Ten puklický zámek: z jedné strany park, z té druhé rybník, po kterém již není ani památky...

Ale postůjme, přece jen, před zámkem v Puklicích. Z jedné strany park, z té druhé byl rybník, po kterém už dnes není ani památky. Ten chránil ještě původní středověkou tvrz. Přes cestu pak byl rozlehlý hospodářský dvůr. První písemná zpráva je z roku 1316, tehdy se ještě nepsaly Puklice, ale Pukilwicz, prý podle zakladatele Pukla či Pukila.
Zimní večery tady bývaly stejně dlouhé, jako jinde, a tak se vyprávěly historky nejen o puklickém zámku, ale především o parku. Ten byl totiž rejdištěm či přímo rájem loupežníků, stejně jako celé okolí. Měli zde dokonce vybudovány podzemní skrýše a tajnou chodbu až do nedaleké zájezdní hospody Na Farkašce. Když prý se tam objevil náhodou bohatý host, zabili ho, o všechno obrali a mrtvolu ukryli v podzemních děrách. Žel, ani ta hospoda se dnešních dnů nedočkala.
Říkává se, že na každém šprochu, je pravdy trochu. A tak není bez zajímavosti, že v roce 1924, když majitel puklického velkostatku, Richard Fischmann, dal vedle zámku vystavět nový lihovar a škrobárnu, přišlo se na jednu z těchto chodeb. Místní zvědavci narazili při průzkumu na železné dveře, za nimiž byly nalezeny mezi různými věcmi také lidské kosti a rozbitá lidská lebka. Zda byl nález ohlášen a co se dál stalo, kronikář už neuvádí. Jedno je však jisté, řada pověstí má zcela reálné jádro, a lidská paměť a ústní podání jsou často zdrojem pozoruhodných informací.
Někdy to ale bývala bujná čísi fantasie a nebo ukrutánský strach, a pověst byla rázem na světě. To když číhal před zámeckým parkem černý pes a Valentova služka se vracela od rodičů z Henčova zpět do služby. Byl právě podvečer, když před ní znenadání vyskočil na cestu. Zdál se být v tom soumraku obrovský a příšerný. Ona však dobře věděla, co má udělat. Buďto pozdravit a nebo zaklít! Rychle se shýbla pro kámen, mrštila jej po příšeře, a hlasitě zaklela. V tom okamžiku se černý pes rozplynul. Služka dál nečekala a rozběhla se dolů do vsi, až stanula celá uřícená a s bušícím srdcem před hospodářem. Všechno mu vypověděla a všichni pak byli rádi, že to dobře dopadlo.
Co všechno je na desítce místních pověstí pravdy, to se už nedozvíme. Jeden z bývalých majitelů panství, hrabě Karel z Blankensteina, který koupil v roce 1878 Puklice i s Petrovicemi a dvorem v Jeclově za 125.000 zlatých, prodal tři plné fůry písemností zdejšího archivu do Jihlavy na papírové kornouty. Tak praví kronikář a řídící učitel, Josef Šuhaj, v jedné osobě, v krásně vedené staré puklické pamětní knize.
Na jejích stránkách se můžeme dočíst, že první písemná zmínka o zdejší tvrzi pochází z roku 1525. Později byla přestavěna na zámecké sídlo. V prvním poschodí byla upravena kaple, která nejdříve sloužila výhradně vrchnosti. Obnovena byla v roce 1728 a o rok později zde bylo povoleno sloužit bohoslužby. Roku 1787 byla prohlášena za veřejnou a počátkem 19. století přebudována a rozšířena. Na oltářním obraze vymaloval neznámý umělec Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1893 nový majitel, jihlavský továrník Miloslav Peška, kapli zrušil a nakonec posloužila i jako tělocvična pro místní sokolskou jednotu. Vesničané proto navštěvovali kostel v nedalekých Petrovicích. Po dvou neúspěšných pokusech o výstavbu vlastního kostela se prý začalo po okolí posměšně říkat:

Pukličáci, černí ptáci,
chtěli letět do nebe,
Pánbu je tam nechtěl pustit,
že dělají be - be - be!

Tak to stojí v pamětní knize, černé na bílém. Inu, co je psáno, to je dáno. Dáno je také poničení zámeckých komnat a jejich vyloupení, jak okupanty, tak osvoboditeli. Ani koupelnová litinová vana nezůstala dlouho v jinak prázdném zámku. Pamatuji se, že mi jeden zedník ukazoval zajímavý poškozený obraz Večeře Páně, nalezený kdesi na půdě při rekonstrukci zámecké budovy v šedesátých letech. Kde je dneska všemu konec. Budova nebožtíci mlčí, zůstala pouze desítka krásných pověstí a povídaček. Zůstalo jedno z půvabných venkovských sídel kousek od Jihlavy - zámek v Puklicích.

Ladislav VILÍMEK

Zpět nahoru na začátek stránky