Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
3.8.: Po čelním střetu dvou náklaďáků na Třebíčsku jeden řidič zemřel, druhý utrpěl vážná zranění

3.8.: Na dálnici D1 bouralo před polednem osobní auto a náklaďák, nyní už je dálnice průjezdná bez komplikací

3.8.: Makak jávský z táborské zoo by jako nosič jídla rozhodně neuspěl

3.8.: Komentovaná prohlídka výstavy Sochy mluví v jihlavské galerii

2.8.: U Nového Rychnova zemřel při nehodě osmnáctiletý řidič osobního auta

2.8.: Sýčci letos vyvedli rekordních 95 mláďat

2.8.: Odešel Karel Křesadlo, emeritní ředitel okresního archivu v Jihlavě

2.8.: Na jihlavském magistrátě je nově zřízený dětský koutek plný her a omalovánek

2.8.: Dvojčata Radek a Miloš Kolouchovi získali titul rekordmani roku za absolutně největší sbírku seker a hoblíků

2.8.: Chudobínská borovice u Vírské přehrady je zřejmě o 150 let starší, než se předpokládalo

1.8.: V jihlavské nemocnici je nově rouškomat

1.8.: Filmový klub v Jihlavě uvede maďarskou hravou absurdní pohádku pro dospělé Líza, liščí víla

31.7.: Šlakhamr v Hamrech nad Sázavou se v sobotu 1. srpna otevře veřejnosti, v provozu bude i kladivo

31.7.: Nejvíce netopýrů na Vysočině je ve věži v Heřmani, Biskupicích a u Roštejna

31.7.: Motorkář zemřel v Kameni po nárazu do betonového valu

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Jak děda František kdysi „zaklel“ zloděje.

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Dvojitá pomsta pana domácího

Bedřichovák v zeleném, aneb pomsta svobodníkova a předpisů nedbalý kocour…

Vzpomínka na Bosého Laca

Jak lokomotivy na hlavním nádraží vždy dobře předpovídaly počasí…

Zloděj od svatého Jana…

Jak hrozná kletba pana Kreuzera zabila dvanáct lidí

Jak si paní Marie v helenínské kapli vymodlila hodinku šťastné smrti

Kdo chce kam – aneb jak se tajemníkovi KSČ zázračně vyplnilo jeho přání…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Kaple sv. Karla Boromejského u Vanova

Začněme opět nejstarší publikací o této neveliké kapli, o které píše v roce 1899 Alois Hrdlička, jako o "útulné svatyňce". V knize nazvané Kostel Matky Boží a jiné církevní památky města Telče se věnuje jejímu vzniku a historii a mimo jiné uvádí, že ji postavila hraběnka Františka Slavatová, co by poděkování za syna Karla Joachyma. Vyvázl prý na tomto místě z nebezpečí života, když zde upadl do hluboké vlčí jámy a byl z ní, po učinění slibu, vysvobozen. Pověst dále praví, že opustil světský život a vstoupil do řádu karmelitánů. Zemřel roku 1712 a s ním vymřel i rod Slavatů, kteří vládli nad Telčí od roku 1604. Celá zázračná událost jeho zachránění je vyobrazena na klenbě v této kapli.

Autor dále uvádí, že kaple byla původně zasvěcena "Kristu Pánu v úzkostech," neboť zde končila polní křížová cesta, lemovaná kapličkami jednotlivých zastavení, plastikou Božího Hrobu a sousoším Matky Bolestné uprostřed andělů, která byla umístěna do podzemní prostory pod touto kaplí. Teprve později byla zasvěcena sv. Karlu Boromejskému, jehož obraz byl zavěšen na zdejší oltář.
V roce 1784 byla kaple zrušena. Po dvou letech však ji zakoupila Marie Johanna hraběnka Lichtensteinová za 172 zlatých a navrátila ji původnímu účelu. V roce 1892 sem byl z Telče veden velkolepý jubilejní průvod zakončený kázáním a sbírkou na opravu tamního farního kostela. O tři roky později se kaple dočkala od majitele telčského panství Leopolda Podstatzského - Lichtensteina velmi vkusné opravy. V publikaci vydané v roce 1906, a nazvané Topografie diecese brněnské, pak Alois Hrdlička mimo jiné k pověsti dodává, že mladý Slavata prý spadl do jámy při honu.
Podrobněji se k pověsti i stavbě rozepisuje Jan Tiray ve Vlastivědě Moravské - Telecký okres v roce 1913. Kaple je osmiboká stavba s věžičkou. Před vstupem do její svatyně je malá předsíň. Interiér je vyzdoben freskami o založení kaple. O pověsti či příhodě autor píše, že dne 13. října 1662 se vydal mladý, tehdy třiadvacetiletý hrabě, koňmo na lov. Pak spadl do vlčí jámy a prodlel v ní celou noc. Ve smrtelných úzkostech, když se nemohl odtud nijak vyprostit, slíbil, že v případě zachránění vstoupí do kláštera. Po vysvobození, jakýmsi vanovským sedlákem, tak učinil. Kapli pak nechala vystavět jeho matka a to hned v následujícím roce 1663. Sklepní prostora je prý vyzděna ona vlčí jáma. Původně se kaple nazývala Olivetskou. V roce 1672 zde bylo odslouženo 52 mší. O rok později sem jesuité zavedli průvod a to vždy v neděli po sv. Vavřinci, který byl roku 1784 zrušen. Po dalších dvou letech byl objekt uzavřen a za 172 zlatých prodán v dražbě majitelce telčského panství, hraběnce Marii Johaně z Lichtensteinu, která jej odevzdala Matici náboženské. Zvon z kaple pak darovala hraběnka nově založenému filiálnímu kostelíku v Člunku v Čechách. Od té doby zde byla sloužena mše svatá pouze jednou v roce a to v pondělí po sv. Voršile.
Pověst o šťastném zachránění hraběte Karla a výstavbě barokní kaple rozepisuje rovněž Jindřich Mareček v publikaci Pověsti z Telče a okolí. Podle něj byla stavba dokončena až v roce 1664 a zachránce prý od hraběte obdržel nejen obnos 200 zlatých, ale také "bílý klobouk," který ho zbavil roboty.
Také známý vlastivědný pracovník Jan Chalupa z Telče se věnoval této kapli. Podle jeho vyprávění se původně jmenovala Kaple Smrtelné Úzkosti, později Olivetská. Příhoda s pádem do jámy se prý udála 13. října 1662, den po okázalém zasnoubení Karla Slavaty s hraběnkou Klárou Teresií Attemsovou, kdy byl na počest oslavenců uspořádán velkolepý hon. Šťastné vysvobození tehdy přimělo Karla ke slibu, že vstoupí do kláštera, což také, navzdory celému rodu, učinil. Zásnuby zrušil a vstoupil do kláštera karmelitánů v Římě, kde 22. července 1712 zemřel.
Celý jeho životní příběh se stal námětem pro telčského katechetu Josefa Weisse, který ho zdramatisoval veršovanou divadelní hrou "Poslední Slavata". Ta byla často s úspěchem hrána na ochotnických jevištích.

Ze hry uveďme alespoň malou veršovanou ukázku:

Nuž vězte, přátelé a ctění příbuzní,
že navždy zůstanu a slibu nezruším.
Ó rcete těm, kdož vás sem poslali,
co míním já, že svět přec nezhyne,
když Slavatovský rod zde vyhyne,
co lépe bude tak, když v Božím náručí
rod Slavatů svůj život dokončí.
Zcela nový pohled do historie této kaple nám dnes nabízí útlá malá brožura, kterou v roce 1997 vydal Bohumil Pavlů a nazval ji "Svatý Karel ve světle historie". Autor se v ní odvolává na dokument uložený v Moravském zemském archivu v Brně, který vlastnoručně napsal sám hrabě Karel Slavata a který tragický pád do vlčí jámy datuje na 13. října roku 1653, kdy jako třináctiletý hoch do ní upadl a poranil si dáseň a na těle si způsobil drobné odřeniny. Jinak byl zcela zdráv a tak žádný slib neučinil. Kaple Olivetská, jak se nejdříve nazývala, byla postavena hraběnkou Františkou Slavatovou na základě smlouvy se stavitelem Stefanem Perti ze dne 29. května 1664. Objekt měl mít dvě části, podzemní, která využila tzv. vlčí jámu pro zřízení Božího Hrobu, a vlastní nadzemní část čili kapli. (Vlčí jáma bývá obvykle lidové pojmenování místa po starých důlních dílech, po šachtách - pozn. autora). Tvůrcem soch byl podle dochovaných smluv z roku 1735 Ignaz Franz Titz. Autor oltářního obrazu není znám, snad by mohlo jít o akad. malíře Čeňka Neumanna. Kaple také nebyla dlouho bez zvonu. Ten zde byl zavěšen v roce 1852 a pocházel z kostela sv. Jáchyma z Dobré Vody. V roce 1942 byl při rekvisicích odvlečen pro válečné účely.
V současnosti se zde konají poutní mše v listopadu na svátek sv. Karla. K poslední opravě došlo po roce 1991. Nezbývá, než tímto malým historickým výletem podpořit zájem čtenářů o toto opomíjené poutní místo jihozápadní Moravy.

Ladislav VILÍMEK


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)