě vydala ke svým osmdesátým narozeninám knihu

5.12.: Na novorozenecké JIP v jihlavské nemocnici mají rodiče novou svoji místnost

5.12.: Devětačtyřicetiletého muže, který v jihlavských ulicích obtěžoval studentky, dopadli strážníci městské policie

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Tramvaje z Jihlavy do Dřevěných mlýnů…

Z jihlavských archivů:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek
Vzorné ghetto - Terezín

(Vzpomínky žijící jihlavské židovské pamětnice na Terezínské ghetto)

25. listopadu 1941 hlásí Aufbankommando AK 1 v počtu 340 osob, že "sídliště" Terezín bylo zřízeno. Od tohoto okamžiku stane se seřadištěm a překladištěm transportů do vyhlazovacích táborů. "Vzorné ghetto" bude postupně vítat židy ze všech evropských zemí.
Z příkazu Zentralstelle für jüdische Auswanderung podává pražská Židovská náboženská obec (ŽNO) dne 9.10. 1941 zprávu, ve které se mimo jiné uvádí: "Pro 88.000 v protektorátě žijících židů není možnost ubytování v barácích a neexistují objekty schopné k adaptaci, které by byly sto pojmout takový počet osob". Následuje výčet alternativ, které by bylo nutné řešit t.j. postavit sběrný tábor pro všechny židy nebo jednotlivé tábory pro 10 - 15.000 židů. Přílohu tvořil i sumář nutných stavebních hmot, např. 1.000.000 metrů čtverečních lepenkové krytiny, 85.000 kubíků dřeva!
11.10.1941 přichází pro ŽNO od SS Hauptsturmführera Günthera přísně důvěrný příkaz, zda je na Moravě místo s velkým počtem žijících židů, zjistit jiná vhodná místa s počtem obyvatel 5 - 6.000 osob, rozpracovat myšlenku ghettoisace a rozeznávat zaopatřovací a pracovní ghetto. Navrhnout případnou evakuaci židů z Prahy a Brna do předměstí nebo projednat výstavbu zvláštního města.
Mezi tím se hledá ono nešťastné místo na Moravě nebo v Čechách. Řada míst je vyloučena pro krásnou polohu, v užším výběru nakonec zůstávají Stará Boleslav, Nový Bydžov, Holice, Terezín a Boskovice.
Přes řadu základních připomínek ŽNO je rozhodnuto - Terezín.
Dne 20.11.1941 dostává SS Obersturmführer dr. Seidl podklady o věkovém rozvrstvení židů v Protektorátě Čechy a Morava, o povolání židovských mužů od 18 do 50 roků, zdravotní stav žen od 20 do 45 roků, výpočty o spotřebě materiálu pro nejnutnější vybavení, seznam sestavení Aufbaukommanda a organisační plán.
Všechno se ve vší tajnosti organisuje. Všechno dokonale zapadá do předem připraveného plánu. Cenzura cenzuruje, komando pracuje a "vzorné ghetto" Terezín čeká...
Přijíždějí první židé. Zástupy putují jeden za druhým. Začíná nový život v novém domově. Paní Mariana byla v jednom z prvních transportů. Cesta v osobním vlaku. Trochu těsno, v uličkách, v srdcích. Všude vlak nestaví, všude nikdo nečeká, nemává, žádné loučení, vítání...
Popadává sníh. Jedna paní z Prahy si zařizuje kadeřnický a holičský závod. Paní Mariana se učí podržet nos za špičku a holit kníry. Břitva, mazlavé mýdlo na podlahu, na ruce, na vousy. Další, další prosím... bude dost práce. Bratr odchází každý den kamsi k zahradníkovi mimo Terezín. Německý zahradník má rád mladého, okatého židovského chlapce z Terezína. Je to Jan či Hans, začíná to být úplně jedno kdo čí je.
Střídají se roční období, střídají se transporty, není už zájem o holení a stříhání. Terezín šeptá po celý den, týden, rok.
Přichází rok 1942. Listopad. Dobytčí vagony pojedou kamsi na Východ. V dobytčích vagonech pojedou lidé kamsi na Východ. Pojede i Mariana - kamsi na Východ. Zvykáme si neříkat, že je něco strašné... duní koleje, pláčou malé děti, pláče stařec ztrácející stařenku v jiném dobytčím vagoně.
Stojíme. Stále stojíme. Stále a stále stojíme. Vystupujeme. Stále vystupujeme, Stále a stále vystupujeme. Tolik nás je!
Osvětim. Mám číslo na ruce, abych se sama sobě pamatovala... Kolik dnů jsem vlastně stála vedle matky, vedle otce, vedle bratra. Je tady i doktor Bondi z Jihlavy a taky má číslo. Číslo 3689. Všude ho znají pod tímto číslem. I mne znají pod číslem. Už se nikdy neztratíme...
Komíny krematoria věčně kouří. Někdy z nich šlehají i plameny. Stojíme. Stále postáváme. Nic neděláme. Máme čekat. Příští den půjdeme. Do plynu... Hlasitě stojíme, vržou prkna na podlaze, ale jinak je ticho. Ten vítr je občas protivný. Cítíme nasládlý pach kouře, pálí se vlasy, kdo ví... Stojíme. Stojím. Bratr, matka, otec. Ti už nestojí. Ti už nemusejí čekat...
Je nám zima, pobíháme nahaté po chladné zemi. Nic pořádně nechápu, nikdo se stejně na nic neptá. Jedny jdou poslušně vlevo, druhé na pravou stranu. Tisíce nahých žen... Vlevo, vpravo. Přebíhám z jedné strany na druhou... Teď už to vím, až teď jsem se to dozvěděla. Už dlouho po válce. Pár metrů jsem uběhla, abych si zachránila život...
Samé cestování. Samé ...ne!!!
Nemůžeme všichni vzpomínat!!!
Už to nikdy nepůjde - není na co vzpomínat...
Něco vám povím, nikdy jsem netušila, že budu zase doma... Tady byla hala, obložení, lustr, kuchyň, tady ten schod stále ještě vrže... Z tohoto domu jsem utíkala 15. března 1941. S bratrem. Za maminkou a za tatínkem. Byli v Praze na výstavě. Vezl nás vlakem MUDr. Kürschner. Domácí lékař. Tady v tom domě bylo celý zbytek roku gestapo. My jsme pak jeli do Hlinska. K maminčině rodině. Taussigové byli vážení židé. Pradědeček Josef zde měl továrnu na koberce, děda Ludvík továrnu na potahové látky. Můj otec Bedřich si dobře vedl ve sklárně. Exportoval do celého světa...
Jediné co jsem si vzala při útěku, byla šperkovnice. Nevím, kde už zůstala... Počkejte, tady mám album. Schovaly ho tety v Americe. Tady je matka, otec, bratr. To jsem já. Bylo mi patnáct...
Po osvobození v roce 1945 jsem byla v táboře Červeného kříže ve Švédsku. Mohla jsem jet domů. Nejela jsem. Byla tam moje veliká láska... Nic jsem v té době necítila. Všechno přebolelo. Všechno zmizelo. Prázdno... Uvnitř bolavá zima. Pak přišla Amerika. Moje rodina. Můj muž. Můj jeden i druhý syn... Podívám se přece jen domů. Nad oceánem v letadle ke mně promlouvá česky letuška. Já rozumím česky, já rozumím česky! Po jedenačtyřiceti letech já opět mluvím česky... Dobře mluvíte paní Mariano... Žlutý karafiát dává paní kuchařka do vázy. Chtěl jsem ještě něco říct, ale vůbec mě nic nenapadá... Jdeme se podívat do sklepa, kde opadává omítka. Slibuji, že promluvím se známým zedníkem. Nahoře mi běží magnetofon... Usedám a zapínám moji první reportáž. Zatraceně. Ticho. Ticho. Ticho. Osvětim, Terezín, Birkenau. O čem že budu psát... Paní Mariano, děkuji. Nezlobte se, začíná tady vonět polévka. Už musím jít. Nic jsem nedonesl. Ale všechno si odnáším...
Venku na křižovatce strašně smrdí auta.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)