Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
19.1.: Z policejního deníku: cyklista se při nehodě zranil; hledaný muž skončil ve vězení; krádež čtyřiceti litrů nafty

19.1.: Předporodní kurzy v havlíčkobrodské nemocnici on-line, k tomu osobní konzultace a emailová poradna pro nastávající maminky

19.1.: Místo narození: sanitka číslo 260

19.1.: Kriminalita se na Vysočině loni snížila; objasněnost v regionu přesáhla 64 procent

19.1.: Kaple svatého Huberta vyhrála v soutěži O nejhezčí turistickou pohlednici

19.1.: Bývala poštovní stanice ve Stonařově postavená v roce 1750 byla prohlášena za kulturní památku

18.1.: Zemřela bývalá ředitelka základní školy Seifertova v Jihlavě Stanislava Prokešová

18.1.: Z policejního deníku: úvěrový podvod, opilec skončil na záchytce, řidiči bez papírů a pod vlivem drog

18.1.: V Přibyslavi u Sázavy žijí bobři

18.1.: V Pelhřimově se loni narodilo 533 dětí, svateb bylo dvaadevadesát

18.1.: Registr vozidel v Jihlavě funguje dočasně v omezeném režimu

18.1.: Policisté na Vysočině vykázali loni z obydlí celkem 53 násilných osob

18.1.: Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

18.1.: Fenomén zahradničení a krajové odrůdy ovocných stromů na Vysočině

18.1.: Dálnice a silnice prvních tříd na Vysočině jsou sjízdné bez problémů

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Netopýr v trolejbusu…

Jak děda František na přímluvu křtinské Panny Marie vstal z mrtvých…

Z jihlavských archivů:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek
Ten puklický zámek...

Není za lesem, jak by se dalo zanotovat, ale za dvěma kopečky, asi sedmapůl kilometrů od Jihlavy. Po válce jsem tudy jezdíval na kole za příbuznými na chatu Rokštejn, kam byli vystěhováni coby "buržousti" na svoji chatu. Cesta byla tehdy ještě blátivá, ale po okrajích se v létě jezdilo báječně. Sem tam zasmrdělo auto, pár koní, někdy jen strakatá kravka táhla malý žebřiňák. Kol dokola se úzká políčka měnila na široké kubáňské pláně se zlátnoucí úrodou.

Ten puklický zámek: z jedné strany park, z té druhé rybník, po kterém již není ani památky...
Ale postůjme, přece jen, před zámkem v Puklicích. Z jedné strany park, z té druhé byl rybník, po kterém už dnes není ani památky. Ten chránil ještě původní středověkou tvrz. Přes cestu pak byl rozlehlý hospodářský dvůr. První písemná zpráva je z roku 1316, tehdy se ještě nepsaly Puklice, ale Pukilwicz, prý podle zakladatele Pukla či Pukila.
Zimní večery tady bývaly stejně dlouhé, jako jinde, a tak se vyprávěly historky nejen o puklickém zámku, ale především o parku. Ten byl totiž rejdištěm či přímo rájem loupežníků, stejně jako celé okolí. Měli zde dokonce vybudovány podzemní skrýše a tajnou chodbu až do nedaleké zájezdní hospody Na Farkašce. Když prý se tam objevil náhodou bohatý host, zabili ho, o všechno obrali a mrtvolu ukryli v podzemních děrách. Žel, ani ta hospoda se dnešních dnů nedočkala.
Říkává se, že na každém šprochu, je pravdy trochu. A tak není bez zajímavosti, že v roce 1924, když majitel puklického velkostatku, Richard Fischmann, dal vedle zámku vystavět nový lihovar a škrobárnu, přišlo se na jednu z těchto chodeb. Místní zvědavci narazili při průzkumu na železné dveře, za nimiž byly nalezeny mezi různými věcmi také lidské kosti a rozbitá lidská lebka. Zda byl nález ohlášen a co se dál stalo, kronikář už neuvádí. Jedno je však jisté, řada pověstí má zcela reálné jádro, a lidská paměť a ústní podání jsou často zdrojem pozoruhodných informací.
Někdy to ale bývala bujná čísi fantasie a nebo ukrutánský strach, a pověst byla rázem na světě. To když číhal před zámeckým parkem černý pes a Valentova služka se vracela od rodičů z Henčova zpět do služby. Byl právě podvečer, když před ní znenadání vyskočil na cestu. Zdál se být v tom soumraku obrovský a příšerný. Ona však dobře věděla, co má udělat. Buďto pozdravit a nebo zaklít! Rychle se shýbla pro kámen, mrštila jej po příšeře, a hlasitě zaklela. V tom okamžiku se černý pes rozplynul. Služka dál nečekala a rozběhla se dolů do vsi, až stanula celá uřícená a s bušícím srdcem před hospodářem. Všechno mu vypověděla a všichni pak byli rádi, že to dobře dopadlo.
Co všechno je na desítce místních pověstí pravdy, to se už nedozvíme. Jeden z bývalých majitelů panství, hrabě Karel z Blankensteina, který koupil v roce 1878 Puklice i s Petrovicemi a dvorem v Jeclově za 125.000 zlatých, prodal tři plné fůry písemností zdejšího archivu do Jihlavy na papírové kornouty. Tak praví kronikář a řídící učitel, Josef Šuhaj, v jedné osobě, v krásně vedené staré puklické pamětní knize.
Na jejích stránkách se můžeme dočíst, že první písemná zmínka o zdejší tvrzi pochází z roku 1525. Později byla přestavěna na zámecké sídlo. V prvním poschodí byla upravena kaple, která nejdříve sloužila výhradně vrchnosti. Obnovena byla v roce 1728 a o rok později zde bylo povoleno sloužit bohoslužby. Roku 1787 byla prohlášena za veřejnou a počátkem 19. století přebudována a rozšířena. Na oltářním obraze vymaloval neznámý umělec Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1893 nový majitel, jihlavský továrník Miloslav Peška, kapli zrušil a nakonec posloužila i jako tělocvična pro místní sokolskou jednotu. Vesničané proto navštěvovali kostel v nedalekých Petrovicích. Po dvou neúspěšných pokusech o výstavbu vlastního kostela se prý začalo po okolí posměšně říkat:

Pukličáci, černí ptáci,
chtěli letět do nebe,
Pánbu je tam nechtěl pustit,
že dělají be - be - be!

Tak to stojí v pamětní knize, černé na bílém. Inu, co je psáno, to je dáno. Dáno je také poničení zámeckých komnat a jejich vyloupení, jak okupanty, tak osvoboditeli. Ani koupelnová litinová vana nezůstala dlouho v jinak prázdném zámku. Pamatuji se, že mi jeden zedník ukazoval zajímavý poškozený obraz Večeře Páně, nalezený kdesi na půdě při rekonstrukci zámecké budovy v šedesátých letech. Kde je dneska všemu konec. Budova nebožtíci mlčí, zůstala pouze desítka krásných pověstí a povídaček. Zůstalo jedno z půvabných venkovských sídel kousek od Jihlavy - zámek v Puklicích.

Ladislav VILÍMEK


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)