Podle plánu z roku 1780 můžeme usuzovat, že nejstarší částí vesnice byly statky označené čísly 1 a 2. Nejstarším známým majitelem byl Ješek z Vysoké, který ves roku 1365 prodal jihlavskému měšťanu Haindlinovi. Pak už se střídal jeden majitel za druhým, až roku 1479 prodává Eliška Ruppelstorferová tuto ves městu Jihlavě.
Před třicetiletou válkou zde bylo 13 usedlostí, pak zbylo jen 8. Postupně jich zde vyrostlo celkem 17, což dokládá výřez z plánu. V roce 1788 zde byla zřízena německá škola, kam chodily děti z nedalekého Hosova a Popic. V roce 1906 byla postavena škola nová a ze staré byl zřízen hostinec. Začátkem 19. století se počet domů zvýšil na 20 a žilo zde 150 německých obyvatel. V roce 1930 je zaregistrováno 124 Němců a 27 Čechů. V roce 1945 byli němečtí občané odsunuti a vesnice se jen velmi pomalu znovu osídlovala.
Při "budování socialistických výrobních vztahů" si nikdo ani nepovšiml rozpadající se návesní kaple sv. Josefa, která je naposledy zmíněna v Pátkově Vlastivědě v roce 1901. Podle dochovaných zpráv a fotografie byla postavena někdy začátkem 19. století a byla opatřena zvoničkou. Na počátku šedesátých let už byla polorozbořená a inventář pravděpodobně zničen. Zmizela jedna z dominant a současně zajímavá historická památka lidového stavitelství.

Dnes již neexistující kaple na návsi v Jihlavě - Vysoké

Ani tím nebylo všemu ničení konec. Turistický rádce z roku 1932 upozorňuje na str. 58, že výletníci mohou spatřit u vozové cesty do Vysoké "usmiřovací kámen" ve tvaru bochníku. Dnes po něm není ani památky. Ale ani to nestačilo. Nejdéle to "vydržela" Boží muka. Ta dostala dokonce číslo nemovité kulturní památky - 5068. Nic nepomohlo, ani číslo, ani celostátní evidence. Někdo je celé zboural a basta. Úředníci - památkáři pak vypracovali zápis a jiný přípis MK ČSR č.j. 12093/83-VI/1 ze dne 19.8.1983 památku odpamátnil a odepsal. Není, tak není. Kdo by se "cestou rozvoje" něčím takovým zdržoval. Škoda. Od roku 1950 zde začal klesat počet obyvatel. V roce 1960 zde byl zrušen národní výbor. O dva roky později zde byla zrušena škola.
Když jsme za sychravého odpoledne stanuli před vesnicí, přivítaly nás rozvaliny, kdysi největšího statku a návsi dominující omšelá hasičská zbrojnice, která jistě hodně pamatuje, neboť nad vraty prosvítá ještě německý nápis. Bylo mi pojednou smutno. Kolem bylo hrobové ticho. Pak přijel autobus hromadné městské dopravy, jeden člověk nastoupil a autobus odjel. Odjeli jsme také...

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky