Kostelní Vydří aneb poutě na horu Karmelskou
Hora Karmelská, jak se toto poutní místo mezi lidmi nazývá, se nachází asi půl hodiny cesty severně od Dačic. Mimo kostela s krytou chodbou zde stojí obklopena lípovým stromořadím ještě fara, škola a dva domky.
Koncem 17. století bylo zdejší návrší zalesněné a v jednom místě stál prý od nepaměti sloup se zašlým neznámým obrázkem. U něj pak byla pozorována od roku 1698 zvláštní záře, hlavně o sobotách, v den zasvěcený Panně Marii. Přesvědčil se o tom i místní statkář Bernard Jindřich Butz z Rolsberku a tak po dohodě s telčským hrabětem Janem Karlem Jáchymem Slavatou, knězem a generálem řádu karmelitánského, dal zde vystavět roku 1700 kapličku. Do ní pak nechal umístit Slavatův dar, nový obraz Panny Marie Karmelské. Od té doby prý záře pominula, ale přibývalo zázračných uzdravení. Narůstající počet věřících si vyžádal výstavbu velké kaple, kterou tentokrát financoval statkářův syn Matěj Jindřich Butz z Rolsberku, jinak kanovník, prelát a později probošt olomoucký. Svatyně byla s velikou slávou dne 14. dubna 1735 okázale vysvěcena. V roce 1752 byla nákladem 17.000 zlatých postavena klášterní budova. Další přístavby na sebe nenechaly dlouho čekat a tak roku 1754 byla ke kapli přistavěna dřevěná chrámová loď a v roce 1778 krytá chodba vně kostela na šestnácti kamenných pilířích. Zděné lodě se toto poutní místo dočkalo v roce 1789, kdy bylo celé obehnáno zdí a přístup na návrší byl usnadněn schodištěm. Zázračný obraz, malovaný na dřevě, dostal stříbrný rám a byl umístěn na hlavním oltáři z černého mramoru. Farář Karel Eichler potom dále píše, že zdejší farní archiv chová knihu "Seznam milostí pomoci bl. Panny Marie na hoře Karmelské u Kostelního Vydří dosažených". V roce 1888 obsahovala tato zajímavá kniha 116 zápisů. Nejstarší pocházel z roku 1732, kdy zde došlo k uzdravení syna dačického písaře Stöhera, který byl postižen pokřiveností krku. Při těchto zázračných příležitostech byly do kostela zavěšovány tzv. "záslibné obrázky" opatřené čísly, popisy oněch zázračných událostí, a děkovnými řádky. Kolem roku 1788 vyšel zákaz o jejich zavěšování a do knihy bylo zakázáno psát. Přesto zde byla poznamenána dvě dobrodiní z let 1805 a 1814. Co bylo obsahem těchto zápisů? Tak příkladně: Kateřině Krausové z Dačic se splašili koně a ona se zázrakem zachránila, vzývajíc přitom zdejší Pannu Marii. Podobně se zachránil Ignác Jeniška, správce rybníka v Telči, když se na něj převalil v největším trysku kůň, jindy zase myslivci Františku Jelínkovi z Telče se roztrhla puška a on neutrpěl žádná zranění, a tak bychom mohli pokračovat dál. Snad nejzajímavější je příběh Justiny Loikové, nájemnice telčského sudího Kommerera, který se seběhl v roce 1748 v sobotu, den před svátkem sv. Trojice. Když vkročila do světnice, byla padajícím stropem zasypána. Lidé v hojném počtu shromáždění "domnívali se, že už stala se obětí smrti, avšak vytáhli ji zdravou a neporušenou. Ona pak přítomným hlásala mocnou ochranu Panny Marie v kapli Kostelno - Viderské milostiplné a že jen jejím přispěním od neštěstí byla uchována, ačkoliv byla v požehnaném stavu. Po třech nedělích šťastně porodila zdravé dítko...". Nejvíce poděkování je z Dačic, dále z Telče, Jemnice a okolních, více jak dvaceti obcí. Hlavní pouť se konala vždy na svátek Panny Marie Karmelské dne 16. července a pokud to nebyla neděle, pak se slavnost uskutečnila první neděli po tomto dni. V tento den prý sem přicházelo až na třicet průvodů od Telče, Moravských Budějovic, Kněžic, Přibyslavic, Brtnice, Třeště a také z Čech. Menší poutě se konaly na všechny další mariánské svátky. V roce 1855 zde bylo napočítáno na 120 průvodů, což představuje kolem 10.000 věřících. V závěru farář Eichler dodává: "Nelze tvrditi, že by všechny ty případy byly zázračnými, ale že jsou milostmi namnoze neobyčejnými, nikdo nemůže popírati a některé skutečně nesou v sobě všechny známky zázraků". Zajímavé a poutavé vyprávění o "Vydří kostelní" nám podal Josef Stanislav Menšík, který v roce 1859 vydal nevelkou knihu o hlavních poutních místech Moravy, nazvanou "Kvítečka z Mariánského slávověnce sebraná od vlasteneckých poutníkův". Posledním, kdo se krátce zmínil o zdejším poutním kostele byl Jan Royt, autor knihy Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Píše, že na Českomoravské vysočině putovali poutníci pravidelně do Kostelního Vydří k milostnému obrazu Panny Marie Karmelské se škapulířem, který kapli věnoval v roce 1709 poslední mužský potomek rodu Slavatů, bosý karmelitán Karel Felix hrabě Slavata. Karmelitáni tehdy prosadili u papežské kurie svátek Panny Marie Karmelské, který papež Benedikt XIII. ustanovil pro celou církev na 16. července. Píše se rok 2000. Obklopeni moderní technikou putujeme stále do této překrásné tiché oasy. Někdo se přijede jen podívat, jiný přijíždí i odjíždí s velkou nadějí. A to není nikdy tak málo... Ladislav VILÍMEK, Rounek 25 Zpět nahoru na začátek stránky |
(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")